Měl by chryzantémy

Zkouším skládat órii,
sladké bonbony svedly noty,
prsty mě tiše prosí o milost.
Jenže já jsem bojovnice…

Noc je pro mě čas leštění mečů,
den mě svazuje a nechává za sebou
na mém těle krvavé monogramy.

Kostnaté tělo pečlivě osahávám
s větou: „ještě trochu“,
každé ráno stejná předsevzetí.
Bolí to, ty děvko!

Slavím jaro před květinářstvím,
čekám na lásku s kytarou.
Měl by chryzantémy
a miloval by mě.

Je to všechno
jen kýčovitá hra
s plastovými figurkami.

Teď
když jdu po ulici,
středem města,
urpstřed řeky těl,
sama s malým deštníkem,
myslím

na
všechny ty, co mě teď objímají,
prázdná slova bez hlásek,
minulost s moučnými prsty,
sliby v papírových převlecích.

Raději sedím u stolu,
venku pálí slunce,
v ulicích se smějí lidé.
Já pláču jen tak,
pro radost mrtvých nenávistí.
Už zase.