O bludičce

Za sedmero horami a
devatero řekami

I.
Bludička bloudí v kapradí
baví se s světluškama
ostatní lidé ji nebaví
je pořád sama

Na druhém konci hvozdu
žije pan víla
nejmenovaný vůdce všech tvorů

Jednou ráno bludička zabloudila
panu vílovi do revíru
osud a náhoda ruce si podali
bludička miluje pana vílu

Jejich láska přehnala se jako vlna
za slunečních paprsků se poznávali
při večernici byli jedno tělo
a to bylo všechno

Jakmile země dotkla se první rosa
žalostně pan víla řekl:
"víla se pro bludičku nehodí
v noci ublížil jsem ti tím,
že jsem se do tebe zamiloval"

II.
Bludička bloudí v ostružiní
a smutnou radost jí dělá
jak trní drásá ji v podpaží
na rukou, mezi nohama

Mezi stehny má modřiny
to z lásky k jedné víle
poslední zbytky jejich spojení

III.
Už jsou to roky, stromové
zima se s létem střídá
z modřinek zbyla jen vzpomínka
tak bolestná, tak živá

Letokruhy napovídají, že by mělo být po všem.

IV.
Jen jednou v roce se zjevuje
na jaře - klekánice
A nikdo mu nerozumí
je předurčen k osamění
(jako ona)

I tento rok hledá klekánice útočiště
kam by se schoval před lidmi, nocí
neví, že již obsazeno je
v jeskyni u démantového kamene

A tak tam spolu živoří a čekají na setmění
na troše lásky přece nic špatného není
naivní bludička
bloudění střídá blouznění. že prý jsou stejní
jsou?

tak proč potom bludička vyhnala klekánici na smrtící měsíční paprsky?

V.
Ach, pan víla pan víla.

VI.
Neříkej, že neslyšíš
tu smutnou píseň rouhačskou

Né, to ptáci štěbetají
né, to říčka ševelí
je prakticky nemožné to postřehnout
v hvozdu bujícím zelení

Neříkej, že neslyšíš,
tu smutnou píseň rouhačskou

Možná snad, kdybys otupil své smysly
se záluskem na tu melodii
možná pak...
ale ne - to bys neudělal

Neříkej, že neslyšíš,
tu smutnou píseň rouhačskou

Píseň znějící z jeskyně u
démantového kamene
píseň mající jediného posluchače
a už si pro ni jde
slepý myslivec

VII.
Neví, co si přived domů
neví, jaké neštěstí
že tam byla sama, zkřehlá,
mu mělo být předzvěstí

O bludičku, milujícně
se s láskou stará myslivec
a jak se na nebi objevila první večernice
ve věčné své temnotě poznal divukrásné zázraky
jež mu hvozd dosud neodtajnil

Však běda, kdyby někdy zaslechl
co vítr zpívá korunám platanů
tiše, kdy mu vyprávěla o úplňku bludička
nejhříšnější své tajemství a plakala

VIII.
"Stromové, chcete vědět, co se stane,
když má maniodepresivní víla
nalije si džbánek toho nejčistšího
vína?

Pak dlouze kouká do měsíce
sám sebe uvnitř trestaje
za hříchy, vinu, lásku, za osud
proč ublížil a proč teď trpí
ostatní, když on se kaje

Odpustila jsem mu dávno
miluji ho, co chce víc?
trápit se, zírat na měsíc
být navždy sám a nenáviděn

Přitom víno pravdu odkrývá
on řekne opojen v mém objetí
že ani se mu nesnívá
o větším štěstí než v mém zajetí
a chce tak zůstat staletí
být navždy spolu prokletí"

IX.
Nevěděla, co povídá, a myslivce
vypudila. Na vílu schválně
zapomněla, avšak ve snech se vracel dál.
Zas žila v jeskyni, než přišel
všech strašidelných tvorů bál.

Pak zjistila, že vše jen spalo -
- jen jakoby se zapomnělo
na vílu i na myslivce

Hodovalo se, hlavně však pilo
dál už to známe, drahá vílo
a bludička poprvé viděla vše jasně:

"Žínko žínečko
ty pravá ruko víly
ty co otevíráš oči
co vidíš i neviditelné...

Věděla jsem to vždycky a ty mě v tom nepřestaneš utvrzovat.

Že víla se nebrání znásilnění těla
za cenu uzmutí bludné duše
co touží po znásilnění srdce

a když je po všem
odhodí ji jako posmrkaný kapesník
uspokojen v záchvatu dravosti
a opilosti vílím prachem"

A k žíněnému chorálu přidala se hejkalka
a to bylo teprve uši drásající.