..co říct....snad jen, že je to zvláštní..
přidáno 12.04.2008
hodnoceno 3
čteno 1263(15)
posláno 0
„Otočte se a dýchejte zhluboka,“ zaposlouchala jsem se. Srdce mu bušilo klidně. Kůži na zádech měl ale napjatou a horkou.
„Prosím, nepište do té zprávy, že jsem zcela zdráv,“ nahnul se pak nad můj stůl, skoro jako kdyby prosil o novou šanci. „Mám tři děti, pracuji v nemocnici. Ta bude ve válce přece potřebná, ne?“
„Pane Liverte, podívejte.. je válka. Každý zdravý muž je povinen bránit svou vlast.“
„Chci bránit svou rodinu.“
Chvíle ticha. „Budete,“ řekla jsem pak tiše a natiskla do zprávy slovo, které mi možná zachránilo život: NESCHOPEN.
Znala jsem toho muže už dlouho. V nemocnici vozil pacienty ze sálu na sál, rozvážel do tamní kuchyně potraviny, do prádelen svážel špinavá povlečení a prostěradla. Když mu bylo sedmnáct, zemřel mu otec a on zůstal se svými čtyřmi sourozenci sám. Vlastní matku ani nepoznal. Byla to nevěstka, která v jeho otci po první válce našla lásku a teplo domova. Ale rok po narození jejich prvního syna přišli vojáci, znásilnili ji a odvlekli neznámo kam. Jeho otec se po několika letech smutku znovu oženil a se svou druhou ženou měl další dvě děti. Ale potom mu utekla s jakýmsi truhlářem. Poslední ženu potkal, když ve vesnici, kde žil, řádila bouře. Odneslo jim to střechu a on se společně s dětmi uchýlil na faru. Tam si jich všimla vdova po jednom hospodském a nabídla jim střechu nad hlavou. Ale i svou poslední ženu jeho otec přežil. Při jedné hospodské rvačce ji zabil střep, který se odštěpil z kachlových kamen. Když zemřela, bylo mi šestnáct. Jeho otec zemřel tři roky po ní.
Vždycky jsem Jeroma obdivovala. Dokázal se o své sourozence postarat a ještě se u toho oženit. Své dvě sestry provdal do šťastného manželství a bratrovi platil studia. Když se sám Jerome oženil, mrzelo mne to. Blízkost, kterou jsem k němu cítila i přes jeho nevědomost, opadla. Netušil, že jej každý den pozoruji, jak odchází z domu. Vždycky jsem jeho ženě tak trochu záviděla. Tedy jen do té doby, dokud se mi nedoneslo, že se utopila. Její mrtvolu našli v řece až po několika dnech. Jerome si tehdy přišel pro nějaké prášky na uklidnění. Bylo mi to líto. Opravdu bylo.
To jsem ale ještě netušila, že se pohroma nevyhne ani jednomu z nás. Nedlouho po tom, co našli Jeromovu ženu mrtvou, vydala vláda oznámení, že jsme zase vstoupili do války. Po městě se opět rozprostřel strach, zmatek. Vojáci vybrakovali každý dům, odvedli každého muže, kterého našli. Jerome měl zrovna štěstí, že byl s dětmi pryč. Po jeho návratu vešlo v platnost ustanovení, že bojeschopnost určí lékař. Tedy já.
Den poté, co jsem Jeroma neučinila schopným, do mého bytu vtrhla skupina vojáků. Křičeli na mě říšským jazykem. Řvali, že jsem svině, zrádkyně, že připravuji říši o vojenskou sílu, když nechávám chlapa s dvěma fakany sedět doma. Ještě nikdy jsem nezažila takové ponížení a bolest. Říšští vojáci nejsou nijak přátelští, ani k ženám.
Odvezli mě do areálu starých prádelen. Snad půl století už nefungovaly. Když jsme se probrala z omráčení, zjistila jsem, že ležím na kupě hadrů nasáklých bůhvíčím silně zapáchajícím močí. Ležela jsem v obrovské místnosti, kterou v půlce dělila přepážka. Na druhé straně byla rozmístěna provizorní lehátka. A na nich leželi lidé, evidentně zranění. Když strážní zjistili, že jsme se probrala, hnedka mě vytáhli na nohy a odvedli mě k těm zraněným na druhé straně. Jak jsem se prudce postavila, zhoupl se mi žaludek a zamotala hlava. Ale hned to bylo dobré.
„Prohlídni je a ošetři!“ Přikývla jsem, nic jiného mi nezbylo. Ošetřování těch zraněných bylo vcelku náročné – samé zlomeniny a krvácející rány. Byl tam muž, který měl celý obličej pořezaný, snad od střepin, které se rozlétly při výbuchu. Měl ošklivé rány na krku, štěstí, že nezasáhly tepny. Nemohl dýchat, sípal, měl horečku, bála jsem se, aby neměl nějakou otravu. Byl to v podstatě poslední pacient za dnešek. Byla jsem vyčerpaná. Když jsem mu konečně obvázala poslední končetinu, začala jsem sbírat své věci do brašny. Už jsem se zvedala z kleku, když mě zdravou rukou chytil za paži. Lekla jsem se, ale nechala jsem ho, aby mě k sobě přitáhl. Chtěl mi něco říct, ale nemohl. Sípal.
„Znám vás,“ rozuměla jsem mu jen. Nechápala jsem, odkud by mě mohl znát. Nevybavovala jsem si nikoho jemu podobného. Snad protože měl obličej tak pořezaný, že jsem ho ani poznat nemohla. Ale docela mě to znepokojilo. Vyprostila jsem se z jeho sevření a rychle odešla. Když jsem procházela kolem přepážky, něco mě chňaplo a vytáhlo ven z haly.
Dvůr se topil ve tmě a jediné světlo vycházelo ze strážnice. Ten muž mi zacpal ústa, abych nemohla křičet, a odtáhl mě kamsi do zapadlé místnosti, kde byla ještě větší tma než venku na dvoře. Tiše zavřel a pak mi s tichým „pššt“ odkryl ústa. Nebyla jsem moc schopná křičet, ale nemohlo to být horší zlo než říšští vojáci.
„Doktorko Chambierová?“ zašeptal ten někdo.
Poznala jsem ho. „Jerome?? Co tu děláte? Můžou vás zabít!“
„Na tom teď nesejde, doktorko,..“
„Jacquelin.“
„Na tom teď nesejde, Jacquelin, mám něco, co potřebuji schovat. Ale potřebuji vědět, co to je. Našel jsem to v jednom starém domě. Je to strašně zvláštní,“ šeptal a mezitím něco vytahoval. Slyšela jsem jen šustění látky a šramocení přezky u brašny. Měla jsem strašný strach, aby na nás nepřišli. Bylo to tak nebezpečné, mohli nás zabít.
Jerome vytáhl nějaký předmět, který se modře rozzářil. Světlo, které z něho vycházelo, bylo mihotavé, matné a mlhavé. Byla to lampa. Asi stará, protože měla oprýskanou kovovou konstrukci, ale sklo bylo čisté a nerozbité.
„Co to je, Jerome? Proč mi to ukazujete?“
„To je moc zvláštní předmět, co?“
„Je to obyčejná lampa.“
„Lampa? No jistě...laserová lampa. Musíme ji ukrýt před vojáky. Jinak ji použijí proti odboji. Tahle lampa totiž, skrývá všechny možné lidské emoce.“
„Musel jste se zbláznit,“ řekla jsem jen a chtěla odejít z toho kumbálu. Všechno to bylo tak neskutečné. Vojáci, všichni ti zranění, Jerome, ta divná lampa...
„Jacquelin, teď nesmíte odejít!“ zakřičel jen, ale to už jsem byla venku a plížila jsem se podél zdi zase dovnitř haly. Chtěla jsem spát. Nechala jsem Jeroma vlastnímu osudu, nechtělo se mi riskovat krk pro jakousi bláznivou historku o lampě plné emocí a citů.
Usnula jsem velice rychle. Uprostřed noci mě probudil křik. Na dvoře se střílelo. Všude létaly modré paprsky. Dostala jsem o Jeroma strach. Jestlipak už se odplížil do bezpečí? Ale proč by se tedy venku střílelo? Vstala jsem a se strachem se vyplížila ven. Vojáci běhali po dvoře a prohledávali celý komplex prádelen. Pak se z toho kumbálu, kam mě Jerome zatáhl, ozval řev a salva střelby.
Trhlo ve mně. Jerome! Chtěla jsem vyběhnout bezhlavě ven, vůbec mě nenapadlo, že by mě mohli také zastřelit. Jenomže mě někdo chytil za nohu. Byl to ten muž s pořezaným obličejem. Něco chrčel, ale nerozuměla jsem mu. Bohužel.
„Není ... tam...“ zachrčel ještě.
„Není? A kde tedy je? A jak to víte?! Kdo vlastně jste?“ zmatek, strašný zmatek. Co mám udělat dřív? Co mám prokrista dělat teď? běželo mi hlavou. určitě znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že se všechno točí, že nemůžete udělat jediný koordinovaný pohyb a že jste slabí a bezmocní, bez šancí. Tak jsem se asi cítila.
Když mě ten pořezaný muž pustil, spadla jsem na kolena. Střelba venku najednou utichla. Muž vedle mě ztěžka dýchal.
„Je mrtvý...“ blesklo mi hlavou, ani jsem si neuvědomila, že jsem to vyslovila nahlas.
„Lampa,“ zachrčel zas muž. Konečně jsem k němu obrátila pozornost. Voda, napadlo mě.
„Počkejte, dám vám napít,“ řekla jsem mu a vrátila se k věcem pro placatku s vodou.
Napil se a zjevně mu to prospělo.
„Jerome není mrtvý,“ řekl pak tiše.
„Jak to víte?“
„Ta lampa totiž,“ začal a přitom mu cukala levá polovina úst „je totiž moje.“
„Jakto? Kdo jste? A jak to s tím souvisí? Jak k té lampě Jerome přišel?“
„Je to můj bratr,“ chtěl ještě něco říct, ale prudce se rozkašlal. Znovu jsme mu přiložila k ústům placatku, aby se napil. Potom znovu promluvil, ale bylo vidět, že ho to zmáhá a brzy jistě podlehne únavě. Mluvil potichu a velmi pomalu a trhaně.
„Když jsem studoval, dostal jsem se do společnosti podivných lidí. Nevím, co to bylo zač, ale když do akademie vtrhli vojáci, jeden z nich mi strčil tu lampu do rukou a řekl jen „pozor na lidi“. Pak utekl a v životě jsem ho neviděl. Když mě sebrali, nesl jsem si s sebou lampu bezpečně schovanou v brašně.“
„Ale jak se dostala k Jeromovi? Jak víte, že není mrtvý?“ než mi ale mohl odpovědět v hale se rozsvítila světla a náhle bylo uvnitř plno vojáků. Vypadali naštvaně a rozzuřeně. Začali po spících raněných střílet. Střely se blížily i k rohu, kde jsem klečela s Jeromovým bratrem. Byla jsme příliš v šoku, než jsem jim mohla zabránit, aby nebyl také jedním z těch zastřelených. Ale bylo pozdě. Vytrhli mi ho z náručí a odtáhli ho doprostřed haly, kde už byla hromada mrtvých těl. Poslední, co jsme zaslechla bylo, jak sípal: „Je v lampě, je v lampě!“ ale nedocházelo mi, co to říká za nesmysly.
Strnula jsem. Tolik krve, tolik násilí..ale proč? Choulila jsem se v koutě, byla jsem plná strachu, co bude dál, a v šoku. Ani mi nedocházelo, jaká mi je zima a že mám hlad, že jsem špinavá a od krve.
S hrůzou jsem pozorovala, jak zapalují hromadu mrtvých těl. Chvíli na to ke mně přiběhl voják a udeřil mě pažbou pušky do obličeje. Omráčená jsem klesla na zem a netrápilo mě, jak se z hořících prádelen dostanu živá. Vše hořelo. Vše bylo pryč. A Jerome? Kdo ví, kde mu byl konec. Báchorce jeho bratra o tom, že se ukryl do lampy jako nějaký džin, jsem ani za mák nevěřila. Ale kde potom byl? Nebo jsem snad mluvila s přeludem?

Až dnes, když poklidně sedím v proutěném houpacím křesle a dívám se, jak ta stará lampa vysílá do stropu paprsek jasně modrého světla, z něhož vyzařuje teplo, si uvědomuji, jak to vše bylo skutečné – Jerome, jeho bratr, lampa...
Když byly prádelny v tom největším bodě požáru probrala jsem se horkem a kouřem. Nemohla jsem dýchat. Až po chvíli, kdy jsem se trochu rozkoukala, jsem si uvědomila, že ležím uprostřed dvora. Já a ta lampa. Svítila, zářila. Jako by se uvnitř ní všecko mlelo a pralo.
Kašlala jsem. První myšlenka patřila vlastní záchraně. Jak se dostat do bezpečí? Popadla jsem lampu a postavila se na nohy. Ale zapotácela jsem se a znovu upadla. Spadla jsem do trávy. Betonový dvůr se proměnil v zahradu, kde kvetly chrizantémy. Byla noc, odkudsi zdálky se nesl zápach kouře. Hořela zřícenina prádelen.
Našli mě až ráno obyvatelé té malé samoty na kopci. Ošetřili mě a pomohli mi se dostat ze šoku. Ptali se mne, jak jsem se u nich objevila, ale to byla jedna z mnoha otázek, na které jsme nebyla schopná odpovědět – nepamatovala jsem si to. Byla jsme plná stesku, hořkosti a smutku kvůli Jeromově smrti.
Až dnes, když hledím do toho modrého světla, se mi chce usmívat. Vím totiž, že Jerome je stále se mnou. Ukrytý v té lampě, která ho vtáhla do sebe. Možná ho to zachránilo, možná to byl jeho konec, kdo ví. Já ale přesně vím, že to byl právě on, kdo mě dostal z té hořící budovy. Právě Jerome, jemuž jsem pomohla k tomu, aby včas ukryl své děti než přišli vojáci, když jsem mu do karty natiskla jedno jediné slovo: NESCHOPEN.

ikonka sbírka Ze sbírky: Laserová lampa

přidáno 21.07.2008 - 23:07
Opravdu je to zvláštní. V tomhle příběhu mi schází trochu lepší popis té samotné lampy, její účel. Kde se vzala, co znamená. Vím jen, že z ní svítí modré světlo, a že do ní Jerome vlezl? Že ho lampa vtáhla? Příběh pěkný, ale na mě až moc fantaskní. Moc neskutečných a nevysvětlených věcí v jednom příběhu. V podstatě mohu říct. Že to nechápu. Jediné co mě napadlo je, že ta laserová lampa s city a emocemi je něco podobného jako pandořina skříňka, akorát zcela opačně. Ta schovávala vše zlé, aby to nezničilo to dobré na světě, kdežto tahle lampa ukrývá to dobré, aby to zlo nevymítilo zcela ze světa. To jediné mě napadlo, jinak postrádám lecjakou pointu, nějaký skrytý jinotaj...
přidáno 15.04.2008 - 19:41
moc moc zajímavé. ještě jsem nic podobného nečetla. :-)
přidáno 13.04.2008 - 09:24
Nevím, co dodat... asi jen pěkné:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Laserová lampa : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Do šestého patra...
Předchozí dílo autora : Vyšší moc

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku