jenom výplod

Otáčím se za svým životem a musím konstatovat, že směle a s úsměvem. Možná trochu drze, fajn, ale aspoň upřímně. Tak, jak to cítím, tak jak to myslím, tak se snažím to vyjádřit. Nedokážou to pochopit - tak fajn: jejich věc. Pak to ale padá na mojí hlavu. Prej je to tim, že se neztrácim v davu. Ani nechci. "Vy byste to neudělali?" Vzpomínat je občas těžký, což mi přijde dost paradoxní. Byly to skvělý chvíle; zážitků víc, než bych si kdy mohla představit nebo přát. Tak proč to teď tak bolí?

Následky, čekej na ně, protože přijdou. Říkali mi, že když se věci serou, tak pořádně. Všechny najednou. Možná je to pravda, z vlastní zkušenosti - potvrzuju, ale to neznamená, že to vzdám. Přestože nevím, za co to vlastně bojuju. Možná mám jinou představu světa, možná mám jiný ideály, fajn, ale proč to je problém pro ty kolem?

Vzpomínám a tak. Nevím, jestli je to dobrej nápad - dívat se zpátky. Ale stejně se ohlížím. Růžový brejle a hlava nakloněná na stranu. Tenhle okamžik toho změnil hodně. Tolik moc, až mě to děsí. Vyvstává automaticky otázka "co by, kdyby?" Náhoda, osud, těžko říct. Uplynulo od toho už hodně času a změnila se spousta věcí. Spousta vody v řece protekla, ale nikdy nevyschla. Stejně jako to mezi náma. Nebudu si nic nalhávat, prostě sobotní večer:
Sedět doma a vědět, že tam někde nedaleko je život, kdežto tady mrtvo. Připravujou mě na to, pomalu mě nutí zabíjet samu sebe: tak, jak si mi to kdysi říkal. Uznávám tvojí pravdu, po těch letech. Prozření? To ani ne, spíš realita. Promiň.. Tak teď fakt nevim, přinejmenším si nejsem jistá, jestli má tohle smysl. Prej nemá smysl hledat smysl, protože tak padáme do nesmyslů. Zní to celkem logicky. Stejně jako "je blbost uvažovat nad >co by, kdyby,< ale děláme to podvědomě (nebo vědomě) naprosto všichni. Měla bych s tim přestat. No jo, ale měla bych spoustu věcí.

Jednou budu žít.
To ti přísahám.