Sladká nevěra

Jmenuji se Honza. Pocházím z malé vesnice, je mně lehce přes čtyřicet a v současnosti žiji nějaký rok sám.
Vždy tomu tak ale nebylo, a tady je můj příběh.

Jak už jsem uvedl, pocházím z malé vesnice, kde se lidé navzájem znají, a kde byly stále trochu odlišné poměry, než ty, co platí ve velkých městech.

Rodiče už od té doby, co si pamatuji, měli asi přes tři domy spřátelenou rodinu, ve které vyrůstala tichá, až zakřiknutá Andrea. Zní to divně, ale v budoucnu moje bývalá žena.

Neboť jsem byl takzvaný vesnický balík a nekňuba, po studiích jsem se hned vrátil zpět na rodnou hroudu, kde se čas táhl a jaksi se tady nic neměnilo. Lidi se rodili, vyrůstali a umírali. Znesvářené rodiny se po celá pokolení neuměly usmířit, jiné, kde převládalo až kýčovité přátelství tyto vztahy prohlubovaly.
To platilo i pro naši rodinu, a proto se stalo, že slovo dalo slovo a naši rodiče si mezi sebou začali špitat, že by mne, studovaného a studovanou Andreu, která udělala medinu a stala se lékařkou po odchodu místního přestárlého doktora, dali dohromady.
Já nebyl proti, Andrea se mně docela líbila, ač byla zakřiknutá a odjakživa holka krev a mlíko. A ona? Ta nikdy nebyla v opozici a své rodiče, jak se patří na poslušnou dceru a pravnučku jednoho s bývalých nejvlivnějších statkářů vesnice, poslouchala.
Po nějaké době byla svatba. Jak jinak veliká, vesnická.
Čas ubíhal a naše manželství bylo takové nějaké, asi poplatné tomu, jakým způsobem jsme do něho byli rodiči vhozeni. Žádné prvotní bezhlavé zamilování a vášně, ale takový vztah, který fungoval, že fungoval. Vše ještě podtrhávala ta skutečnost, že se nám ani po čase nedařilo naplnit jedno z nejdůležitějších poslání manželství, a to početí. A malá vesnice měla zase téma o čem klevetit.
Jednou se mně však naskytla příležitost zaměstnání v nedalekém městě a konečně naplno vykonávat to, co jsem vystudoval. Nastoupil jsem jednoho jarního dne do projekce.

Doma se nic nezměnilo, jen já jsem jezdil odpoledním autobusem o něco později.
Zanedlouho jsem dostal výhodnou nabídku na koupi bytu v místě zaměstnání a souhra náhod přihrála i volné místo Andree, jakož to doktorky u záchranky.

Vesnice jsme měli oba plné zuby, tak to pro nás bylo poměrně jednoduché rozhodování.

Ve městě na nových pracovištích vše fungovalo jak má, ale manželský stereotyp byl stále ve stejných kolejích. Sex u nás nikdy neměl nijak vysokou prioritu. Já, spíše zdrženlivý a nezkušený se nikdy do ničeho nehrnul. A Andrea? Ta těch pár manželských povinností během roku bez vášně vždy spíše protrpěla.

V projekci jsme byli ve velké kanceláři tři. Já, Luděk, šťasně rozvedený, který ulítával na sladkém a pak Magda, ač již zralá a docela hezká ženská, doposud svobodná a jak tvrdil Luděk, prý snad stará panna. Já se jí vždy zastával, když si z ní Luděk utahoval, že ve čtyřiceti není stará a pokud je panna, tak asi nenašla doposud toho pravého. Ona jeho narážky vždy trpně přeslýchala a vděčně na mne koukala, že Luďka od tohoto tématu odvádím jinam.

Jednoho dne měl Luděk narozeniny a pozval nás o polední přestávce do nedaleké kavárny na nějakou, jak říkal, mňamku. Takže bylo jasné, že to bude zase nějaký dortík, palačinka a kafe s vaječňákem. To bylo jeho.

Když jsme docházeli ke kavárně, bylo tam rušno. Uvnitř kdosi skolaboval. Nechtěli jsme být mezi čumily, tak jsme si sedli opodál na venkovní zahrádku a odsuzovali, jak jsou lidi senzacechtiví. „Doufám, že někdo zavolal sanitku!“ Rozmáchl Luděk rukama a měl na sobě porci oběda, kterou zrovna číšník nesl k vedlešímu stolu. Zašklebil se a řekl, že musí na záchod, aby se dal dohoromady. Nebo že by to mohl nechat Magdě vyprat a vyžehlit, aby zjistila, jaký je to starat se o fešného chlapa a jeho garderóbu. Volal jsem za ním, ať si alespoň v den narozenin vtipkuje na jiné téma. Asi to už neslyšel a zmizel kdesi uvnitř kavárny.
Mezitím dojela sanita ze záchranky.
Magdě jsem řekl, ať si toho zahořklého rozvedeného šaška nevšímá, že každý máme své starosti a možná on si těmito vtípky léčí mindrák ze svého nepovedeného manželství.
Magda byla jako vždy vděčná, že má spojence a zastání a mimoděk mně pohladila po rameni. Já však letmo sledoval, co se dělo v okolí a uviděl zasahující lékařku, svoji manželku, jak na nás s Magdou zírá. Hned mně bylo jasné, že zaznamenala okamžik toho letmého a nevinného pohlazení.
Nastoupila a na mne zablikala výstrážná světla májáků sanitky, která rychle s kvílením mizela.
Po příchodu domů jsem cítil napjatou atmosféru. Bylo to snad poprvé, kdy jsem viděl u Andrei nějaké větší emoce. V klidu jsem se ji snažil vše vysvětlit. Nakonec jsem ji umluvil, aby se za mnou stavila do práce, že se vše vyjasní. Poslechla.
Následující den dorazila do projekce. S Magdou si podaly ruce. Bylo vidět, že Andrea trošku pookřála, když Luděk po seznámení začal poletovat jako čmelák a seznámen s věcí, začal popisovat včerejší příhodu. A prý zaběhne pro nějaký zákusek, že můžeme oslavit narozeniny i dneska. Na nic nečekal a zmizel. Mezitím pomalu začaly ledy tát, a ke konci pracovní doby se dalo říct, že jsme si všichni pěkně popovídali. Možná to bylo sladkým, co Luděk donesl, možná i tím, že na rozdíl od běžných rýpanců se stal Luděk docela zábavným společníkem.
Pravda, pro naše manželství tyto skutečnosti neměly žádný, ať kladný, či škodlivý následek. Vše nudně fungovalo dál.

Za pár dní se Andrea za mnou opět stavila do práce. Měla po noční, tak po obědě vyrazila a donesla mně zapomenutý mobil. Luděk byl ten den mimo a já byl v kanceláři na projekci jen s Magdou. Když se ve dveřích objevila Andrea, bylo to milé překvapení. Navrhl jsem, že tentokrát pro zákusky skáknu já a zmizel jsem za dveřmi.
Co se tehdy odehrálo v kanceláři za mé nepřítomnosti nevím, ale na rozdíl od minula, tahle návštěva na našem manželství něco zanechala.
Ač se to zdálo, že stereotyp nudného manželství byl stále ve svých kolejích, cítil jsem, že je přece jen něco jinak. Co ta Magda Andree napovídala? Snad si mne nechce nějakým způsobem získat pro sebe? Každopádně Andrea byla ke mně odměřenější a naše i tak chabá domácí komunikace ochabla vlastně úplně. Měl jsem uvařeno, vypráno, vyžehleno, ale to bylo vše.
Magda byla ale naopak poněkud veselejší, a když přišlo na Luďkovo vtipkování, tak jej odpálkovala, aniž by potřebovala mou pomoc. Ani ona mně neřekla, co se stalo, proč je Andrea najednou jiná.
Že by si Andrea někoho našla? Nějakého doktůrka!? Ona? Taková s prominutím ňouma? Pravda, já nebyl jiný, pocházeli jsme z vesnice, kde puritánství bylo pevně zakořeněno.
Jednoho dne řekla Magda, že si bere odpoledne volno. Byla zase poměrně veselá a Luďkovi vtípky trefně vracela zpět.
Když odešla, tak jsme si s Luďkem řekli, že asi se v ní konečně probudila puberta., že je s Magdou docela legrace, a už to není taková leklá ryba. Nevím proč, ale při slovech o leklé rybě jsem si vzpomněl na Andreu. Ráno došla z noční, ve dveřích jsme do sebe málem vrazili, ani jsme si dobré ráno neřekli. Teď asi vyspává.
Možná bych se mohl více snažit, je volnější den, Magda je v trapu a s Luďkem bych to odpoledne jen prožvanil. Půjdu domů a pokusím se alespoň trochu ovlažit náš vztah. Pozvu Andreu na kávu a nějakou sladkost do kavárny. V duchu jsem si pomyslel, že začínám být jako Luděk, samé sladké.
Ve městě jsem se zdržel a pro jistotu v kavárně rezervoval místo. Ať moje snaha neskončí tím, že nebude volný stůl.
Když jsem došel domů, doslova mně vykolejilo, že jsem se na chodbě v mezipatře potkal s Magdou. „Co tu děláš?“ S údivem jsem vybafl. Ona, celá rudá s očima zapíchnutýma do země mizela bez zastavení někde o další patro níž.
Když jsem zazvonil u našich dveří u bytu, zaslechl jsem rychlé kroky, zachrastění klíčů v zámku a rozněžněný hlas Adrei. Copak jsi tu zapomněla Magdi? Současně s tím se otevřely dveře a Andrea stála přede mnou jen v kalhotkách.
Zrudla, stejně jako před chvílí Magda a mě bylo v tom okamžiku vše jasné. Andrei odmítavé chování, Magdina povznesená nálada a taky to, že do kavárny budu na sladké chodit asi jenom s Luďkem.