Aeneás a Satyr- část III.

Hluk v síni byl stále větší. S tím, jak mizely zásoby vína, přibývalo smíchu, halasného vykládání historek a vtipů. Zábava nerušeně pokračovala až do doby, kdy Midas dospěl k názoru, že je čas potěšit svého hosta. Opět tleskl a vybídl rádce, aby promluvil k přítomným.
Stařec si sjednal klid a mocným hlasem pravil: "Přátelé, náš král přichystal zlatý hřeb tohoto večera. Hle, zde přichází Selepos, jehož hrát a zpívat učili samotní bozi! Přichází aby oblažil sluch náš a našich hostů z Dardanie!"
Muži počali tleskat. Aeneás si však dobře všiml, že mnozí se radují jen naoko. Otevřeli se dveře a pompézním krokem vpochodoval vysoký, hubený mladík s velmi světlou pokožkou a zlatými vlasy. Ty mu ve vlnách spadali na ramena. Oděn byl to vyšívaného roucha a v tenkých pažích svíral umě zdobenou harfu. Samolibě přelétl všechny shromážděné a pak se odměřeně usmál na krále.
Ač Aeneovi nepadl do oka již loni, cosi v tom úsměvu jej přinutilo zlostí stisknout zuby. Midas nadšeně pokýval hlavou. Selepos na ten povel uhodil do strun.
Uhodil jednou. Mocně táhle. A k uším všech přítomných vyrazil zvuk, jenž je přikoval k pěvci jako slunečnice k Héliovi. Selepos se povýšeně ušklíbl a znovu hrábl do strun. A ještě jednou. Jemné prsty se míhaly po nástroji lehce jak pavouci tkající pavučinu. Pak počal zpívat. Vysokým, lahodným hlasem. Rázem nebyl v megaronu nikdo, kdo by na něj shlížel s opovržením. Aeneás seděl jako u vytržení a nechtěl nic jiného, než jen poslouchat tu kouzelnou hru hlasu a strun. Je vůbec možné, aby ten arogantní floutek vyloudil něco takového?
Zpíval smutný příběh o titánu Prométheovi a tom, jak přinesl lidem oheň. Příběh byl teskný, srdcervoucí a plavovlasý hoch jej prožíval tak silně, jakoby to byl on, komu rvou dravci játra z těla.
Zpíval dál a čas se zastavil. Éter, prostor a veškeré bytí se semklo do jednolité nehybné masy přítomna a vytvořilo neviditelný kruh, v jehož středu se rozplývaly tóny lyry. Přihlížející seděli jakoby je vytesal sochař z kamene a v očích se jim zračil úžas.
Když Selepos skončil, panovalo ticho. I ti, co ho slyšeli již desetkrát předtím byli na chvíli pohlceni kouzlem jeho hudby.
Pak se roztleskal Midas a brzy jej následovali všichni muži v megaronu. Snad kromě Achata. Selepos pohrdavě zkřivil rty a Aeneás si uvědomil, že už jej zase nemůže vystát.
"Pojď k nám! vyzval hudebníka Midas a naklonil se k Aneovi: "Tak nepěl ani Orfeus."
Pak se obrátil ke svému oblíbenci. "Výborně Selepe, výborně. Opět jsi předvedl jaký máš božský dar!"
Pěvec se ani neobtěžoval uklonit. "Je to jen maličkost, můj králi. Jsem rád, když mohu ukázat co umím."
"Můj host je nadšen zrovna jako já, nemám pravdu, Aenee?"
"Samozřejmě, králi," přisvědčil a nuceně se na pěvce usmál. "Uchvatný výkon, chlapče!" s tím si ze zápěstí stáhl tlustý bronzový náramek a podal mu jej.
Mladíkovi zazářily oči touhou. Muži v síni oslovili Aeneův čin uznalým potleskem. Hostina nenuceně pokračoval dál.

"Ten divočák tady musí bejt!" odplivl si Achates a znechuceně přelétl masu zeleně před sebou.
"Jen aby. Už se v tom lese pachtíme celej den. Na tohle moje tělo není stavěný," posteskl si Menos.
Pár desítek metrů opodál, u lesní studánku, odpočíval Midas s Aeneem a svými druhy. Všichni byli zmoženi a rozčarováni. Vyrazili časně z rána, ale kromě několika zajíců a srnky neulovili nic.
"Škoda, že tady není Selepos. Jeho hlas příjde k duhu." zamumlal král.
Aeneás se ušklíbl. "Dal bych spíš přednost nějaké otrokyni!"
Midas se zachmuřil. "Ano. Jistě..."
Princ ponořil ruku do ledově chladné vody jezírka a dlaní si otřel obličej. Bylo příjemně, ale celodenní jízda je vyčerpala. Do večera zbývá jen pár hodin a jestli kance do té doby neuloví, morálka všech poklesne.
Chvíli na to se přiřítil králův thrácký otrok; stopař. Našli divočákovi stopy!
"Rychle do sedel!" zavelel bojechtivě Midas a tryskem vyrazil udaným směrem.
Lovci jej bleskově následovali, jen Aeneás, jenž se potýkal s cizím, divokým koněm, se o chvíli opozdil.
"Menoe! Počkejte na mě!" zavolal, ale ani kormidelník, ani Achates nechtěli přijít o náskok nad ostatními.
Aeneás zakroutil hlavou a pobídl koně do cvalu, aby je dohnal. Jak hnal koně mezi větvemi, kmeny stromů a křovisky zlostně zaklel. Takhle mu všechna sláva proteče mezi prsty. Odevzdaně přitáhl uzdu a donutil hřebce zpomalit. Ještě aby si kvůli kanci zlomil vaz. Pak si všiml něčeho, co mohlo zcela zvrátit situaci. Dobrých dvacet kroků severněji od kancovi stopy byla druhá, jenž prozrazovala, že divočák utíkal i opačným směrem! Aeneás seskočil z koně a poklekl vedle druhého otisku. Zkušený lovec sice nebyl, ale klidně by si vsadil, že tenhle je čerstvější. A to dokonce velmi čerstvý! Vzrušeně vzhlédl, aby se podělil o svoje zjištění s ostatními, ale jezdce už neviděl, ani neslyšel. Blázni! Příliš se nechali unést. Křikl za nimi. Nic. Jen šustot listí ve větru. Nu co, přece nenechá toho divočáka zmizet.
Pomalu vyrazil zase zpátky. Koně vedl krokem za sebou a co chvíli se shýbal, aby si ověřil, zda drží stopu. Ta končila v husté houštině. Aeneás naprázdno polkl. Sám na kance, to je šílenství... ale couvnout již nemohl. Tiše uvázal koně ke stromu a pevně sevřel oštěp. Pomalu se začal plížit ke křoví. Ruce, mokré potem, klouzaly po hladkém povrchu ratiště. Ještě pár kroků a bude moci zaútočit. V houští cosi zašustilo. A je to! Už mu neuteče. Přikročil blíž a napřáhl zbraň. Pak z ostružiní vystřelilo cosi černého. Aeneás instinktivně mávl oštěpem před sebe. Vyletěl však jen vystrašený pták a zamířil k obloze.
Dardanský princ ztěžka vydechl. Čelo měl mokré, jakoby právě vylezl z moře.
"Ale kde je, u Diova hromu, ten kanec..." zamumlal si polohlasně.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Za zády se mu ozvalo varovné zavrčení.