Přívalová povídka

Povím vám pravdu, a nic než pravdu. Ať už si o tom budete myslet cokoliv.

Jedu si to takhle domů Posázavským pacifikem. Docela pohoda počasí, píšu povídku a jde mi to celkem od ruky. Začíná pozvolna pršet. Ale to mi nevadí, alespoň to zaleje všechny ty kytky za mě. Kromě toho, mám dešťový vzduch rád.

Vystupuju a jdu přes Most u Remagenu¹. Prší už celkem dost, ale pořád mi to nevadí. Po těch vedrech působí déšť jako osvěžení. V hlavě mi zní „Tak málo mám krve“², ale je zajímavé, že naopak cítím příval energie. Asi už uniká z těch mraků.

Dojdu pod přístřešek zastávky a najednou to začne. Pořádná průtrž mračen! Hromy a blesky, leje jak z konve Chucka Norrise. Přijíždí autobus a vystupují ostatní cestující. Okamžitě se všichni naskládají pod zastávku a venku prší provazce deště. Všichni vypadají poněkud rozladěně, jen mě to, nevim proč, docela baví.

Po silnici už teče docela solidní řeka. Přechází nějaký starý pán. Přijel autobus, který nás pak poveze dál. Stojí dlouho na protější zastávce, řidič vevnitř něco kutí. Asi zavírá okýnka. Auta se autobusu vyhýbají. Potom konečně odjíždí do smyčky.

Přijíždí protispoj. Taková ta podivná Scania, nebo co to sakra je. Starý pán znova přechází. Au - šlápl svou plátěnou botou přímo do té díry v silnici. Rychlým důchodcovským krokem míří do autobusu a vzápětí odjíždí. Přijíždí náš autobus a veze mě až domů. Cestou přestalo pršet a tak můžu jít ze zastávky domů suchou nohou.

Doma mě vítá pes. Beru si bundu a jdu s ním na procházku. „Ale nemysli si, že s tebou dnes půjdu za dráty,“ vysvětluju mu. Opravdu se mi nechce chodit tam za dráty do polí. Na to ty mraky na obloze vypadají moc nabušeně, kromě toho, nemám bouřky rád.

Nicméně bouřka není a já toužím po tom, mít s sebou fotoaparát. Mračna vypadají skvostně! Jsou udělána ve dvou vrstvách a ta spodní jede daleko rychleji než ta horní. Byl by to krásný obraz.

Jdeme s pejskem po zahradě. Sousedi natahují plachtu na bazén. Pejskovi se ze zahrady nechce a tak mu říkám: „Pojď, než ta šou začne znova!“

Přicházím domů. Zjišťuju, že jediný chleba, co jsem měl v zásobě³, začíná plesnivět. Sakra! Nemám co jíst! Odcházím si do hospody koupit brambůrky, taky jim nejde elektřina, jsou tam po tmě.

Přicházím domů, rozbaluji brambůrky a zalévám všechny interiérové kytky. Začíná pršet a demence kulminuje.

Stojím tu u okna, sám, elektřina nejde, nemám jídlo, nicméně žeru si brambůrky. Pozoruju déšť a oblohu.

Připadá mi, že mi život ujel. Připadám si jak ten údržbář Olda ze sklepáckého filmu. Týden tu jen kontroluju, zda mají zvířata plné misky s vodou, zalévám kytky a počítám škody. Přepadá mě lehká depka. Prší už vydatně.

Když tu náhle u sousedů běží zahradou jakýsi duch v županu. Zbystřím. Sousedka! Odhazuje župan a skáče pod plachtu do bazénu.

To teda dvojitej respekt! To bych nedal, ani kdybych chtěl. Jsem holt spíše ten typ, co se před vedrem sková do sklepa, než k bazénu.

A už leze ven, otřepává se, bere na sebe župan a mizí stejně rychle, jak se objevila, jak se na deux ex machinu sluší a patří. Patrně nějaký místní hec⁴.

Tohle mě teda pobavilo. You have saved my day⁵! Já jsem to ostatně vždycky říkal, že pravda je méně pravděpodobná než fikce. Tohle pravidlo si pamatujte, Psanci.

Prší dál. Vymýšlím tuhle povídku. Blejská se a já si lámu hlavu s tím, proč jsou ty blesky sakra červené? Už vím - z deště je modré světlo, proto vypadají červeně⁶. A nebo měl Ronald pravdu⁷ a spící kráska se probudila⁸, či se blíží ta boloňská pohroma⁷.

Čekám na elektřinu, abych to mohl hodit na Psance. Volá mi sestra: Že prý se o mně máma bojí, co se neozývám⁹. „Nemůžu, nejde šťáva. Kdyžtak jí nahlaš, že to shodilo jednu kytku do vany, já ty střepy uklidím až zapnou elektřinu.“ Domlouváme se na čtvrtečním obědě a sděluju jí, že mám teď rozepsanou jednu věc.

Prší dál, elektřinu zatím nezapli a já za svitu LED baterky píšu tuto přívalovou povídku.

„A tak se to stalo, a tak to bylo,“ jak by řekla naše principálka¹⁰.

VYSVĚTLIVKY

1 - Starý most v Davli, natáčel se tam film Most u Remagenu. Doporučuji obojí, jak most, tak film.
2 - Myslím tu verzi z Roku ďábla, ten nářez na elektrickou kytaru.
3 - Jsem doma sám, celý den v práci. Stačí tedy mít doma jen jeden bochník chleba za pečivo.
4 - Pro samou sousedku jsem totiž z povídky vypustil jejího mladšího bratra, který se objevil podobně obdivuhodným stylem.
5 - Zatracenej internet!
6 - Všiml jsem si totiž kdysi, že pod růžovo-oranžově svítící pouliční lampou vypadá okolní sníh modře, jinak ne. Čekám, až mi to někdo znalý fyziky jednou vysvětlí.
7 - Ronald Raegan totiž v chatu na Psancích předpovídal konec světa. Jeho součástí byl příchod špagetové bytosti a „boloňská pohroma“.
8 - Viz mou povídku Spící kráska.
9 - Mám se totiž hlásit přes facebook.
10 - Já totiž, kromě jiného, hraju v loutkovém divadle a touhle větou naše principálka s oblibou zakončuje naše pohádky. Ale tohleto pohádka nebyla¹¹.
11 - Ale věřte to někomu, kdo s oblibou mixuje fikci se skutečností a servíruje to jako povídky.