přidáno 03.02.2016
hodnoceno 2
čteno 587(14)
posláno 0
Nádherné ďolíčky!
Dokáže vystihnout její krásu? Věřil v to. Stařec seděl nad kusem lipového dřeva už od rána, ani neobědval. V rukou mu kmitala dláta a pilníky nejrůznějších hrubostí. Pořád dokola. Musel vystihnout její nevinnost. Tak úchvatnou! Propána, bude to skvělý kousek do sbírky!
PRÁSK!
Škubl sebou a jeden z nástrojů mu upadl na podlahu.
„Hergot!“
Zvedl své staré, zhuntované tělo, chopil hůl a vybelhal se ven z domku. Rozhlédl se v záři pomalu zapadajícího slunce, ale nespatřil nikoho. Ze stropu polorozpadlé terasy visel stále ten malý nezbedník, který mu dělá problémy. Ještě ho tam aspoň dva dny nechá, aby si to pro příště rozmyslel.
Když se obracel, aby se mohl vrátit k rozdělané práci, spatřil pod oknem míč. Budou tu nějaké děti. Okamžitě, co mu jen síly dovolily, po něm chmátl a schoval se dovnitř. Přistoupil nenápadně k oknu a sledoval, jestli si pro něj někdo přijde.
Přišel. Malý, černovlasý kluk s velkýma očima se nenápadně vplížil na jeho dvorek. Na chvíli mu to přišlo směšné. Myslí si, že ho nevidí, a přitom je tak bezmocný!
Oči. Překrásné oči.
„Hledáš tohle, kluku?“ vyšel ze dveří s balonem v ruce.
Chlapce to očividně vyděsilo, až se na chvíli zazdálo, že chce utéct.
„Nezlobím se, neměj strach!“ usmál se stařec.
„Promiňte… já ho tu nechtěl kopnout…,“ jeho lítostný pohled byl k nakousnutí.
„To já přece vím. Taky jsem býval kluk,“ mičudu mu obloučkem přihodil zpátky. „Jakpak se jmenuješ?“
„Tomáš,“ odpověděl. Jeho zrak se však upínal někam jinam - na terasu a na malého panáka, jenž z ní visel.
„Líbí se ti?“
„To je… loutka?“ hoch se k ní přiblížil.
„Ano. Vyrobil jsem ji.“
„Vypadá… tak nějak zvláštně. Ještě jsem takovou loutku neviděl.“
„To mě těší. Vyrábím je celý život, dá to hodně práce. To mi věř.“
„Není ze dřeva…“
„Ale ano, je. Jen na povrchu má… kůži.“
„Kůži?“
„Ano, kupuju ji od řezníka Šterného. Je to fajn chlap.“
„Proč tu tak visí?“
„Je to nezbeda! Snažil se mi utéct, proto tu visí na hanbě,“ škodolibě se zachechtal.
Chlapec svraštil čelo.
„Snad mi nechceš věřit! Loutky přece nejsou živé, nemůžou utíkat!“ Už to nebyl úsměv, ale škleb, co se zračilo na starcově tváři. „Mám jich doma spoustu. Chceš se na ně podívat?“
Hoch se na chvíli zarazil. Nejspíše pocítil strach, obavy. Stařec s napětím očekával odpověď.
„Ale já už musím jít domů.“
„Neboj se, bude to jen chvilička!“
Kmet jej provedl svým zchátralým domkem až na půdu. Byla temná a vzduch v ní neuvěřitelně horký. Dusno a smrad. Z práchnivých trámů visely závěsy hustých pavučin a chlapec se mezi nimi snažil marně proplouvat. Stařec odkudsi sebral olejovou lampu a zapálil ji.
„Pojď za mnou,“ řekl mu.
Vešli do nejčernějšího koutu půdy. Světlo lampy plíživě odhalilo mříž, táhnoucí se napříč prostorem jako zeď.
Tomáš vypadal vystrašeně. Určitě se bojí. Jeho drobným tělíčkem musí proudit krev jako o život. Stařec miloval to napětí.
„Tak, tady jsou. Moji uličníci,“ zamumlal muž a odemknul mříž. „Pojď, všechny je uvidíš.“
Pomalu vešli do velké klece a lampa jim naskytla pohled na něco neuvěřitelného. Byly jich tam desítky. Možná stovky. Skleněné vitrínky plné loutek. Větší, menší, snědé, se žlutými vlasy… Každá naprosto jiná, unikát. Kluk žasl. Byl přímo omámen tím, co vidí.
Toho musí využít. Přibližoval se k němu.
„Je jich tolik…“
„Ano,“ kmet stál přímo nad ním. „Jsou celý můj život…,“ dlouze do sebe nasál vůni chlapcových vlasů.
Vtom se kdesi ze tmy ozvalo bouchnutí. Stařec sebou škubl.
„Co se děje?“ v očích malého hocha se rozprostřel strach.
„Ale… to nebude nic…,“ opatrně s lampou napřaženou před sebou došel až k místu, odkud zvuk přišel. „Podívejme se na potvůrku…“ Na zemi ležela jedna z loutek. Muž ji zvednul a vrátil zpátky do skleněného příbytku. „Možná by nebylo od věci zamykat každého zvlášť.“
„Jak mohl spadnout?“ chlapec se třásl. Udělal pár krůčků zpět.
Kmet se na něj usmál.
„Nemusíš mít strach. Byl to jen průvan. Tenhle dům je až příliš starý a děravý. Není se čeho bát. Možná jen toho, že brzo spadne.“
Kluka to očividně uklidnilo.
„Je strašně pozdě. Už budu muset jít.“
„To je škoda. Mohl jsem ti s některými zahrát divadlo.“
„Víte, máma by se asi bála, kde jsem.“
„V tom případě musíš jít. Maminka má určitě strach, že by ses ztratil jako ta malá holka nedávno. Jak se jen jmenovala…“
„Vy myslíte Rozárku. Byla to moje kamarádka. Je mi za ní smutno.“
„Ano, Rozárka… Podívej se, zítra přijď a já ti něco zahraju.“
„Možná bych mohl. Zeptám se mámy a…“
„Ne, ne, ne! Mámě ani nikomu jinému to neříkej! Víš co? Uděláme jí překvapení. Nějakou loutku si vybereš a můžeš jí ji dát. Skvělý dárek! Co ty na to?“
„No… asi by byla ráda.“
„Výborně! Tak tedy zítra tě budu čekat, Tome. Nezapomeň!“
„Dobře… Na shledanou!“ kluk seběhl dolů a zmizel starci z dohledu.
Vždycky obdivoval tu sílu, kterou v sobě děti mají. Bylo to něco úžasného. Záviděl jim ji a toužil po ní. Tak strašně po ní toužil…
Vyšel ven za mříž a zamknul ji.
„Budete tu až do mojí smrti, přátelé. O to se postarám.“

Druhého dne byl stařec vzhůru už před svítáním. Nastal čas pro natahování kůže. Vytáhl ji z velké kádě až po okraj naplněné solí. Je to perfektní. Další krásný kousek do sbírky.
Upínání na loutku bylo vždycky těžké, alespoň v začátcích. Teď však dělaly jeho ruce všechno zpaměti. Miloval to. Především vůni soli, přirostla mu k srdci.
I když ztrácel při práci ponětí o čase, dnes jej sledoval. Čekal na toho kluka. Těšil se na něj. Kůže byla na svém místě. Přišil vlásky, oblekl ji do krásných červenobílých šatů a připevnil drátky. Hotovo. Krásná, nová loutka - Rozárka. To jméno mu utkvělo v paměti.
Dovedl ji na půdu, do skrýše mezi ostatní. Už brzy si zahraje. Možná za pár chvil.
„Haló?“ ze spodu se ozval dětský hlásek.

Kluk našel při příchodu k rozpadlému domku dveře otevřené dokořán. Všude bylo ticho. Na terase už žádná loutka nevisela. Napadlo ho, že ji třeba stařík právě nese nahoru. Na půdu, do té obrovské klece. To místo ho fascinovalo.
Odvážil se k prvním krokům dovnitř.
„Haló! To jsem já, Tomáš.“ Odpověď k němu ale nepřišla. Jeho oči spočinuly na dveřích od půdy. Půjde tam. Táhly ho. Možná není stařík doma. To by bylo úžasné. Vzal by si tolik loutek, kolik by jenom unesl. A vybral by si ty nejhezčí!
Vyšel nahoru.
Všude strašlivá tma. A dusno. Téměř nedýchatelný vzduch. Starý muž tu určitě není, toho musí využít. Opatrnými kroky došel k místu, kde včera ležela lampa. Byla tam. Rozsvítil ji, ale hořela velmi slabě.
Přibližoval se k mříži. Sakra! Vždyť nemá klíče. Nedostane se tam! Naštvalo ho to. A co kdyby přišel stařík na půdu? Zrovna teď? Jak by mu to vysvětlil?
Jeho černé myšlenky se ale v mžiku rozplynuly. Klec byla otevřená. Dokořán. Srdce se mu rozbušilo. Bylo to vzrušující.
Vešel do ní. A zase je spatřil. Byly krásné, roztodivné, měly neodolatelné kouzlo! Nepochopitelně přitažlivé loutky. Chce je všechny!
Na konci uviděl nějaký zvláštní obrys. Siluetu, která tu ještě včera nebyla. Udělal pár kroků vpřed, aby mu světlo odhalilo její tajemství. Byl to velký obdélník. Rudý. Ano, je to závěs - rudý závěs. Šel k němu. Stále blíž a blíž.
Vtom se látka zachvěla. Tomáš leknutím povyskočil. Rudý háv se začal rozprostírat a zpoza něj se do černého prostoru vlilo jasné světlo. Zpočátku ho trochu zaslepilo, ale pak si jeho oči přivykly. Uviděl loutky. Dvě. Přicházely na malé jeviště, každá z jedné strany.
„To jste vy, pane?“ pokusil se chlapec něco říct, ale strach smrštil jeho hlas v tenký pípot.
„Jakube, podívej, přišel k nám host!“ Jedna z loutek mluvila ženským hlasem.
„Všiml jsem si. Možná bychom ho měli uvítat.“
„Ano, uvítat. Se vším všudy!“
„No tak, pojď blíž, Tomášku. Pojď k nám!“
Couval. Nelíbilo se mu to. A ta dívka. Ta dřevěná dívka!
„Tomášku, tolik jsme se spolu nahráli. Mně se přece nemusíš bát. Já ti neublížím… ale on! On ano! Rozkrájí tě na kousky!“ zachechtala se, „na takovýdle kousíčky!“
Proboha. On ji znal. Ty vlasy, červenobíle kostkované šaty, modré oči… to byla…
„Rozárka…,“ vyklouzlo mu z úst.
Železné dveře se zabouchly. Vyjekl hrůzou a v záblesku spatřil starce, jak nad ním napřahuje svoji hůl.
„Nechte mě!“ zakřičel a mrštil mu lampu do tváře. Zhasla. Muž bolestivě zaúpěl a bezvládně padl k zemi. Tomáš vyskočil ke dveřím. Pryč! Rychle pryč!
Seběhl dolů ze schodů a s očima plnýma slz utíkal domů.

„Říkala jsem ti snad tisíckrát, že se nemáš bavit s cizími lidmi,“ matka táhla chlapce za sebou slunečným ránem přímo k rozpadlému domku.
„A ty jim vlezeš přímo do baráku! To ti povidám, kdyby žil chudák táta, tak tě seřeže jako žito!“
„Ale já tam nechci jít! Prosím! Chtěl mě zabít!“ vzpíral se jí, ale ještě neměl tolik síly, aby ji zastavil.
„Pěkně tam půjdeme a vyjasníme si to!“ vešli na dvorek. Dveře byly otevřené.
Chlapec se zastavil. Jeho pohled se upnul jen k jedinému místu. Nemohl se hnout.
„Dobrá, dovnitř nemusíš, ale chraň tě ruka páně mi odtud utýct!“ rozzlobená žena zaklepala na rám dveří a opatrně vešla dovnitř. Zmizela mu z dohledu. On si toho však ani nevšiml. Sledoval jen trám terasy. Ten trám, z něhož na špagátu visela loutka. Malý panák.
„Nikdo asi není doma,“ ozvalo se z útrob domu.
Nereagoval. Sledoval jen ho. Měl na sobě starý, šedý kabátek. V pravé ruce svíral malou hůl. Bylo to nemožné. Jeho tvář – stará a sešlá, plná vrásek. Šklebila se. Tím nejodpornějším šklebem, jaký kdy viděl.
Dobře tu tvář poznával.
Tvář starého loutkaře.

přidáno 03.02.2016 - 14:47
Devils_PIMP: Popravdě, je to přes rok starý kus, který bych možná napsal dneska lépe, včetně toho konce :D Ale jestli to dalo inspiraci, tak jsem jedině rád :) A děkuju za komentář ;)
přidáno 03.02.2016 - 14:43
Mam rad tyto konce - ono neni lepsich koncu pro horor - pravda je ze me naoadl diky tobe takovy namet na psycho horor ... Podobneho smeru :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Loutkař : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dušičky
Předchozí dílo autora : Lovci duchů

Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku