...
přidáno 17.03.2008
hodnoceno 3
čteno 874(15)
posláno 0
22.13, nemocniční pokoj 13. 6. března 2008

Ležela pod sněhobílou pokrývkou. Těžká péřová přikrývka ji tlačila do prsou a stěžovala již tak namáhavé dýchání. Vedle hlavy ji značně hlasitě pípal nemocniční přístroj, který kontroloval činnost jejího srdce. Adrien opatrně zvedla svou pravou ruku, místo kolem zavedené jehly v žíle ji nepříjemně svědilo. Povzdechla si.
Tak moc si přála vrátit se..
Tam kde byla její duše šťastná, tam kde nebyla její kůže tak nebezpečně bílá a vlasy nebyly slepené potem. Přála si vidět všechno co kdy patřilo do jejího života. Nevěděla kolik sil ji zbývá a už vůbec nevěděla kolik času. Jen snila a přála si znovu vidět..

Půda pod nohama byla vlhká a vítr si hrál s listím v korunách. Slyšela štěbetání vrabců a dokonce se jí zdálo, že zaslechla ospalé zahoukání sovy.
Věděla přesně kam má jít.
Když pěšina náhle zahnula, uviděla ho. Seděl tam jako vždy, u kořenů stromu, porostlých mechem. Dlouhé hnědé vlasy mu spadaly na ramena a něžným pohledem hleděl do dáli. Adrien pomalu přistupovala blíž. Ranní rosa v trávě ji šimrala na lýtkách, ale ona nevydala ani hlásku. Stála již za jeho zády a dlaněmi mu zakryla oči. Lehce sebou trhl a rychle se otočil. Tak dlouho čekal až ji zase bude moci vidět. Adrien se usmála, přestože viděla v jeho čokoládových očích jemnou výtku. Sedla si vedle něj a nechala se obejmout.
„Kde jsi byla tak dlouho ?“ Zeptal se chraptivě. Ale dívka neodpověděla. Pořád seděla vedle něj, hlavu položenou na jeho rameni. Sledovala koně pasoucího se v dáli. Gabriel lehce nakrčil čelo.
„Mohla by jsi mi říct, kde jsou celou dobu byla ?“ V hlase mu zazněl nesouhlas. Adrien náhle zamrkala, jako by si až teď uvědomila, že na ni promluvil. Cítila jeho vyčkávající pohled, ale přesto si dávala s odpovědí načas. Natáhla se a z nedalekého trsu si utrhla dlouhé stéblo trávy a jemně s jejím koncem přejela Gabrielovi po šíji. Ale ten ji ho hrubě vytrhl z ruky a zamračil se. Když vstal a začal se rychlým krokem vzdalovat, Adrien na něj pouze zkoumavě pohlédla a také vstala. Pomalu se vydala zpět k místu, ze kterého sem přišla. Gabriel ji však po pár metrech dohnal.
„Promiň,.. Já.. omlouvám se..“ Měl naléhavý hlas, který Adrien donutil pohlédnout mu do očí. Zase se topila v té horké čokoládě, jenž proudila v jeho očích. I když se tvářil smutně, jí se na rtech objevil pobavený úsměv. Moc dobře věděla co se v něm odehrává a nehodlala mu nic usnadňovat.
Ti dva si dovedli povídat celé hodiny. Rádi se procházeli a pobíhali po lese a užívali si volnost, kterou jim les dával. Adrien se moc ráda smála vtipům, které ji chlapec vyprávěl. Vždy ji rozesmálo, když na ni začal dělat obličeje,..
Vždyť kolikrát mu již vytkla, že snad neumí být ani vážný ? Ale když nad tím tak přemýšlela, bylo to, to poslední co ji scházelo. Vždy se těšila až uvidí jeho úsměv, protože Gabriel se nedokázal zlobit. Avšak – vždy přišel okamžik, kterému by se nejraději vyhnula.
„Povídej mi něco o sobě, Adrien..“ Zaprosil. Zase jako tenkrát.. Doufal snad, že tentokrát mu něco prozradí ? Neměla ovšem to srdce opět ho zklamat a tak opatrně začala.
„Víš, na mě není nic zajímavého.. Jsem obyčejná holka, která bloudí světem.“ Nejistě se usmála, na znamení, že už nehodlá pokračovat.
Pochopil.
„Takže jsi vlastně taková bludička.“ Zase ten jeho smích.
„Bludička ? To možná ano.“ Odpověděla se smíchem. Gabriel ji pomalu objal kolem ramen a oni si zase začali povídat. V lese se začala lehce smrákat a Adrien si teprve uvědomila , že se čas s Gabrielem neodkladně chýlí ke konci. Když vstala, vyložil si to zřejmě špatně, jelikož se s úsměvem zeptal zda se chce jít projít.
„Ne, Gabrieli.. Víš,“ zhluboka se nadechla.
„Já už budu muset jít..“ Pokračovala a s úzkostí sledovala jeho zmatenou a smutnou tvář. Sevřelo se jí srdce. Zase cítila tíhu na hrudi a strhnutím se probudila.
Sestřička u její postele, jí právě odebírala krev. Když si všimla, že se Adrien probudila omluvně se usmála.
„Je ti dnes lépe, Adrien ?“ Zeptala se a opatrně zalepila ranku po jehle. Ačkoliv cítila tíživou bolest, přesto byla duchem stále ve snu s Gabrielem.
„Ano, je to lepší.“ Odpověděla a k sestřínému údivu se pokusila o úsměv.

11.02, nemocniční pokoj 13. 7. března 2008

Ráno bylo mlhavé. Na okenní tabulky a parapety bubnoval déšť. Adrien byla v pokoji sama. Všude bylo až nezvyklé ticho, což ovšem nebránilo sestřičkám, aby se na chodbách nahlas vybavovaly.
„A co ta malá ?“ Řekl hrubší hlas.
„Jaká malá ?“ Podivil se druhý.
„No, ta co leží na třináctce přece..“ Odpověděl první a hned pokračoval.
„Co s ní vůbec je ? A je sama, nikdo za ní nechodí.“
„Jo tahle,..“ Pochopí druhý hlas. Hned na to se do toho vloží sestřička, která ráno odbírala dívce krev. Adrien ji poznala po hlase.
„Nechte ji být a jděte si řvát jinam. Oni tady potřebují odpočívat!“ Náhle se ozvou kroky, které jasně směřují k jejímu pokoji. Adrien pevně stiskne víčka, předstírajíc spánek naslouchá dění v pokoji. Když se kroky začnou vzdalovat, uleví se ji. Vlastně je ráda, že za ní nikdo nechodí, vždyť pro všechny je zrůda. Teď už pro nikoho nic nezajímá, je sama a bude sama až do konce. Napětí v těle odezní a ona se pocitem úlevy, pokusí posadit. Avšak tělem ji projede prudká bolest a s vyjeknutím si lehne zpět do postele.
Zase zklamala.

14.38, nemocniční pokoj 13. 7. března 2008

Když za ní naposledy někdo přišel, nejdřív se ujistil, že spí. Avšak Adrien měla v živé paměti zhrozený výraz své matky, když ji uviděla. Netrvalo dlouho a zase odešla.
Ležela tam tak sama.. V nemocniční posteli vypadala tak strašně malinká a křehká, bolel ji každý pohyb.
Sestra se ji pokusila alespoň nakrmit, ale nic víc než lžíci čaje do ní nedostala. Jak se Adrien snažila.. A pak se snažila, aby nevyzvrátila ani tu trochu a nenaštvala ji tím. Nevěděla co je ta sestra zač, ale pomalu si začala zvykat na její přítomnost. Po nevydařeném obědě přišla s knihou. Jak věděla, že je Adrien miluje ?
Přesto sestru vyhnala.
Nesnesla, její pohled. Neustále ji opakovala, že je silná a že to zvládne. Cožpak nevidí, že to nebude trvat dlouho a ona umře ? Proč se snaží, proč s ní chce být. Adrien nestála o společnost, nechtěla svou neschopností naštvat a zklamat dalšího člověka.
Když sestra odešla, její oči se naplnili slzami a ona se rozplakala.
Měla strach..

Pokoj Adrien 30. května 2007

Adrien seděla na měkké posteli a četla si tlustou knihu, když ji vyrušil zvonek u dveří. Unaveně vstala, aby se mohla z okna v pokoji podívat kdo to zvoní.
Byli to tři její nejlepší přátelé.
Dívka rychle přibouchla okno, popadla klíče a s botami v ruce vyběhla z bytu. S výtahem se nezdržovala, jen si rychle nazula boty a běžela dolů.
Všichni tři seděli na zpola rozpadlé lavičce a zvesela na sebe pokřikovali.
„Nazdar mrkev.“ Zvolal na ni Jakub a se smíchem ji zatahal za vlasy. Adrien se jen usmála, byla již na jeho narážky zvyklá a věděla, že to nemyslí zle. Pohodila zrzavou hlavou a radostně pozdravila ostatní.
„Kam vyrazíme ?“ Zeptala se Lena a nervózně tahala za roztřepený konec nohavice. Nikdo neodpověděl. Adrien se zájmem pozorovala Jakuba, jenž si vyhazoval nad hlavu svůj mobil, který pak následně z pořád větší a větší výšky dokázal chytit. Lena si pořád hrála s nohavicí a Robin si snad ani nevšiml, že není sám. Adrien se energicky zvedla a snažila se ostatní probrat k životu. Když už se jí to snad pomalu začínalo dařit, otevřelo se okno a rozčílený soused na ně začal křičet nepříliš slušné nadávky a ukončil to tím, že si mají jít dělat kraval někde jinam. Se smíchem se zvedli a šli si hledat lepší místo.

17.00, nemocniční pokoj 13. 7. března 2008

Adrien studilo čelo a něco vlhkého ji stékalo po tváři. Namáhavě otevřela oči a uviděla nad sebou sestru, která se pokoušela srazit její horečku.
„Zdálo se ti něco hezkého, viď ?“ Zeptala se, avšak aniž by čekala na odpověď, pokračovala.
„Moc hezky ses ze spánku usmívala. Je škoda, že se neusmíváš častěji, moc ti to tak sluší.“ Snažila se a jemně Adrien zkušeně nadzvedla, aby ji mohla protřepat polštář.
„Nemáš hlad ?“ Měla by jsi zkusit něco sníst. Jsi strašně zesláblá.“ Zase řekla a opatrně začala odmotávat dívce z hlavy obvaz. Rána nevypadala až tak čerstvě, ale byla pořád ošklivá. Stehy už pomalu potřebovaly vyndat; Adrien usykla bolestí. Sestra se omluvně usmála.
„Za pár dní už ti doktor možná ten obvaz úplně sundá, aby se rána dohojila, to bude fain, ne ?“ Adrien nepatrně pokrčila rameny a dál sestru pozorovala.
Byla mladá a sympatická. Mohlo by ji být kolem pětadvaceti let a měla velmi drobnou postavu. Avšak ´úsměv, ten ji nikdy nechyběl. Když si všimla, že ji dívka pozoruje, polil její tváře ruměnec. Přitáhla si židli k dívčině posteli a vyčítavě na ni pohlédla.
„Proč se tak chováš, Adrien ?“ Zeptala se smutně. „Jen tady ležíš, neusmíváš se, nemluvíš.. a ani nespolupracuješ..-“ Adrien sebrala zbytek síly a chraplavě ji přerušila.
„Jděte pryč, já se o lítost neprosila.“ A raději zavřela oči, aby ji nemusela pohlédnout do očí.
Vysílená a nešťastná znovu upadla do hlubokého spánku.

Nemocniční hala 4. listopadu 2007

„Ahoj Adriano.“ Ozvalo se jí nad hlavou. Tak dlouho na něj čekala. Její přítel byl příliš vytížen na to, aby ji mohl často navštěvovat. Navíc neměl nemocnice rád a tak ho velmi vytáčelo, že v nich jeho přítelkyně tráví tolik času.
Dělala, že neslyšela jak ji řekl. Věděl, že to nesnáší, ale říkal ji tak vždy když měl zlost.
„Ahoj broučku.“ Usmála se na něj a pokusila se ho obejmout. Odtáhl se od ní.
„Jak to vypadáš?“ Zeptal se skoro až zhnuseně a ukázal na její nemocniční oblečení.
„A vůbec, kdy už půjdeš domů ?! Nemám čas, abych kvůli tobě běhal po nemocnicích.“ Jeho hlas byl hrubý a plný zlosti.
„Nezlob se, přece.. Už mi udělají jen pár testů a snad půjdu.“ Snažila se ho uchlácholit. Avšak on byl stále naštvanější.
„Říkám, že nemám čas, Adriano, tak kdy tě pustí ? Chci datum!“ prskl na ni a začal netrpělivě podupávat pravou nohou. Adrien už neměla sílu se hádat a veškerá chuť na vše ji přešla.
„Jmenuji se Adrien!“ Křikla na něj.
„Nebudu tě tedy rušit, když máš tolik práce!“ Dodala když odcházela a nechala zuřícího Marka za sebou.

Gabriel 10.48, Škola 8. března 2008

Gabriel nevěnoval učiteli pozornost a přemýšlel nad minulou nocí. Připadal si tak zvláštně. Jeho sny ho děsily a přitahovaly zároveň. Přestože Bludičku ze snů třeba několik nocí neviděl, bez problémů si ji dokázal vždy vybavit.
Cítil deja vu…
Jako by ji už někdy viděl. Jen si nedokázal vzpomenout kde a kdy; na druhou stranu věděl, že by na takovou dívku nikdy nezapomněl, což ho rozrušovalo o to víc.
Bylo to tak zvláštní..
Nevěděl jeslí má někdo v jeho blízkosti podobné sny, ale dost o tom pochyboval. Bylo to všechno tak neuvěřitelné, neskutečné..

Stejný čas, nemocniční pokoj 13. 8. března 2008

Zatímco Gabriel přemýšlel nad svými sny, Adrien podstoupila velmi bolestivé vyšetření páteře. Vypadalo to nadějně a ona na sklonek okamžiku uvěřila, že se jednou opět postaví na nohy a projde se po svém pokoji,..
Avšak, hned ji tato naděje přešla. Vždyť ona, takový smolař, nemá šanci.. Osud ji již předepsal její život hustým písmem bez slitování, zato pečlivě.

Adrien o svých snech nikdy moc nepřemýšlela, za tu dobu co zde byla, si již zvykla, že se ve snech vrací ve vzpomínkách, avšak sny s Gabrielem byly jiné. Bála se těšit se na ně. Bála se jen pomyslet, že by skončily. Bála se, že by je mohla ztratit.
Přesto však každou noc doufala, že se s ním zase potká, pod tím košatým stromem. Husté hnědé vlasy mu budou spadat na ramena a on ji propálí pohledem svých čokoládových očí.
A když ne zítra ani pozítří, věděla a doufala..
Že jednou zase ano.

přidáno 23.06.2009 - 22:00
k tomu se nedá nic říct.... úplně to nechápu, je to z několika stran otevřený ale je to VELMI kvalitní četba
přidáno 18.03.2008 - 22:16
:) Děkuji, chvála vždy potěší.. Uvažuji, že budu tuto povídku psát ještě dále, ale zatím nevím,.. uvidíme.. :)
přidáno 18.03.2008 - 00:24
Až teď jsem si přečetl jméno autora... nečekal jsem že je to od Tebe!!! :-))) Chválím!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Adrien, vzpomínky snivé bludičky.. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Život
Předchozí dílo autora : Zpověď vraha

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Gorwor
» narozeniny
Nikusska [10], baLi [1]
» řekli o sobě
shane řekl o Severka :
Má šťastná hvězdička, která mne svými krásnými básněmi inspirovala k mnohým hříškům. Díky úspěšnému starosvatění naší skvělé kámošky a básnířky prostějanka se známe ještě z dob, kdy nám bylo oběma krásných sedmnáct / jí jednou, mně hned třikrát!/. To je věk, kdy se člověk rád nadchne pro všechno krásné, ještě neumí skrývat své pravé city a nemá daleko pro velká slova! A když pak narazí na někoho podobného, je to paráda a skvělý odvaz! Milá Lenko! I já si vážím Tvého upřímného přátelství, které, jak se zdá, přežilo i zkoušku dospělosti, o čemž svědčí i to, že jsem jedním z VIP, kterým jsi tu postavila pomníček z milých slůvek. Je pravdou, že jsme se už dlouho nikde nepotkali a třeba ani ještě dlouho nepotkáme, ale když je mi smutno, kouknu na nebe a vzpomenu si, že jedna hvězdička tam kdysi svítila jen pro mne, že mne někdo zval svým milým sluníčkem a otvíral mi srdce dokořán, aniž by mne znal jinak než z těchto stránek. Bylo moc milé si číst podobné věci i kdyby to byl jen milosrdný klam...;oX
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku