Hodina mezi člověkem a vlkem

Silnější než Slunce když jsou hvězdy.
V roztrhaným mracích skrytý Měsíc,
nabízí víc než mohu vzít.
A lidé přes rameno okem bloudí,
kde člověk s vlkem v objetí,
po mramoru zaškrabali drápy.

Noc zatla do zad dni své drápy,
na cestu přestaly mi svítit hvězdy.
A bestie mne svírá v objetí,
Bestie již zplodil sám Měsíc.
Člověk dávno nepříčetný bloudí,
je čas vlka si mne vzít.

Ptá se milá proč nechci ji s sebou vzít?
Na stěnách trofeje s tesáky a drápy,
a po nich ona pohledem svým bloudí.
Její oči v tůni zračící se hvězdy,
její tvář mléčně bílý Měsíc.
Mléčně bílý v noci objetí.

Poslední polibek, poslední objetí.
Nemohu tě lásko s sebou vzít!
Až oknem zasvítí k nám Měsíc,
a pod nehty začnou rašit drápy,
kde rozsypány po pěšinách hvězdy,
najdeš, co ze mě zbylo, jak bloudí.

Nedala si říct a lesem bloudí
Chtěl bych ji mít ve svém objetí
Kéž zavedly by ji domů hvězdy
Kéž mohl bych ji mezi čtyři stěny vzít.
Pohlédnu na ruce z nichž mám drápy,
a vytí vlka oblažuje Měsíc.

Jako Cháronova mince visí Měsíc.
Člověk či vlk pološílený bloudí,
a svět úpí pod jeho drápy.
S milovanou dívkou v objetí,
již nemůže za ženu vzít,
vede ji tam, kde nesvítí hvězdy.

V pěst zatnutými drápy proklínám měsíc,
když mrkající hvězdy po obloze bloudí,
ona leží v smrti objetí, já musel si ji vzít.