Setkání s Gaiou

Lenka stála nad propastí. Vítr jí fičel kolem uší a zdvíhal částečky prachu z cesty, po které přišla. Nad propastí se táhla hustá mlha, takže nebylo za propast vidět. V mlze se náhle objevilo svěže zelené světlo, které se stále přibližovalo a zjasňovalo se. Světlo se přiblížilo k ní a ozval se z jeho vnitřku hlas: "Vítej, jsem Matka příroda, ale říkat mi můžeš třeba jménem, které jsi mi dala - Gaia."
Jakmile to hlas dořekl, Lenčina duše opustila tělo a mířila za světlem do mlhy. Prostupovali mlhou, až se ocitli na druhém konci propasti. Zde se rozlévala krásná příroda. Šuměly tu stromy, zurčely potůčky, hučely vodopády, modrala se jezera, tyčily se hory, voněly květy, zpívali ptáci. Všechno ostatní zůstalo za mlhou. Lenčino tělo, které jí náhle připadalo tak cizí, už jí nepatřilo. Všechno bylo tak vzdálené, její život, její rodina... Jako by se jen dívala na film.
"Jsem mrtvá?" zeptala se Lenka Gaii. "Ne, ještě ne, ale jsi vyvolená. Vyvolená podívat se za mlhu, za hranici života a smrti. Život je tam a smrt, nebo říkej tomu raději moje náruč, zde,"odpověděla jí Gaia. "Zde každý dříve či později najde spočinutí. Jeho duše se rozlije do potoků, vpije se do trávy..." Lenka skutečně měla pocit, že je součástí toho všeho, té všeobjímající přírody. Vnímala chladivou divokost vody, lehkost stébel trav vlajících ve větru, energické šustění listů stromů...
"Tady pak spočine tvoje duše,“ řekla Gaia. „Kdybys chtěla, stačí jen skočit do propasti.“ „Ale to už bude nevratné, už neuvidím moji rodinu, ne?“ zalekla se Lenka. „Uvidíš,“ uklidňovala ji Gaia, „budeš ji moci sledovat a hlídat. Jako teď, když se můžeš volně pohybovat a dívat se přes mlhu. Klidně se podívej…“ Lenka se otočila směrem k mlze. A opravdu, uviděla v dálce svoji malou Marušku a manžela, jak si spolu hrají. Neměli vůbec tušení, že Lenka je někde jinde. Vlastně jen její duše. „Jen už nebudeš mít své tělo a nikdo z živých neuvidí tebe,“ pokračovala Gaia. „Hm, když já bych nerada odešla od Marušky,“ zamumlala Lenka. „Vždyť nemusíš, já tě nenutím,“ usmála se Gaia, tedy tak, jak se může světlo usmát. „Všechno záleží jen na tobě. Každopádně moje náruč je pro tebe otevřená, je připravena tě přijmout.“ Pak se Gaia na chvíli odmlčela. Z dáli se ozval Maruščin křik. „Tak za ní běž, dokud můžeš,“ pobídla ji Gaia. „Bude se mi stýskat, „ řekla smutně Lenka. „To možná bude. Kdo se jednou podívá do světa za mlhu, tomu zůstane v duši nesmazatelná stopa. Každý se s tím vyrovná po svém.“
Lenka se zamyšleně vracela k opačnému konci propasti. Její duše opět vstoupila do těla a Lenka šla ke své rodině. Ovšem nenacházela klidu. Nesmazatelná stopa, o které mluvila Gaia, se u ní projevovala tak, že už ani nežila. Její duše neustále bloudila ve světě za propastí a svět, kde žilo její tělo, vnímala jen zdálky a přes mlhu. Jak to říkala Gaia? Že stačí jen skočit? Ale co její rodina? Ta ji zde držela a díky ní trpěla kyselé deště, které leptaly její duši, a snášela šípy, před kterými se neměla kam schovat. Jen do světa za mlhu.