přidáno 15.01.2014
hodnoceno 3
čteno 370(5)
posláno 0
Tma mě zaslepila, přejala nadvládu noci a ponořila okolí do nekončící temnoty, takové, jaká bývá jen v těch nejhlubších propastech nejhlubších ocenánů. Takové, že si nejste jisti, zda-li je konec, nebo stále zůstává naděje.
Setrvávám nebo už je konec? Nevidím žádné důkazy ani jednoho, vlastně nevidím vůbec nic. Možná že je to tak dokonce lépe, nechci vědět, co je kolem mě a kde to jsem, takhle můj strach vyplývá jen z představ, pouhých myšlenek, nikoli ze skutečných jevů.
Pokusil jsem se rozpomenout na to, co se stalo, ale přišlo mi to tak vzdálené, snad jako by to byl můj minulý život. Připadal jsem si, jako by od té chvíle uběhlo tisíce vleklých let, ta vzpomínka se mi zdála vzdálenější než světlo v téhle nelítostné pustině tmy. Jediné, co mohl udělat bylo vyčkávat, netušíc na co. Každá další vteřina byla pro mě rok a každá minuta celé tisíciletí. Neumím odhadnout jak dlouho jsem čekal, přišlo mi to však jako od úplných počátků věků, až do jejich konce.
Najednou ke mě někdo promluvil. Nejprve jsem nerozumněl tomu jazyku, a tak jsem si ani nebyl jist, jestli je stejný, jako jsem kdysi používal já, nebo jestli tenhle jazyk patří jinému národu.
Opět jsem uslyšel ten hlas, tentokrát mluvil déle a nepřestával, až po chvíli se odmlčel. Tentokrát jsem však rozumněl jeho slovům, což mě potěšilo. Přece jen je to můj jazyk.
Ten hlas vyprávěl něco o době velkých králů, šlechetných lidí, vznešených elfů, nebojácných skalních gormunech, o entech a trollech, o válkách mezi dobrem a zlem, ale hlavně se vracel k jednomu tématu – hrdinovi. Nezmínil jeho jméno, ale zato vylíčil jeho činy, o tom jak zajistil největší obranu lidem, o tom jak bojoval v nesčetných válkách, o jeho velkolepých výhrách, ale i o zdrcujích porážkách, povídal chvíli i o jeho spřízněné duši, a když začal vyprávět o jeho ušlechtilých bratrech a sestrách, došlo mi, že ten hrdina se ze své poslední bitvy nevrátil, ale odešel se svými nejvěrnějšími druhy na místo, kam se smrtelníci nedostanou.
Byl jsem smuten, sic jsem toho hrdinu neznal, ale po tom všem, co jsem se o něm dozvěděl, jsem si ho oblíbil, a rozhodl se jít v jeho stopách.

„Jedna kapitola se uzavírá, ale druhá otevírá, nezapomínej však,“ pokusil se mě ten hlas uklidnit. „To je, proč všechno ti dnes vyprávím. Tvůj čas se blíží, už příliš dlouho jsi setrvával v temnotě.“
„Můj čas? Vždyť ani nevím kdo jsem, nebo odkud pocházím, strávil jsem dlouhá léta v temnotě a sám a ačkoliv jsem se snažil nezapomenout, všechno, na čem mi kdy záleželo, se mi vytratilo z hlavy. Teď už ani nevím, jestli vůbec něco bylo před temnotou. Teď už si opravdu nevzpomínám,“ namítl jsem, ale to jsem ještě netušil, že se tolik rozzuří.
„A proč si myslíš, že jsem ti to všechno vyprávěl? Jen tak, aby ses tu nenudil?“ zahřměl v tichu jeho saskrastický výsměch. „Přemýšelej hlupáku!“ dodal ještě a pak se odmlčel.

Zamyslel jsem se, stejně mi už nic jiného nezbývalo. Velmi často se ve svém příběhu vracel k bezejmennému hrdinovi a přestože jsem byl zvědav na každý jeho úspěch, nedávalo mi smysl, proč by mi to někdo na tomto místě vyprávěl. Po chvíli jsem se zeptal: „Jak se jmenoval?“
Už se mi zdálo že onen hlas se vytratil navždycky, že už nikdy nepromluví a já zůstanu na pospas v nekonečném a přitom tak tichém utrpení, když jsem ho opět uslyšel. Řekl pouhé slovo, ale pro mě to znamenalo víc, než celý předchozí příběh.
„Flërgioranth,“ odpověděl velmi klidně.

„Flërgioranth...“ opakoval jsem tišše, zamyslel jsem se, to jméno jsem odněkud znal!
„Tak mi dřív říkávali...“ vzpomněl jsem si.

Jak jsem se sem dostal, ptal jsem se v duchu. Už jsem si rozpomněl kdo jsem, vlastně jsem slyšel celý můj život v příběhu, aniž bych to tušil. Ale uvězněný v okovech temnoty toho moc nezmůžu, musím se dostat ven, osvobodit se. Vím, že tam venku v opravdovém světě se dočkám toho, co hledám. Musím se dostat za Aweriön! Tak zní moje jediné přání, moje jediná motivace, avšak tak silná, že bych se s ní dostal přes říši živích i mrtvých, prošel bych nebem i peklem, vodou i ohněm, jenom proto abych se k ní dostal.
Dívka, kterou si cenním více než vlastní život, tam někde přežívá, toulá se bukovémi háji, tančí po mýtinách a lukách, plave si v mořských vlnách i jezerech a s každým jejím pohybem vytváří kreace hodné bohu. Snad jen spatřit ji se zdá být tím nejlepším divadlem, snad jen slyšet ji se zdá být tou nejlepší hudbou a snad jen cítít její přítomnost, tu krásnou vůni jarní, se zdá být tou nejlepší touhou. Snad krásnější dívky jsem nikdy neviděl a vím, že ani neuvidím, sama bohyně krásy ji musí obdivovat...

Vstal jsem tak prudce a náhle, že se mi zamotala hlava a spadl jsem opět na zem.

„Kampak tak spěcháš? Odsuď není cesty ven, nikam se nedostaneš. Kolem tebe se rozporostírá jenom temnota,“ vysmál se mi ten hlas.
„Proč tohle děláš? Připomeneš mi můj příběh a ukážeš mi, kdo ve skutečnosti jsem, ale držíš mě tu v temnotě a nepusíš mě ven? Jaký to má smysl nechat mě zde přebývat a mučit mě minulostí? Toužím opět spatřit Aweriön, dal bych za to i svůj život jenom proto abych s ní mohl chvíli být! Proč nepustíš mě a neukážeš mi cestu k ní, když už si mi prozradil můj život?“
„Tady se nám někdo rozzlobil,“ začal se nejprve zlomyslně smát ten hlas, po chvíli se ale uklidnil.
„Já neznám cestu temnotou, jsem pouhý ent, společník duší, nebo aspoň to o mě říkají. Vlastně nemám moc na práci, s dušemi se jen vybavuji a rád jim připomínám jejich strasti, ale i příběhy, na které rádi vzpomínají,“ vysvětlil mi. „To ty jsi se dostal do temnoty, to ty se z ní musíš dostat ven. Já s tím nic nezmůžu a i kdybych přece jen ti mohl pomoci, neudělal bych to.“
Mluvil vážně, až z něj šla hrůza. Jeho hlas se už nezdál být ani trochu přátelský, či sympatický. Na to jsem ale nedbal. Snažil jsem se z něj něco vytáhnout, alespoň slůvko, ale jako by se mezi námi vytvořila zeď. Zoufale jsem toužil se dostat k Aweriön...

Opět nastalo ticho, rušené prudkým bitím mého srdce, ale i to se postupně začalo uklidňovat a vracelo se do svého pravidelného rytmu, jako když tikají hodiny.
„Přišel jsi k nám, když tvoje tělo odešlo, protože jsi nemohl odcestovat s ostatními lidskémi dušemi do říše mrtvých, ale ani jsi nemohl zůstat na zemi, jako duše elfské, aby ses znovu narodil. Nejsi člověk ani elf, a přec seš obojím, máš to těžké...
Avšak cesta temnotou mě samotnému nahání strach, už je to příliš dlouho, co jsem jí naposledy prošel. Musíš vyhledat někoho jiného, kdo ti pomůže, už teď jsem ti toho řekl příliš. Nemohu ti více poradit,“ rozpovídal se nakonec.
„Zamysli se prosím, vznešený ente, cokoli řekneš, každé slovo má pro mě hodnotu zlata. Jednoho dne se ti odvděčím, jak jen budu moct,“ pokračoval jsem v přesvědčování. S tím pochlebováním bych to neměl přehánět, mohlo by to nadělat více škody nežli užitku.

„Ty? U všech bohů jak se mi někdo jako ty může odvděčit? Ale jak vidím, tak o cestu ven opravdu jevíš zájem. Snad se nic nestane, když ti poradím někoho, kdo by ti možná pomohl. Hlídá průchod mezi světy, říká se mu Studnář.“
„A kde ho najdu?“ zeptal jsem se už naléhavě.
„V temnotě...“ zašeptal ent a víckrát jsem ho už neuslyšel, bohudík.


Dlouhou dobu jsem bloudil temnotou, proplouval nocí, kterou jsem si již osvojil, ale nikdy jsem si jí nepřivykl. Až jednou jsem v dálce uviděl pronikavou záři, dodala mi energii a s novou nadějí jsem pokračoval ve své zdánlivě nekončící pouti. Zakryl jsem si oči před oslepujícím svitem a až po chvíli jsem se mu poddal. Vlilo mi do srdce radost a touhu po vnějším světě.
Začínal jsem rozeznávat okolí, vlastně toho tu moc nebylo, jen v samém středu toho světla se nacházela prastará kamenná studna. Přistoupil jsem k ní blíž, abych si ji lépe prohlédl. Připadala mi po těch letech strávených v temnotě dokonalá, bez chyby. Obdivoval jsem ji beze slov, ačkoliv to byla jen obyčejná a z části pobořená. Sklonil jsem se, abych v ní viděl svůj odraz ve vodě, ale viděl jsem nebe. Obláčky poklidně pluly po obloze, rozplývaly se a tvořily tvary, každý připomínající něco jiného. Byla to pastva pro oči.

„Kliď se dál od té studny, není to nic pro tebe!“ uslyšel jsem náhle rázný hlas, lekl jsem se, div jsem nespadl do studny.
„K-kdo jsi?“ zakoktal jsem.
„Do toho, kdo jsem ti nic není. Jsem hlídač. Jestli si nechceš udělat potíže, okamžitě odstup!“
Zamhouřil jsem do tmy oči a promnul jsem si je, nikoho jsem však nespatřil. Raději ho ale nebudu pokoušet, chci přece, aby mi pomohl. Opatrně jsem odstoupil.
„Nech mě hádat! Seš další, kterej je tak zlej, že ho ani v pekle nechtěj. A moc rád bys vyšel ven na svět, abys mohl konat další zlo. Ale co já? Nikdy se nikdo nezeptá co já. Trčím tady už celou věčnost, v temnotě a nikoho to nezajímá. Dělej svoji práci, řikají. Dělej svoji práci a budeš odměněn. Po staletí dělám svoji práci a nikdo ji neocenní! Nikdo si jí ani nevšimne!“ hněval se.
„A co ty?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Aah, nenamáhej se. Vím, že tě to nezajímá.“
„Rád si vyslechnu tvůj příběh, Studnáři.“
„Odkud znáš to jméno, to jak mi říkají?“
„Vím toho spousty, sám ani nevím odkud. Ale v povaze každého elfa je učit se novým věcem,“ začal jsem opatrně.
„Cha, cha! Tak elfa!“ jeho hrdelních smích mě ranil jako dýka do srdce. Co on ví o elfech a kdo je že se odvažuje je takhle urážet? Ale držel jsem jazyk za zuby, potřebuji přece jeho pomoc.
Skoro se dusil smíchy, zajíkal se tak silně, až jsem se bál, že ten už nepromluví.
„Tak elfa... To jsme tady ještě neměli! Co bys rád elfe? Chtěl bys slyšet můj příběh?“
„Rád bych.“ Stejně v téhle nekonečné pustině už nic jiného dělat nemůžu. Strávil jsem příliš mnoho let sám a nějaký ten příběh neuškodí, ani předstíraný zájem.

přidáno 08.03.2014 - 20:44
Melkor: Aano, Gratiae je z latiny a ne uplne tak podvedome :D to uz jsem si nevedela rady, tak jsem se nechala inspirovat :) Ostatni jmena jsem uz tak nejak vymyslela sama, jenom jsem pridala prehlasky (me se to tak proste vic libi:D)
Jinak sam mas hezke jmeno; prezdivku, Melkore :D

Dekuju moc za oceneni, povzbudilo!
přidáno 31.01.2014 - 22:30
Ako si vymýšľal mená? MAli dajaký základ? Gratiae si určite "podvedome" prebral z latiny a ostatné sú skôr zo Sindarčiny alebo Quendčiny, nie? Vždy ma na knihách zaujímajú mená a zdroje, odkikiaľ bol ičerpané :) kniha je napísaná výbnorne, myslím si, že si tam mal jedinú chybyčku...Najväčšie PLUS máš za tú originalitu, enta by so mteda v Temnote nečakal :D...
přidáno 23.01.2014 - 17:50
Skvělý :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Osud Aweriön - 1 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Lidé... jak zvláštní tvorové
Předchozí dílo autora : Osud Aweriön

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku