 20.11.2013 8 1212(18) 0 |
Když v ranním soumraku
zamžouráš do mraků,
na jejich hřebenech
sedí a volá.
Hlasem, co vichřice,
na lidí tisíce,
že z dlážděných chodníků
je ještě úniku.
Láká opustit linie,
zábradlí rozbije,
ať nebeské ovečky
přechází zebry.
Dešťové provazy
zbůhdarma nehází,
vyšplhej po kapkách
a deštník nech plout.
V zasněném svítání,
mraky se prohání,
zamávej klopami
a odltět zkus.
A najednou vidíš, jak v zákoutí rána
- ujel Ti poslední autobus.
zamžouráš do mraků,
na jejich hřebenech
sedí a volá.
Hlasem, co vichřice,
na lidí tisíce,
že z dlážděných chodníků
je ještě úniku.
Láká opustit linie,
zábradlí rozbije,
ať nebeské ovečky
přechází zebry.
Dešťové provazy
zbůhdarma nehází,
vyšplhej po kapkách
a deštník nech plout.
V zasněném svítání,
mraky se prohání,
zamávej klopami
a odltět zkus.
A najednou vidíš, jak v zákoutí rána
- ujel Ti poslední autobus.
20.11.2018 - 10:00Hanulka
Ze života, líbí, díky.
20.11.2013 - 11:20uživatel smazán
Velmi zdařilá báseň. Líbí se mi... nejspíš i proto, že se v ní trošku vidím.. :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Realita zrána : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Rozpustná
