Hra s kotětem a duhovými kuličkami

,,Spíš?“ zeptala se a odhrnula mu z tváře vlasy. Byla šťastná, když se probudila dřív než on a mohla se dívat, jak spí. Venku bylo ticho, v pokoji tikaly hodiny. Nad fialovým obzorem svítalo jedno ze vzácných rán, kdy budík neudává rytmus jejího srdce a horká káva jí nespálí jazyk. Usmála se. ,,Spíš...“ řekla téměř bezhlasně a políbila ho na zavřené oči.
Když vyšla z chalupy, nad stromy se bělala obloha od vycházejícího slunce a vítr zametal oblaka, která připomínala tahy štětcem impresionisty. Šla bosa trávou plnou rosy. Prošla zahradou k zadní brance, která vedla na louku za domem. Na plotě se popínaly ostružiny s temně fialovými plody. Z vesnice za řídkým lesem byl slyšet štěkot prvního probuzeného psa.
Na louce rostla tráva vysoká asi po kolena a zmáčela jí nahá lýtka. Vyšla na kopec a přehlédla přes les, aby uviděla slunce. Fascinovala ji jeho neúnavnost, jeho vytrvalost. Sedla si k němu čelem a pod dotyky prochladlé země a trávy jí celé tělo posypala husí kůže. Všechno jako kdyby bylo jen z bílé a zelené barvy. Na sobě měla jeho bílou košili, nebe bylo světlé a její neopálené nohy byly také bílé. Dýchala nasládlou vůni mokré trávy.
Slunce se přehouplo přes nejvyšší strom z lesa a fialová barva z nebe úplně zmizela. Vybledla do světle modré a paprsky vyhladily to nebeské moře od všech zbloudilých tahů štětce a rozvážně plujících loděk. Svět byl najednou tak dokonalý, bez jediné chyby. Milovala ty malé chybky a nesrovnalosti brzkého dne, tu neurčitost a nepravidelnost svítání s tou jeho charakteristickou vůní. Vzduch se změnil, louka začala schnout a světlo nabíralo na intenzitě a barvě. Celý den, i ona, nabíral na svých barvách a tvarech. Zvedla se a vrátila se do chalupy.
Pořád ležel v posteli, na parketách si slunce hrálo s kotětem a duhovými kuličkami a přes záclony otevřeným oknem foukal teplý vítr. ,,Spíš?“ zeptala se a sedla si k němu na postel. ,, Byla jsi venku?“ vrátil jí otázku a chytl ji za mokrou nohu.