Italský vyšetřovatel Marco Adamo řeší případ mrtvých dětí v okolí klášterů...
přidáno 31.05.2015
hodnoceno 0
čteno 618(6)
posláno 0
A najednou jsem se probudila. Nevím, proč ležím na chladné zemi. Nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Cítím jen podivný zápach, něco mezi deštěm a něčím zkaženým. Zmateně koukám kolem sebe, ale vidím pouze černočernou tmu. Máchám kolem sebe rukama, abych něco mohla rozpoznat dotekem, abych zjistila, kde jsem. Zem je vlhká. Začínám vnímat to, že mrznu a také palčivou bolest po celém těle. Jak se tak pomalu rozkoukávám, poznávám obrysy. Nejspíš jsem v lese, ale proč? Vracím se v mysli zpátky ke svému snu, který byl až moc živý. „To přeci nedává smysl,“ zakroutím pomalu hlavou, ale ten červíček nejistoty ve mně probouzí podivnou paniku. Chtěla bych se dokázat vymanit z lesních spárů. Zabořím prsty do mokré země, abych se mohla zvednout. Tělo mě bolí jako čert, ale přesto ze sebe vydávám všechnu sílu a dělám první kroky do neznáma. Objímám se rukama, abych se alespoň trochu zahřála. Můj hábit je potrhaný a celý lepkavý od krve, která mi tříští z ran na těle. Třes se mi vráží do těla. Může za to ten studený vítr… „Pane Bože, dej mi sílu najít cestu!“, mumlám si vyděšeně. Začíná se rozednívat. Ani nevím jak, ale dorazila jsem k silnici. Bůh se nade mnou opravdu smiloval, jelikož jsem stála naproti našemu klášteru svatého Marka v městečku San Severino Marche. U kláštera na mě čekal nemilý pohled. Plot byl oblepen policejní páskou, která nevěstila nic dobrého. Když jsem došla blíž, zahlédla jsem asi tři kaluže krve a pohozený kus pánské flanelové košile. „Sestro Agáto, konečně! Jste v pořádku? Pojďte sem, má milá! Co se stalo?“ klopýtala ke mně sestra Maria s poměrně vyděšenou tváří. Než jsem stihla cokoli odpovědět, už se ke mně hnal policejní vyšetřovatel.
„Sestra Agáta?“ zeptal se mě uspěchaně.
„A..a..ano.“ odpověděla jsem ještě velmi roztřeseným hlasem. Byla mi hrozná zima a skoro jsem nemohla stát na nohou.
„Mé jméno je Marco Adamo. Pojďte se mnou prosím dovnitř do kláštera. Musíte se nejdříve nechat ošetřit a až potom si s Vámi promluvím. Vypadáte v šoku.“
Za to jsem byla nesmírně ráda. Úplně nejdřív jsem zašla na místní ošetřovnu, kde se mi místo vřelého přivítání dostal pouze křik od ošetřovatelky Louisy, se kterou jsem neměla moc dobrý vztah.
„Můžeš mi vysvětlit, cos prováděla? Ty sem vůbec nepatříš! Nejdřív si pořídíš děcko, které ani nemá otce, pak si utečeš na tři dny někam pryč a vrátíš se jakoby nic a celá od krve? Takhle se chová jeptiška? Máš vůbec ponětí o tom, co znamená být jeptiškou? Lehni si, prosím tě!“ křičela na mě bezhlavě Louisa.
Lehla jsem si a ani nedutala… Kdyby tak věděla, že bylo všechno úplně jinak. A že jsem utekla na tři dny? To přece nemohly být tři dny… ani nevím, jak jsem se dostala ven.
Všude, kde se mě Louisa dotýkala, tam mě to bolelo. Nevím, jestli mě ošetřovala naschvál bolestivě anebo jsem na tom byla tak zle. Celou dobu si Louisa něco nenávistně mumlala, až do okamžiku, kdy vykřikla a doslova se rozplakala. V té chvíli se stalo něco divného. Ošetřovatelka mě s pláčem objala a omlouvala se mi, jak nejvíc to šlo.
„Paní Louiso, co se děje?“ zeptala jsem se už trošku s panikou v hlase.
„Nic děvče, zašiju ti pár ran a budeš moci jít za panem vyšetřovatelem. Obeznámí tě se vším, co se za tu dobu stalo…“ odpověděla.

***
Ošetřená, v novém čistém hábitu a po horkém černém čaji jsem dokulhala k vyšetřovateli Marcovi.
„Sestro Agáto,“ začal. „Musím Vás obeznámit se situací, která se stala během Vaší nepřítomnosti. Je pravda, že jste se vytratila ze svého pokoje dne 31.3.1999, tudíž před třemi dny?“
„Nevím, co se stalo… ale ano, je to pravda. Vůbec nevím, co se stalo, ani jak jsem se vůbec dostala z pokoje, ani co se celou tu dobu dělo!“
„To je v pořádku. Chci se zeptat na Vašeho syna. Kde zrovna je?“
„ Sestry mi řekly, že je u nich a ať se nejdřív dám do kupy, abych malého něčím neohrozila.“
„Sestro, mám pro Vás nemilou zprávu. Váš syn je mrtvý.“ řekl mi Marco těžkým hlasem.
Neměla jsem co říct. Cítila jsem jen tíhu dopadajících slov. Nemohla jsem procítit. Jak se to mohlo stát… mé tělo a mysl byly opět v jednom ohni. Svět se začal točit a já cítila pouze tlak cizích rukou na mých pažích. Celé to trvalo nekonečně dlouho. Nevědomky jsem křičela.
***
„Říkala jste, že se Vám zdál podivný sen. Můžete mi ho vyprávět?“ ptal se mě po měsíci opět Marco.
Ačkoli se mi pořád nechtělo mluvit a ani někoho vidět, musela jsem mu to říct. „Ano… zdálo se mi, že jsem ležela v lese. Kolem mně byly svíčky, které hořely až moc vysokým plamenem – bylo to nepřirozené. Zároveň tam foukal vítr, ale listy na stromech nešuměly. Vše bylo strašně podivné. Všechno jsem jakoby pozorovala z dálky. Nepoznávala jsem se. Kolem mně bylo asi tucet postav v kápích, kteří si něco mumlali. Viděla jsem, jak se z mé postavy stává něco nadpřirozeného a odporného. Měnila jsem se v temnou hmotu. Neměnila, ona se ze mě plazila ven. Mé tělo leželo na zemi a ta černá hmota se pořád linula z mého nitra. Celé okolí proháněly divné zvuky, něco jako šepot. Chvilku si nic nepamatuji. Poté jsem viděla pouze plno krve a bolela mě záda. To je všechno.“
„Bolela Vás záda, říkáte?“ zeptal se Marco podivným hlasem.
„ Ano. Děje se něco?“ pořád jsem zněla zděšeně.
„Mohu se Vám podívat na záda? Samozřejmě ve vší slušnosti, sestro Agáto.“ řekl.
V tu chvíli, kdy se mě na to zeptal, jsem si uvědomila, že bolavá záda nebyl pouhý sen. Bolest jsem pouze tolik nevnímala, jelikož bolest psychická, ze ztráty dítěte, byla mnohem horší než cokoli, než jakýkoli škrábanec nebo pád.
„Samozřejmě, podívejte se.“ vyhrnula jsem si hábit, pod kterým jsem naštěstí měla normální kalhoty. Trošku jsem se stejně zastyděla. Když jsem se otočila na Marca, ve tváři měl zděšený výraz. Výraz člověka, který vidí ducha v opuštěném domě. Upřímně jsem se divila, že nekřičel.
„Co se stalo, pane vyšetřovateli?“ zeptala jsem se, protože mě jeho pětiminutové zírání na něco, co sama nevidím, přestávalo bavit.
„ Sestro. Na torzu těla vašeho dítěte byla nalezena rytina pentagramu. Byl umístěn na zádech. Stejně jako u Vás…“ těžce vydechl.
Opět jsem byla v šoku. „Myslíte si, že něco z toho snu mohl být pravda? Že Vás někdo i s dítětem unesl a zhypnotizoval? Nebo že jste součástí rituálů?“ pomalu říkal Marco.
„Možná by to mohla být pravda…,“ mluvila jsem stále otřesená. „Opravdu si pamatuji pouze tento sen. Je nějaká možnost, že se opravdu stal a sen to není?“
„Ano, je. Setkávám se s tím celkem často. Budu teď muset jít. Mějte se, sestro Agáto.“
***
„ To je přeci nemožné, Marco. Všichni z Dětí Pentagramu jsou desítky let pryč, mrtví.“ pronesl komisař Fernando.
„ A jak si, milý Fernando, dokážeš vysvětlit to, že si Agáta nic nepamatuje, na zádech má vyrytý krvavý pentagram, a jako vždy každá jeptiška, co se dostala do spárů Pentagramů, přišla o dítě?“ Komisař chvíli zadumaně přemýšlel, ale dlouhou dobu ho nic nenapadalo.
„ Nemohou mít nástupce?“
„ Nástupce… jak by se o Dětech Pentagramu vůbec někdo mohl dozvědět? Noviny to vždy ututlaly, nikde o nich není žádná zmínka, Marco. Až na…“
„Až na…?“
„Jediná věc, v které jsou zmíněni, je ukrytá někde neznámo kde! To nemůže být pravda, nikdo nezná ukrytí Ďáblovy bible…“
Zděšené ticho se neslo kanceláří jako nákaza. Ostatní komisaři ve vteřině přestali vyřizovat telefonáty, či další otevřené případy. Slova Ďáblova bible jako by všem vryla do mozku a vyvolala mrazivé ticho a šok.
„Jak říkám, je to nemožné!“ prolomil to zvláštní ticho Fernando.
Ostatní se dali znovu do práce, ale Marcovi to pořád šrotovalo hlavou. Přemýšlel nad případem tak usilovně, že sotva zamhouřil oka. Když se jeho ponurá nálada nezlepšovala už druhý týden, přišel za ním komisař Fernando s naléhavou zprávou.
„Marco, další mrtvé dítě s vyrytým pentagramem… a matka, jeptiška z Venice, si nic nepamatuje… už je to vážně zvláštní, jedu tam a dáme si průběžně vědět.“
Marcova špatná nálada se jen prohlubovala.
***
Ozvěny zdí kláštera nikomu nepřidaly na dobré náladě. Ponurá atmosféra plná strachu se mezi jeptiškami táhla jako nějaký obrovský slizký had. Každá už měla strach, i když žádná neměla dítě jako Agáta. Neměla… to slovo viděla sestra na každém kroku, ona už přeci neměla své malé děťátko.
Po zprávách z Venice už jeptiškám začalo docházet, že Děti Pentagramu asi nebudou výmysl. Je to těžko uvěřitelné, že by mezi nimi mohla chodit tak odporná stvoření zla. Je vůbec možné, aby opravdu někdy existovaly? Sestry o nich většinou ví z legend a náboženských učení, ale samozřejmě tomu nikdy nevěřily.
***
„Matko představená!“ křičel zadýchaně Marco a klopýtal za ní.
„Dobrý den, pane komisaři.“ pozdravila zkroušeně. „Copak si přejete?“
„Potřeboval bych s Vámi na minutku mluvit, můžeme se někde posadit?“
Maria ho zavedla do své pracovny.
„ Nejdříve bych Vám chtěl položit otázku, jestli se sestra Agáta chovala už někdy dříve podivně?“
„Sestra Agáta… nebohé dítě. Často se chovala divně. Když nastoupila do kláštera, už byla těhotná. Zemřeli jí oba rodiče, a proto si myslím, že sem vůbec přišla. Představte si opuštěného sirotka, který nemá žádné peníze a nosí v břiše dítě. Pokud dobře vím, neměla už nikoho, kdo by se o ni postaral. Prvních pár týdnů se chodila se všemi sestrami modlit, ve všem pomáhala. Poté porodila Františka a svět se jí obrátil naruby. Byla opět šťastná, kudy chodila, tudy se smála. Řádové sestry jí pomáhaly s malým a ona zase pomáhala jim s přípravami jídla a úklidem. Tak to vše pokračovalo. Jednoho dne ale zmizela bez jakýchkoli stop. Všechny jsme měly oči na stopkách a hledaly jsme ji, ale nenašly. Přišla druhý den, byla úplně jiná. Ztrhaný výraz ve tváři, ale opět pokračovala ve všem, co slíbila. Nikomu nikdy neřekla, co se stalo. A takhle to pokračovalo dál, až do této hrozné události.“ ukončila vyprávění Maria.
„Myslíte si, že by to mohla udělat ona sama?“
„Upřímně si myslím, že mohla. Nevím sice, jak by si zvládla vyrýt na záda to znamení, ale těm jejím výpadkům by to možná odpovídalo. Ale soudit jí nechci a ani nemohu.“
„Děkuji, to je pro dnešek asi vše. Myslíte, že byste mi mohla ukázat celý klášter? Chtěl bych vidět i jeho krypty.“ zeptal se Marco.

Maria ho provedla klášterem, až došli do samého podzemí.
„Mario, slyšela jste někdy o Dětech Pentagramu?“
„Samozřejmě, že slyšela. Sloužím Bohu, musím znát i legendy o těch pekelných stvůrách. Proč se ptáte?“
„Matko, proč na sobě nemáte křížek?“
„V celém tom zmatku jsem si ho asi zapomněla vzít. Proč takové otázky? Myslela jsem si, že chcete vidět prostory kláštera.“
„Křížek jsem na Vás neviděl nikdy. Tento případ vyšetřuji už pár měsíců a vy jste nikdy neměla na krku křížek.“ odpověděl jí Marco.
„Nevím, co tím chcete naznačit, komisaři.“ odsekla naštvaně Maria.
„Chci tím naznačit přesně to, že pokud znáte legendu o Dětech Pentagramu, tak víte, jak moc nenávidí církev, a vše s ní spojené. Nečiní Vás to tedy první podezřelou?“
„Takhle se nenechám urážet! Myslela jsem si o Vás lepší věci, pane Adamo.“ okřikla ho a otočila se na podpatku, směrem ke dveřím.
„Mario, jak vy, tak já dobře víme, co jste zač. Trochu jsem zapátral. Nejdříve mi to přišlo jako nesmysl, ale s pár věcmi jste mi pomohla sama. Říkal jsem si, jak byste vůbec mohla znát Děti Pentagramu. Na to jste mi odpověděla. Říkal jsem si, jak to, že nenosíte křížek, jako každá sestra… i na to jste mi svou výmluvou odpověděla. Říkal jsem si, jaký byste měla důvod, spáchat tak nechutný čin. Na to mi ale odpověděl někdo jiný. Šel jsem do nemocnice a trochu se na Vás poptal. Normálně by mi to nikdo neřekl, ale zažádal jsem vrchního komisaře o povolení. Považoval mě za blázna… jak by přece dáma ve službách Boha mohla spáchat takové činy… ale povolení mi nakonec dal. V nemocnici jsem se dozvěděl, že jste nikdy nemohla mít děti, a tak mi došlo, také po Vašem vyprávění, že jste to udělala stejně, jako sestra Agáta. Ona byla sice těhotná, ale vy jste sem utekla právě proto, že jste otěhotnět nemohla. Dokonce vím i to, že na rozdíl od Agáty máte rodinu. Věděla jste, že v klášteře nebudete žádné děti vídat, vždyť jeptišky přece děti mít nemohou. Také mi došlo, že jste tento hrůzný čin spáchala, protože jste pouze žárlila. A ptáte se na to, jak mi došlo, že zabíjíte jako Děti Pentagramu? Právě přesně proto, že by si nikdo nepomyslel, že by jeptiška vraždila děti. Věděla jste, že legendu zná velice málo lidí, ale měla jste smůlu, že zrovna JÁ ji znám. Také vím, drahá Mario, že jste vždy Agátě přimíchala do pití mnohonásobné dávky morfia. To proto si nikdy neuměla vysvětlit své útěky… protože ona nikdy neutíkala. To vy jste se jí snažila zbavit, ale marně. A jako poslední věc jsem si zjistil také to, že jste si v neděli, 5.5.1999 udělala tajný výlet do Venice. Máte nějaké otázky, Mario?“
***
Dne 26.5.1999 byla obžalovaná Maria Rodriguéz odvedena do cely. Soud ji stanovil trest na 25 let za spáchání vražd dvou dětí a pokusu o vraždu dvou jeptišek. Vyšetřovatel Marco Adamo dostal státní vyznamenání za jedno z nejrychlejších rozřešení brutálního a těžkého případu.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku