DOMÉNA ÚPADKU

Kolik ze mě je ztraceno.
Zapírám své vlastní touhy.
Ležím sám mezi lháři.
Temno v temnotě vidím.
Nicota mě oslepuje.
Topím se v tomto moři.
Pro ty,co jsem miloval zranuji.

Zmrzlé je nebe a zmrzlé je peklo.
A já umírám v té lidské skořápce.
Jsem umírajícím bohem,stávajícím se člověkem.
Zmrzlé je mé srdce.
Zmrzlá je má duše.
Zmrzlá je má láska.

Bledé slunce prolévá tlumenou zář.
Na tichou a bledou zemi.
Jsem jediný,jako stín na této zemi.
Kolik ze mě je ztraceno?
Zapírám své vlastní touhy?

Jsem nenáviděnou,prosakovanou krví.
Černající květina.
Ach Bože,proč si mě opustil?
V té temnotě,nazývané má mysl.
To je zbytek cos mi nechal?
Jsem tvou sračkou,tvojí verbální skvrnou!
Tvým zvráceným světem!
Tohle jsi ty,tvá duše bez života.
Tvá nemoc a zasrané lži!
Sleduješ jak umírám s třpytícíma se očima.
Tvá slova nic neznamenají!
Vysmíváš se a poskvrnuješ moji mysl!
Toužíš po tom,abych zklamal!

To peklo zuřivosti a únavných lží.
Dlouhé blažené dny jsou pryč.
Má láska,zemřela,já s ní.
Topíš mě a necháváš krvácet!
Svět plný jizev a něžné bledosti.
Myšlenky cudné,jako ranní rosa.
Cestuji životem,co jsem ztratil.
Je to nejpochmurnější peklo!
Mé ruce jsou uřezány a přesto se plavím...
Oceánem smutku v dešti.
Nenávidím to milování bolesti!

Mé tělo - má krev.
Mé rány - můj pláč.
Má duše - má hrobka.

Kde jsem...není nic.

Kolik ze mě už je ztraceno a kolik ještě zbývá?