Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur IX.

Když jsem minula poslední stromy, mé prvotní nadšení z cesty opadlo.
Světlo měsíce se opíralo o mou tvář, ale dnes jsem se jím nekochala. Měsíčním světlem ani biliardami hvězd na obloze. Uvnitř sebe jsem cítila prázdnotu. Zvláštní pusto, které jako by svázalo můj jazyk. Normálně bych sama k sobě pronesla nějakou sarkastickou poznámku, ale nedokázala jsem to.
Oči se mi znovu začaly zalévat slzami.
Jak se jen mohlo stát, že jsem k němu něco cítila? Nemám mít city, jsem upír!
Zastavila jsem se. Dlouhá stébla trávy se mi otírala o elfské šaty. Vlál lehký vítr a pohazoval si s mými vlasy. Ale já jsem nedokázala vnímat tu krásu noci. Něco se ve mě zlomilo, mé sarkastické, upíří já jako by se stáhlo někam do rohu a odmítalo vylézt.

Najednou jsem zaslechla vzdálené dunivé rány.
Pravidelně se opakovaly: "Buch...buch!"
Zvědavost ve mě sílila, toužila jsem zjistit, odkud ty rány vycházejí, kdo je způsobuje. Ale má druhá část to vědět nechtěla.
Přeci jen jsem se odhodlala vyrazit za tím zvukem. Ponalu jsem se loudala travnatou plání, ale jak ve mě zvědavost sílila, stále jsem přidávala do kroku. Až jsem se řítila svou plnou rychlostí.

Zastavila jsem se, když jsem měla na dohled vysokou skálu trčící ze zdánlivě nekonečné louky. A v nočním stínu skály jsem si všimla postavy. Byla větší než vzrostlý lidský muž. Hádala jsem, že mohl mít tak 3 metry na výšku. Ale mnohem podivnější bylo, co dělal:
Mohutnou postavu doplňovala hlava s rohy podobna býčí a tou tloukl vytrvale o skálu. Znovu a znovu, jako by se zbláznil.
Vyrazila jsem přímo k němu. Pomalu jsem začínala rozeznávat další detaily, které ho od obyčejného člověka odlišovaly. Měl krátký silný ocas, zadní nohy byly zvířecí, s kopyty. A celé jeho svalnaté tělo bylo pokryto hustou srstí. Prosvítaly skr ni četné jizvy, které zřejmě utržil v bojích.
"Hej ty." zařvala jsem na něho, když už jsem byla dost blízko na to, aby si mě všiml.
"Co chceš?!" otočil se na mě. Ruce měl lidské, ale kromě očí byl jeho obličej ryze býčí. Pochopila jsem, že je to minotaurus.
"Já myslela, že už vymřeli," zamumlala jsem a svraštila obočí.
"To samý sem si myslel o tom vašem prohnilym rodu," odplivl si a pozoroval mě nepřátelským pohledem.
Upřímě, naše rody se nikdy nemusely. Minotauři sloužili elfům a elfové se nás pokoušeli zabít. Takže k potyčkám mezi upíry a minotaury docházelo celkem často. A protože to pro nás byli vyrovnaní soupeři, bojovalo se většinou až do východu slunce. Oni nás potom obklíčili a když vyšlo slunce, zbyl z mého rodu jen doutnající popel.
"Proč mlátíš hlavou o tu skálu? Ty neznáš to úsloví, že hlavou zeď neprorazíš?" zamrkala jsem na něho sarkasticky.
"Upírko pitomá," zavrčel.
Pokrčila jsem rameny a nevinevinně se usmála.
"Je to moje prokletí," sklopil najednou hlavu. Pochopila jsem, že jsem zasáhla citlivou strunu.
"A nechápu, proč bych se o tom měl s tebou bavit!" zavrčel znovu vztekle.
"Třeba ti můžu pomoct," natáhla jsem k němu ruku. Nechápu, kde se to ve mě vzalo, ale prostě jsem to udělala, ale stalo se.
"Ty sotva a stejně nevim, proč bych ti měl věřit."
"Protože...," začala jsem, ale on mě nenechal mluvit.
"VLastně bych tě měl zabít!" rozběhl se proti mě, špičatými rohy napřed.
"No nazdar," povzdechla jsem si a připravila se na jehu útok.
Vyběhla jsem, proti němu, těsně před ním jsem se odrazila a v saltu jsem přes něho přeletěla.
"Neměl bys mě zabíjet," odpověděla jsem chaladně.
"A důvod?" napřímil se nade mě v celé své výšce.
S hranou vážností jsem vytáhla srolovaný pergamen, který jsem dostalaod elfského boha.
Minotaurus se na mě nechápavě podíval a pak se na mě obořil: "Nenapadlo tě, že neuím číst bez světla?"
"Mám být upřímná?" rýpla jsem si a on mě za to spařil pohledem, když mi do ruky vrazil pergamen.
Povzdechla jsem si: "Stručně řečeno, jmenuju se Siena a jsel elfská lovkyně."
"Kecáš," řekl jako by to byla sa,ozřejmost.
"Já nelžu!" rozčílila jsem se. "Alespoň tentokrát ne."
Minotaurus se rozesmál.
"Ten pergamen jsem dostala od elfkého boha v lese nedaleko odtud u obětní studánky. Proč si jinak myslíš, že bych nosila tyhle přihlouplý šaty?" zamračila jsem se na něho.
"Ten les znám," vypadlo z něho polodlasně a najednou ke mě natáhl svou dlaň. "Já jsem Xerox, minotaurus."
"Jo, stihla jsem si všimnout. Ale neměla by podávat ruku žena?" rýpla jsem si. Znovu se na mě zamračil a já mu přeci jen potřásla rukou.
"Proč to prokletí?" zeptala jsem se, když jsme se konečně usmířili.
"V tom samym lese, o kterym si mluvila mě to udělal jeden z těch nafoukanejch bohů."
"Jo, jsou nafoukaný, jen co je pravda," zasmála jsem se.
"To teda. No a von mi prostě sebral mou sekeru ukutou trpaslíky. A bez ní sem jak bez půlky sebe. A maj ji u sebe elfové. Nedostani ji, dokud zi do ňák nezasloužim," sklopil hlavu, jako by ho to mrzelo víc, než jsem si myslela.
"A proto tu mlátíš hlavou do skály?" nechápala jsem.
"Jo. Jenom proto, že sme se těm sebestřednejm elfům postavili."
"Ale zbytek tvého ordu jim slouží dál, ne?"
"Hmm," zamručel a otočil se ke mě zády. "Hele, slunce vychází."
"K sakru!" vyjekla jsem a okamřitě vyskočila na nohy. "Nikde poblíž není žádná jeskyně, kam bych se mohla schovat!"
Xerox se na mě otočil a mě se na malou chvilku zazdálo, že jsem v jeho očích zahlédla soucit. A potom mi zmizel z očí.
Zabolelo mě u srdce, bála jsem se, že odešel a nechal mě slunci napospas. A najednou jsem si znovu vzpomněla na Nisose. Rozplakala jsem se.
"Hej, upírko," vykoukla najednou zpoza rohu skály býčí hlava.
"Co chceš?"
"Já nic, ale nechceš se ty schovat?"
Když to řekl, bylo to, jako by do mě udeřil blesk. Vyběhla jsem za ním a najednou jsem si všimla, že Xerox snosil kameny z okolí a naskládal jse na sebe, takže vytvořil velikou jeskyni.
Byla jsem v ní dřív, než stačil něco říct. A pak jsem si uvědomila, že byla ještě bětší, než jsem si myslela. Byla velká jako větší pokoj a uprostřed hořel oheň.
Xerox za chvíli vešel dovnitř, zády napřed a vchod uzavřel obrovitým balvanem.
Pak se otočil čelem ke mě a zarazil se: "Ty brečíš?"
"Jo, promiň," sklopila jsem hlavu.
"Já měl za to, že upíři jsou nemilosrdní zabijáci neschopný něco cejtit."
"To já taky," špitla jsem a schoulila se do klubíčka v rohu.
"Dobrou Sieno."
"Dobrou," zašeptala jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že mi minotaurus zachrání život a ještě mi popřeje dobrou noc. Teda den.
Během pár chvil jsem upadla do své hibernace.