 15.04.2008 3 1050(20) 0 |
že pořád čekám
dívám se na sebe
zpitá pod obraz
vlastním mlčením
zděšená
smíchem bílých holubic
bledě modře šedých ulic
pokořená
slibem který nikdo nedal
usnul pro psaní
umlkl v rukavicích
s mým slovem
nikdy neslyšeným
chtěla bych
každou myšlenkou
umět skákat přes kaluže slz
abych je už nemusela spatřit
a cesta tam i zpět je teskně prázdná..
dívám se na sebe
zpitá pod obraz
vlastním mlčením
zděšená
smíchem bílých holubic
bledě modře šedých ulic
pokořená
slibem který nikdo nedal
usnul pro psaní
umlkl v rukavicích
s mým slovem
nikdy neslyšeným
chtěla bych
každou myšlenkou
umět skákat přes kaluže slz
abych je už nemusela spatřit
a cesta tam i zpět je teskně prázdná..
15.04.2008 - 18:23abych je už nemusela zpatřit - No fuj... S prosím... A v posledním verši máš překlep... Jinak... Skákání přes kaluže slz se mi nějak nepozdává... První půlka je dobrá, ale potom už to nějak stagnuje mi příjde...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nikdy bych neřekla pravdu (a už vůbec ne sobě) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Jen pro ten jediný okamžik
Předchozí dílo autora : Jsme naším osudem, jsme naším prokletím
