Kapitoly 1 a 2
přidáno 13.04.2008
hodnoceno 1
čteno 668(12)
posláno 0
Kapitola I.

Na posteli spala malá holčička, mohlo jí být něco kolem šesti let. Měla dlouhé husté vlasy, černé jako havraní křídla. Ve spánku se neklidně převracela. Jmenovala se Eswarah.
Najednou sebou trhla a probudila se. V jejích očích se zračil strach. Zdál se jí totiž podivný sen. Stála v tmavé místnosti, sama, a kolem se líně převalovala stříbřitě šedá mlha. Ze začátku si ji jen zvědavě prohlížela, ale pak natáhla ruku a dotkla se jí. V tom okamžiku jí do všech částí těla vyrazila vlákna jakési chladivé tekutiny. Proudila jí v krvi, pronikala do všech cév, velkých i těch úplně nejmenších. Eswarah si vychutnávala ten pocit; byl jí cizí, ale zároveň jaksi důvěrně známý. Postupně ztrácel na síle, ale ona stále cítila ty chladivé nitky ve své krvi. Pak se mlha kolem ní proměnila ve stříbrnou kouli a začala se vznášet. Unášela Eswarah z temného pokoje. Dívka viděla svou vesnici, která byla stále menší a menší. Koule ji unášela stále výš a Eswarah uviděla celou Zemi, která se také zmenšovala, až z ní nakonec zbyla jen malá tečka v černočerném vesmíru. A přece nebyl úplně černý. Eswarah si s údivem prohlížela hvězdy, planety, měsíce, zatímco kolem nich proplouvala ve své stříbrné kouli. A pak se pohledem zastavila na kometě, která se obrovskou rychlostí přibližovala k ní. Eswarah chtěla utíkat, ale byla uvězněná v kouli, která se z nějakého důvodu zastavila. Dívka s hrůzou sledovala, jak se k ní kometa blíží, až prorazila tenoučký povrch stříbřité koule a Eswarah se probudila.
Chvíli ještě prudce oddechovala. Rozhlédla se kolem a s úlevou zjistila, že je ve svém pokoji. Pak si ale uvědomila, že něco není v pořádku. V žilách ucítila chladivá vlákna oné tekutiny ze snu.
* * *
„Eswarah, vstávej!“ snažili se rodiče probudit černovlasou, asi patnáctiletou dívku. Po chvíli se jim to podařilo a Eswarah se vzbudila.
„Co se děje?“
„Přišli mágové. Před chvílí. Už je tam celá vesnice. Pojď, nechceš si to přece nechat ujít?“ ujistil se otec. Eswarah přikývla. Něco takového se nastává často. Mágové byli velice uznávaní, ale většina obyčejných lidí se jich bála, i když je málokdo z nich skutečně viděl. A přesto to nikdo nechtěl propásnout. Eswarah vstala a za chvíli už sestupovala dolů na náves. Otec měl pravdu, byli tam opravdu všichni. Lidé utvořili kruh, v jehož středu stály tři postavy v dlouhých tmavých pláštích. Eswarah se prodrala davem dopředu. Byli tam dva muži a žena. A právě ta zaujala dívku nejvíce. Nebylo to snad tím, že měla holou hlavu, ani jejíma žlutýma očima. Eswarah cítila jakousi auru moci, která ji obklopovala. Žena zvedla ruku a dav v tu chvíli ztichl.
„Přicházíme zdaleka, abychom v těchto končinách našli nové žáky. Procházíme zdejším krajem a každé z dětí zkoušíme. Pokud obstojí, může se rozhodnout, zda půjde s námi a zasvětí svůj život magii nebo zůstane ve vesnici. Nikoho,“ řekla důrazně a rozhlédla se po lidech, „nikoho nenutíme, aby šel s námi. Každý se smí svobodně rozhodnout.“ Nato ustoupila a promluvil jeden z jejích společníků: „Všechny dívky a chlapci sem ke mně.“
Chvíli se nikdo ani nehnul, ale zanedlouho se k němu začali trousit první odvážlivci. Eswarah pokrčila rameny a zamíchala se mezi ně.
Když se všichni postavili do řady, holohlavá žena přistoupila k prvnímu z řady. Byl to vytáhlý mladík s oříškově hnědými vlasy. Eswarah ho znala, jmenoval se Lei. Čarodějka se mu zahleděla do očí. Lei po chvíli znejistěl a sklopil oči. Žena přešla k plavovlasé dívce vedle něj. Upřeně se na ni zadívala a když zřejmě nenašla, co hledala, pokračovala dál. Eswarah už to začínalo dost nudit, když se čarodějka objevila před ní.
Když se do ní zabodl její pohled, Eswarah si připadala jakoby se jí do mysli propalovalo doběla rozpálené zrnko písku. Zkoumalo její vědomí, myšlenky, pocity. Ale když se čarodějka pustila do jejích nejskrytějších vzpomínek a přání, Eswarah se uzavřela. Vzepřela se jejímu vpádu a bránila svoje myšlenky. Čarodějku to překvapilo, zaváhala, Eswarah toho využila a vystavěla kolem svého vědomí pevnou zeď. Když se žena vzpamatovala, prudce do její zdi udeřila. Narážela do ní tak dlouho, až se zeď začala pomalu rozpadat. Eswarah se ale nehodlala vzdát. Místa, která čarodějka probořila, okamžitě spravovala a zpevňovala. Pomalu ale začala prohrávat. Ještě se zoufale bránila, k ničemu to však nevedlo a její zeď se rozplynula. Eswarah nezbylo než odevzdaně čekat, co teď přijde. Nic se však nestalo, čarodějka se stáhla. Dívka na ni překvapeně pohlédla.
„Můžeš se naučit ovládat mocné síly. Nebo zůstat zde. Vyber si. Dám ti čas na rozmyšlenou a zítra za úsvitu se tě přijdu zeptat, jak ses rozhodla,“ řekla, otočila se a odešla.
Eswarah tam ještě chvíli překvapeně stála, ale pak se rozhodla jít domů. Dav se před ní rozestupoval, aby mohla projít a dívka si uvědomila, že se jim odcizila. Ne, že by tu chtěla zůstat, byla pevně rozhodnutá odejít, ale tohle ji v jejím přesvědčení jen utvrdilo. Zatímco šla k domovu, přemýšlela, co ji teď čeká. Náhle ji však ze zamyšlení vytrhlo zvolání:
„Eswarah!“
Zastavilo se jí srdce. Ten hlas znala až moc dobře. Patřil Rashakovi, chlapci z vesnice. Ne, teď ne, pomyslela si zoufale.
„Eswarah, počkej!“
Dál pokračovala v chůzi.
„Eswarah, nedělej to!“ Čísi ruka ji popadla za rameno a otočila ji. Před ní stál vysoký, tmavovlasý mladík.
„Proboha, co tě to popadlo?“ ptal se zadýchaně. „Víš vůbec, do čeho se pouštíš?“
Eswarah se z očí draly slzy, ale pevným hlasem odpověděla:
„Nevím, ale chci zapomenout na všechnu bolest, kterou jsem si způsobila. Já musím odsud odejít, Rashaku. Kdyby byla jiná možnost...,“ odmlčela se, ale pak se vzpamatovala. „Ale není. A proto musím. Prosím, nedělej mi to ještě těžší.“
Rashak se na ni ještě naposledy podíval a odešel. Eswarah sledovala, jak odchází, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak se otočila a rozběhla se domů.
Padla na postel a upřela své tmavé nafialovělé oči na noční oblohu. Ležela, přemýšlela a po tvářích jí stékaly slzy.


Kapitola II.

Ráno ji probudil podivný vtíravý pocit, že je někde na neznámém místě. S trhnutím se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Byla ve svém pokoji, avšak ten jí najednou připadal jiný, cizí. Dnes má odsud odejít, navždy. Podívala se z okna – ještě byla tma, ale obloha už začínala dostávat růžový nádech. Vylezla z postele, sbalila si pár věcí a potichu se vykradla z domu. Nechtěla své rodiče budit. Neměla ráda loučení, a tak se poslednímu pohledu na ně vyhnula. Dosud byla rozrušená z včerejšího rozhovoru s Rashakem. Přidala do kroku – a málem vrazila do holohlavé ženy, která na ni už čekala.
„Rozhodla ses?“ zeptala se žena.
Eswarah přikývla.
„Dobrá, vydáme se tedy na cestu.“ Čarodějka se otočila, pohnula rukou a před nimi se ve vzduchu vytvořil jakýsi oblačný portál. Jeden z mágů k němu přistoupil, vkročil dovnitř a zmizel. Druhý udělal totéž. Čarodějka se otočila k Eswarah a dívka na ni nesměle pohlédla. Žena kývla hlavou k portálu a Eswarah popošla těsně k vířícímu oválu. Když pohlédla dovnitř, uviděla dlouhé točité schodiště ztrácející se někde v dáli. Ještě naposledy se ohlédla k domovu, zavřela oči a odhodlaně vykročila. Když procházela skrz, cítila, jak ji jazyky oblačného okraje portálu hladí a laskají.
Schody měly mléčně bílou perleťovou barvu a pod jejími kroky jemně zářily. Eswarah kráčela jako ve snu, a tak sebou překvapeně trhla, když před sebou uviděla další duhově opalizující ovál a za ním jakousi pěšinku ztrácející se v lese. Přidala do kroku a za chvíli už stála se dvěma mágy na okraji temného lesa. Chvíli po ní se z portálu vynořila také holohlavá čarodějka.
„Dál půjdeš sama. Vydej se po téhle pěšině, budeme tě čekat na konci lesa.“ S těmi slovy na sebe vzala podobu supa, vznesla se k obloze a za chvíli Eswarah zmizela z dohledu. Dívka se otočila na druhé dva mágy, ale ti už tam také nebyli. Zůstala tedy sama. Podívala se na pěšinku, která se po pár metrech ztrácela v šeru lesa. Lemovaly ji tmavé a bezesporu velice staré stromy. Eswarah zavřela oči a zůstala nehybně stát. Ze stromů pulzovala energie, téměř slyšela tichý šepot, který prostupoval celý les. Necítila žádné známky nebezpečí, přesto se zde však necítila klidná. Ve vzduchu jako by se vznášela skrytá hrozba. Neměla ale na výběr. Zhluboka se nadechla a vnořila se do stínu stromů.
Jakmile vkročila na pěšinku, les ztichl a znehybněl. Už nebyl slyšet tichý hovor stromů, ale přesto měla pocit, jako by si spolu stromy i beze slov povídaly. Neviděla jediné zvíře, ale stejně cítila zkoumavé pohledy tisíců očí. Tohle nebyl obyčejný les. Opět si s větší intenzitou uvědomila chladivé nitky, které jí protkávaly celé tělo. Už dávno je necítila tak silně. Jen tehdy, když jí bylo šest a ona je ve snu ucítila poprvé. Zdálo se jí to podivné, ale ta přítomnost chladivých vláken ji uklidňovala. Měla pocit, že se jí nemůže nic stát. Teď už klidná se se zájmem začala rozhlížet po lese. Byl hustý a téměř černý. Stromy stály tak těsně u sebe, že za nimi nebylo skoro nic vidět.
Náhle se zastavila. Zdálo se jí, jako by mezi stromy zahlédla nějaký pohyb. Upřeně se zadívala do temnoty lesa, ale nic neviděla. Už to chtěla vzdát, ale vtom to zahlédla znova. Něco tam bylo. Věděla, že by neměla scházet z cestičky, ale nedalo jí to. Když se začínala přibližovat k místu, kde vytušila objekt svého zájmu, šla úplně pomaličku, aby neudělala žádný hluk a nevyplašila ho. Schovala se za keř. Už musela být blízko, ale nic neviděla. V lese byla tma jako v noci, kdy nesvítí hvězdy. Najednou si mezi stromy našel cestu sluneční paprsek a ozářil prostor před ní. Dívka zalapala po dechu. Přímo před ní stál černý jednorožec.
Eswarah stála jako uhranutá. To zvíře ji k sobě neovladatelně přitahovalo. Skoro jako by ji k němu něco poutalo. Tiše vystoupila zpoza keře. Byla si jistá, že neudělala žádný hluk, ale jednorožec přesto zvedl svou krásně tvarovanou hlavu a upřeně se na ni zadíval.
»Eswarah,« uslyšela dívka hlas. Překvapeně se kolem sebe rozhlédla, ale nikoho neviděla.
»Eswarah,« ozvalo se znova. A Eswarah došlo, že ten hlas slyší jen ve své hlavě. Bylo to podobné, jako když se jí do hlavy pokoušela dostat holohlavá čarodějka, ale mnohem jemnější a opatrnější. Dívka se nejistě podívala na jednorožce.
»Ano, jsem to já,« odpověděl jí na němou otázku, »čekám tu na tebe.«
»Proč?« zeptala se v myšlenkách.
»Protože jsi mou druhou částí.«
»Jak to myslíš?«»
»Tak jak to říkám.«
»Nerozumím ti. Nemůžeš mi to nějak vysvětlit?«
»Můžu. Ale bude to chvíli trvat.«
»To nevadí.«
»Tak dobrá. Začnu od úplného začátku.« Na chvíli se odmlčel.
»Když jsem se narodil, všichni byli nešťastní a považovali mě za zrůdu. Protože jestli sis všimla, jsem černý a černý jednorožec se narodil jen jednou jedinkrát. Všichni ostatní mé rasy jsou bílí, a tak si to vyložili jako zlé znamení. Rodiče mě proto vzali k vědmě, která zná osudy všech bytostí světa. Když jsme přišli, vůbec se nezdála být překvapená. Řekla rodičům, že se mě nemusí obávat, že mám jen zvláštní barvu, která má signalizovat mou odlišnost. Když se zeptali, v čem mám být jiný, řekla, že to záleží jen na mně. Pak je požádala, aby nás nechali o samotě a řekla mi, že mám čekat na druhou část sebe sama. Ptal jsem se, kdo to má být a jak ho poznám. Ale ona jen, že až přijde, nemůžu se splést. Od té doby jsem cestoval z jednoho místa na druhé. Teprve před pár dny jsem se vrátil. Ironií je, že jsem tě hledal po celém světě, ale našel jsem tě doma,« řekl jednorožec a upřeně se na Eswarah zadíval.
»Myslíš si, že jsem to já?«
»Ne, já to vím.«
»Ale jak jsi mě poznal? A jak to, že jsi věděl mé jméno?«
»Víš, jak jsem už říkal, černý jednorožec se před tím, než jsem se narodil, objevil jen jednou. Byla to klisna a jmenovala se Eswarah. Když jsem ucítil tvou přítomnost, poznal jsem kdo jsi i jak se jmenuješ. Připadalo mi, že tě znám. Poprvé jsem se cítil s někým spojený. Celé ty roky předtím jsem byl stále sám. I když kolem mě byla spousta těch, kteří prohlašovali, že jsou mými přáteli, pořád jsem od nich byl oddělený. Byl jsem... jiný.«
»To muselo být těžké.«
Jednorožec otočil hlavu do lesa a zadíval se někam daleko.
»A víš něco o magii a čarodějích?« napadlo Eswarah po chvíli.
»Jsou to tajnůstkáři. Cestou jsem o nich slyšel dost často, ale doopravdy o nich nikdo nic neví. Jednou jsem čaroděje potkal. Nebylo na něm nic zvláštního, ale v jeho společnosti jsem necítil moc dobře. Choval se normálně jako každý člověk, přesto však mě z něj tak trochu mrazilo. Necítil jsem žádné emoce. Jestli měl nějaké city, tak je buď moc dobře ukrýval, nebo byly velice slabé.«
»A nebylo to tím člověkem? Každý je přece jiný.«
»To je sice pravda, ale slyšel jsem od všech ras vesměs to stejné. Říkali to lidé, trpaslíci, elfové...«
»Ty jsi viděl elfy? I trpaslíky? Oni opravdu existují?«
»Ano, jistěže existují. Překvapuje tě to?«
»Ani nevím. Asi jsem tomu chtěla vždycky věřit, ale u nás to nikdo skutečně nevěděl.«
Pak si Eswarah vzpomněla, proč tu vlastně je. „Sakra!“ zaklela nahlas.
»Co se děje?«
»Musím jít. Už na mě asi čekají dlouho. Uvidím tě ještě někdy? A máš vůbec nějaké jméno?«
»Jistěže mám jméno. Jmenuji se Ashar. Ale my se neloučíme navždy. Ono by to vlastně ani nešlo, vždyť patříme k sobě. A můžeme si přece povídat, aniž by nás kdokoli slyšel. Ani jeden z nás už nikdy nebude sám. Jestli chceš, dovezu tě k nim. Budeme tam rychlej,i než kdybys šla pěšky.«
Ashar pár kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od Eswarah a ta na něj poprvé položila dlaň. Ale jakmile se prsty dotkla jeho sametové srsti, chladivá tekutina v jejích žilách se probudila k životu. Pulzovala jí v těle a proudila jejími prsty do žil jednorožci. Eswarah to překvapilo, nic takového nečekala. Ashar se však zdál klidný, a tak nechala svou ruku na jeho srsti, dokud se proud chladivé tekutiny nezastavil.
»Co to bylo?« zeptala se Eswarah.
»Nevím. Ale musíme jít, stejně jsme tu strávili už dost času.«
Eswarah na něj vyskočila a Ashar se rozběhl. Dívka se jen tak tak stačila chytit jeho černé hřívy. Jednorožec měl pravdu, byl velice rychlý. Kličkoval mezi stromy tak těsně, že měla Eswarah strach aby se nezranili. Ale Ashar tu znal každý strom, a tak za malou chvíli začal les řídnout a sluneční paprsky už sem tam prosvítaly mezi větvemi. Jednorožec zpomalil.
»Už jsme skoro na konci lesa. Za čaroději musíš jít sama, nemusejí hned vědět, že jsi mě tu potkala,« řekl, otočil hlavu a zamrkal na ni.
Eswarah mu sklouzla z hřbetu a poděkovala mu.
»Nemáš za co.«
Dívka se rozloučila a vydala se za čaroději. Když už byla skoro na hranici lesa, ještě se ohlédla. Ashar tam pořád stál a díval se na ni. Zamávala mu a on jí odpověděl divokým zaržáním. Eswarah se usmála a vyšla z lesa. Čarodějové tam na ni opravdu čekali, což ji trochu překvapilo. Ve skutečnosti si nebyla jistá, jestli tam budou.
„Tak co, jsi připravená?“ zeptala se holohlavá žena.
Eswarah přikývla.
„No dobrá, tak tedy pojďme.“ S těmi slovy se otočila a vydala se k hradu, který se tyčil na vysoké skále.
Najednou ucítila, jak se něco lehce jako vánek dotklo jejího vědomí a vzápětí uslyšela jemný hluboký hlas: »Eswarah, slyšíš mě?«
Lekla se, ale vzápětí jí došlo, že je to Ashar. »Ano, slyším,« odpověděla. »Jsi si opravdu jistý, že nás neslyší? Jsou to mágové.«
»Ano, to sice jsou, ale toto není kouzlo. Mohlo by se tak zdát, ale není. Tohle má na svědomí mnohem mocnější síla. A k tomu by museli být opravdu mimořádní čarodějové. Ale i kdyby se jim to podařilo, nemohli by to provést tak, abychom o tom nevěděli.«
»Tos mě teda uklidnil. Poslyš, když si takhle povídáme, víš třeba o čem přemýšlím a...«
»Ne, vím jen to, co mi sama ukážeš. Alespoň zatím.«
»Co tím chceš říct?«
Ashar se mlčel. Očividně jí na tuhle otázku nehodlal odpovědět. Eswarah to trochu naštvalo, nelíbila se jí představa, že by se jí někdo přehraboval v hlavě.
»A neznáš náhodou čarodějku, která nemá na hlavě ani jeden vlas a má žluté oči?«
»Ne, neznám. Byl jsem dlouho pryč, takže nevím, co se tu dělo za posledních... asi padesát let, «řekl po chvíli.
Trochu ji to zarazilo. Padesát let?
»Kolik ti je?« zeptala se zaraženě.
»Podle lidského času tak sto. Ale ve skutečnosti jsem velice mladý,« odpověděl.
»Jak ve skutečnosti?« Dívka byla čím dál víc zmatená. Ashar si to zřejmě uvědomil, a tak se jí to snažil co nejsrozumitelněji vysvětlit.
»Víš, lidé si měří čas podle svého. Ale skutečný čas se měřit nedá. Každý má určenou dobu, po jakou bude žít v tomto světě podle toho, kolik času potřebuje na naplnění svého osudu. Každý se narodil, aby splnil to, co mu bylo předurčeno. Různé bytosti potřebují různě dlouhou dobu, částečně také podle toho, jak dlouho jim trvá dosažení vlastní vyspělosti. Ale nikdo neví, jak dlouho bude na tomto světě. Ty sama budeš žít ještě dlouho a možná ti to potom přijde příliš. Stejně jako mně.«
Eswarah se odmlčela a ponořila se do vlastních myšlenek. Snažila se pochopit, co se teď dozvěděla. Bylo to tak odlišné od toho, co jí říkali doma, tak složité a neuvěřitelné. Když nad tím tak přemýšlela, bylo všechno, co teď prožívala, jiné. O jednorožcích a elfech slýchávala jen v příbězích a teď se dozvídá, že skutečně existují, dokonce ona sama jde do školy magie.
Rozhlédla se kolem. Před sebou uviděla vysoký útes a na něm prastarý hrad. Kolem byly louky, zahrady a lesy. Na tváři cítila lehké doteky vánku, slyšela tichý hovor stromů a zpěv ptáčků na obloze. Připadala si jako v pohádce. Ale ten pocit ji opustil, jakmile se podívala před sebe a uviděla mágy. Měla takový divný pocit; při pohledu na tu holohlavou ženu jí běhal mráz po zádech.
Za chvíli došli pod hrad. Eswarah si dlaní zaclonila oči a podívala se vzhůru. Starobylá stavba se nad ní tyčila do výšky a šířila kolem sebe starodávnou atmosféru zatuchlých chodeb, těžkých závěsů a koberců, chlad a vlhko. Výstup byl zdlouhavý a namáhavý, ale zanedlouho stanula Eswarah před bránou svého nového světa.
Když vstoupila, překvapil ji čilý ruch, který tam panoval. Po nádvoří pobíhali kluci i dívky, dokonce se mezi nimi sem tam mihli i dospělí mágové. Eswarah byla ohromená. Kráčela po kamenných chodbách, míjela procházející studenty a cítila, jak kolem ní proudí záchvěvy magické aury. Ti dva mágové už se od nich odpojili, a tak teď byla s holohlavou čarodějkou sama. Ta ji zavedla do malého, skromně zařízeného pokojíku.
„Tady budeš bydlet až do konce svého studia,“ řekla.
Eswarah se rozhlédla kolem. Byla tam postel s přikrývkou, stará skříň, stolek s židlí a police na knihy.
„A ještě něco. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že jsi mimořádně nadaná studentka. Máš v sobě neobyčejný potenciál. A proto ti chci nabídnout pomocnou ruku. Mohu tě naučit věci, o kterých většina zdejších mágů nemá sebemenší tušení,“ řekla.
Eswarah se na ni překvapeně podívala. Netušila, o co té ženě jde, ale připadalo jí to podivné.
„A proč byste to dělala?“ zeptala se opatrně. Nešlo jí do hlavy, že by to dělala z dobré vůle. Nevypadalo to, že by byla zlá, ale na milou a hodnou paní z pohádek taky nevypadala.
„Proč? Mám ráda nadané studenty a je i mou povinností, aby se naučili co nejvíc,“ odpověděla čarodějka s úsměvem.
„Popřemýšlím o tom. Víte, je toho na mě trochu moc,“ řekla co nejbezelstněji Eswarah.
„Dobrá, ale nerozmýšlej dlouho, všem tuto nabídku nedávám,“ pravila žena a vyšla z pokoje. Dívka si lehla na postel a začala přemýšlet, co se právě dozvěděla. Rozhodla se, že se poradí s Asharem. Ale najednou si uvědomila, že vlastně neví jak. Po chvíli nechala dumání a ponořila se do vlastního vědomí a pátrala po nitce vedoucí k jednorožci.
»Ashare!« volala tiše.
»Ashare!« Pomalu si začínala zoufat.
»Ashare!« Teď už skoro křičela.
»Au! Nekřič tolik. Co se děje?« zaslechla známý hlas.
»Potřebuji s tebou mluvit. Ta holohlavá čarodějka mi řekla něco hodně podivného...« a podrobně mu vylíčila, co jí žena nabídla. »Co si o tom myslíš?«
Ashar nic neříkal, ale Eswarah cítila, že je silně znepokojen.
»Na to bych si dával pozor, nebude to nic dobrého. Trochu jsem se vyptával, jestli o té čarodějce někdo něco neví, a z toho, co jsem se dozvěděl, nejsem moc nadšený,« řekl po chvíli.
»Co víš?« zeptala se.
»Celkem nic moc. Ale v čem se všechny mé zdroje shodují je, že je ta žena nebezpečná. Nevím jistě, jestli nám od ní hrozí nějaká bezprostřední hrozba, ale nerad bych, aby ses s ní nějak moc paktovala, mohly by z toho být později potíže. Dávej si na ni pozor,« varoval ji.
»Budu,« slíbila mu.
Vtom do pokojíčku vešla jakási dívka a v rukou nesla hromádku oblečení. Vypadala jako z porcelánu, měla velice světlou pleť a dlouhé bílé vlasy. Eswarah připadalo, že by ji odfoukl sebemenší závan větru. Dívka se na ni usmála.
„Ahoj, nesu ti tu nějaké šaty.“
„Díky,“ řekla Eswarah, když se vzpamatovala z dívčina neobyčejného vzhledu.
„Jmenuji se Corinessa, ale všichni mi tu říkají Ness,“ představila se.
„Já jsem Eswarah. Jak dlouho už jsi tu?“
„Asi týden. Ty jsi přišla teď, že? Tos to stihla tak tak, výuka začíná zítra.“
„Cože? Už?“ vykřikla překvapeně. Ness přikývla.
„Proč jsi sem vlastně přišla?“ zeptala se Eswarah po chvíli.
„Moji rodiče jsou u nás velice vážení. Naše rodina má prastaré šlechtické kořeny a otec uvítá každou příležitost, jak se zviditelnit. A tak když se dozvěděl, že bych mohla jít studovat magii...“ pokrčila rameny. „A co ty?“
Eswarah popošla k oknu a zadívala se do dálky. „Já jsem odešla kvůli... sobě. Nemohla jsem už doma zůstat, musela jsem odejít. Jinak bych...“ Nedořekla, co chtěla, nechala slova jen tak doznít v tichu, které zavládlo.
„Promiň, nechtěla jsem...“ začala Ness, ale Eswarah ji přerušila.
„Neomlouvej se. Koneckonců, můžu si za to sama,“ dodala hořce, ale přesto se jí podařilo vyloudit na tváři úsměv. V rozhovoru však nemohly pokračovat, protože všechno přehlušil hlas zvonu.
„Pojď, je čas na večeři,“ vybídla ji Ness. Eswarah si ani nevšimla, že už je tak pozdě.
„Tak jdeme,“ řekla a společně vyšly na chodbu.

přidáno 19.04.2008 - 16:44
zajímavé... jsem zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet dál :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Eswarah : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Eswarah

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku