Štěstí jedince

Sklenka vína. Červeň. Sladkost. Vlahý večer. Křik vlaštovek ohlašujících západ zlatavého kotouče, nástup nočních pěvců.

Na pohovce má tenká stehna, vlnky rezavých vlasů seskládané v objemný nedbalý drdol, vzduchem se nese ladná vůně pistácií z talíře. Růžové tulipány, které jsem sobecky připravila o soudnost, se pohupují ve vánku, co proudí do místnosti díky nedokonalosti mých oken, cuchají závěsy, hladí mou šíji a někde mezi tulipány a druhým párem stehen mizí.

"Je zvláštní, jak společnost ovlivňuje štěstí jedince, nemyslíš?" zeptám se muže sedícího na pohovce s dvojčetem mé sklenky vína. Grimasou v jeho tváři je mi neverbálněnaznačeno, abych pokračovala. Rozvíjím myšlenku dál.
"Dáváme větší váhu tomu, co jsme, místo toho, abychom naplňovali touhy toho kdo jsme a co chceme."
".. že jsme omezení svojí rolí?"
"Přesně tak. Tak jako policejní pracovník, jehož oči ladí k propuštěné výtržnici, zajíká se jakýchkoliv milých slov. A přitom ve chvíli, kdy oba svlečeš z jejich zavedených rolí, může se stát, že oba najdou to, co celý život chtěli. Všichni hrajeme své role. Možná se tak o to, co opravdu hledáme, připravujeme."

Muž zakloní hlavu, podepřen svou svalnatou paží, v hlavě rezonující myšlenka, které jsem vdechla život. Napije se ze sklenky vína, jeho modré oči hledí stovky směry a zároveň nikam.

"Je o to zvláštnější trávit dnešní večer právě tady." prořízne ticho svým hlasem a pohled přesune z nikam do tváře ženy, kterou tak dobře zná a přitom dnes poprvé vnímá, kým vlastně je. Usměju se.
Navedu rozhovor do neutrálních proudů.

Druhá sklenka. Třetí. Víno se červená méně. Zdá se něžné. Čas jde svým tempem, slova plynou tak, jak myšlenky proudí, vzduch je naplněn obyčejností, která, jak zdá se, v určitých rolích není běžnou vlastností situace.
Během pauzy mezi slovy se záhadným mezičlánkem událostí obě těla proplétají v jedno. Muž, který nešikovností dopravních spojů skončil zde, svlékán ze své role, kalhot, trika, horkost mezi mnou a jeho napnutým mužstvím, výkřik, ruce propletené v podzimních pramenech vlasů.
Pistácie svádějí boj s tulipány. Vzduch ovoněný tím, co jsme všichni na samém počátku byli. Sami sebou.

Zítra řeknu "dobré ráno pane profesore." tulipány zvadnou a ptáci začnou zpívat nanovo, stejně jako vždy.