Tak to (ne)má být

Místo tebe polštář objímám
a sám doma na židli sedím.
Místo do tvého nitra z okna hledím
a jako dítě v kolébce usínám.

Už nevidím to modré z očí
ani tajemnou tvář.
Už ti nevyprávím jako slabikář
a jen strach mi do náručí skočí.

Já se bojím
a nevím kudy dál?
Přede mnou je vyhořelý sál,
tak tam v křeči stojím.

Čekám, že stane se zázrak,
že se možná domů vrátíš.
Že ty dny a noci zkrátíš
a že příjde nějaký náznak.

Z pohádky stane se příběh
a pod slzami poznáš lásku.
Skončí bolest a zahodíš masku,
která spojí levý a pravý břeh.

Tak to má být,
když cesta je společná.
Když je víra skutečná,
tak už začni žít.