násada od koštěte

smyšlíš jen na obrazech slavných malířu
vtiskuješ jim do dlaní dvacku na krabicák
a doufáš že pochopí tvé city kterým sám nerozumíš
a obracíš se na věčnost s tváří dítěte které nechápe
nechápe proč bylo vyňato z nicoty a vrženo do podkroví
panelových citů

zavřený do místnosti zrcadel odsouzený na doživotí
na doživotí vnímat jenom sebe a svoje trhliny v dokonalosti
kterými odpolouvá pomyšlení na výhled k marnivé kráse

vrácený pocit zahalený v duši bezdomovce kterému umrzly prsty
svírá v bezprstých rukou láhev vodky uklidňující bezzubá ústa
která kdysi chtěla spívat operu

vlastnoručně posranej osud se zmrlýma úmyslama svírá v ruce flašku
odpověď na volání srdce
hledej lásku
a životní troska s příliž křehkou skořápkou lidství
s prosíkem mu skuhrá
nikomu neříkej že jsem člověk
raději nalož se do lihu věčnosti a zamítni žádost na lepší budoucnost

já nejsem člověk a budu se klepat při pomyšlení že si lžu
a zabiju každého anděla který mi přijde zvěstovat milosrdenství
abych mohl zkroucenej v pochcanym dálničnim podchodu čekat na lásku
na lásku která se nezjeví v té místnosti
místnosti plné zrcadel
a slepých výstřelů