KDO jsem?

Sedím u stolu a nevím co dělat. Z reproduktorů se linou nádherné klavírní tóny složeny do akordů a ty do krásné smutné, teskné a ležérní melodie.
Nevím, co dělat se svou myslí. Stále dokola se toulá v marných představách o tom, co bude, co jednoho dne přijde.
Proč se tím trápím? Proč se nedívám na realitu?
Vymýšlím spousty nereálných věcí a někdy, když mám špatnou náladu, se mi z nich chce i brečet.
Já nejsem slaboch. Nepřipouštím si svůj strach z pavouků a tmy, nemyslím na to nejhorší, co by mě kdy potkalo… a to je, že bych zůstala úplně sama. Bez povzbudivých slov a úsměvů, bez přátelství a lásky, bez objetí…
Vím, že nejsem moc příjemný člověk, že jsem sarkastická osoba se suchým humerem na jazyku, ale to je jen obal. Vevnitř, tam někde hluboko jsem možná jiný člověk.
Možná, že se jednoho dne dokážu vyklubat ze své schránky, kterou nechci nosit v přítomnosti lidí, na kterých mi moc záleží…
Ve fyzice anebo v chemii je na jedné lavici napsáno: Bolest je život.
Já bych to trochu poupravila: Život je radost, radost je láska, láska je bolest, bolest někdy přechází ve smrt a smrt je nedílná součást života…Tak se na to alespoň dívám já.
Nevím, co jsem za druh člověka. Pesimista? Optimista? Nebo realista? Nespíš se měním podle událostí.
Melancholik či sangvinik? To nevím, na to se v sobě až tak moc nevyznám. Je sice pravda, že mám nejčastěji špatnou náladu, kdy se chci schovat pod peřinou před světem a kdy potřebuju obejmout.
Představuju si nemožné. Jaké by to bylo létat? Mít křídla na zádech? Ovládat magii?
Přímo se utápím ve své vlastní fantasii, jenž se každým dnem prohlubuje.
Jednou se mě někdo zeptal, proč píšu. Ze začátku jsem mu nebyla schopná odpovědět, ale teď už to vím. Píšu pro radost a z lásky. Ve svých příbězích se vypisuju ze svých potíží a starostí. Když mám vztek, tak má postava nejspíš někoho zmlátí anebo něco rozbije, ale když potřebuju najít někde útěchu, tak ji najdu znovu u svých hrdinů.
„Píšu, protože nikdo neposlouchá…“
Tímto nejspíš urazím hodně svých přátel. U nich zase hledám něco jiného, v jejich přítomnosti nechci být navztekaná anebo ubrečená, nechci to dávat najevo. U nich jsem našla veselí, humor, škádlení…
„Nenech svůj sen zemřít…“ Ale jaký sen? Mám jich hodně, skrytých uvnitř sebe a ty se ani smrt nedozví.
Sny…
Co všechno uděláme pro svůj sen? Kdo je hoden zajít hodně daleko a kdo ne?
Já nevím, jsem jako uprostřed lávky nad propastí a nevím, kam má cesta životem svěřuje. Neznám směr, ten nezná nejspíš nikdo. Ale někteří ho poznali, našli svůj cíl a spolu s ním i cenu života.
Existují blázni, kteří neváhají svůj život ukončit zcela bezdůvodně, jen kvůli svým problémům, jen kvůli sobě. Ti si života a svého poslání neváží.
Ale jsou i tací, co neváhají svůj život obětovat za něčí jiný. Možná, že bych to dokázala…
Možná, že jsem blázen. Kdo ví…
Kdyby se mě někdo zeptal, kdo jsem, tak bych potřebovala radu od svých přátel, ale díky tomu, co jsem zde napsala, tak vím kdo jsem.
Jak napsal Hunter: Jsem Snářka…

I´m a Dreamer.

„Řekni mi, proč je havran jako psací stůl?“

…