Bestie temnoty - Mrtvá sestra

Nenáviděl ji... Od doby, co zemřela jeho sestra ještě víc než kdy předtím... Viděla jen svou práci... Matka i otec... A on už zase dovoloval, aby na něho řvala... Už dost...

"Stůj!" zval se a ním ženský hlas.
Nezastavil. Schody překonal sjetím zábradlí a do ruky popadl botasky válející se pod nimi. Za doprovodu poskakování si je začal obouvat.
"Vrať se!" zaječela žena znovu a po dvou sbíhala schody.
Nečekal. Ještě s rozvázanými tkaničkami vyběhl dveřmi a hlasitě s nimi bouchl. Do obličeje ho uhodil studený noční vzduch. Hluboce ho nasál do plic a vyběhl.
Chtěl pryč. Daleko od lidí, od města, od ní. Prosprintoval ulicemi městečka. Jeho postava se míhala pod světly lamp.
Konečně minul i poslední domy a otočil se. Jak předpokládal, neběžela za ním. Zastavil se, klekl si a dal se do zavazování tkaniček.
Rozhlédl se. Světlo města už bylo vzdálené. Stála tu jen řada ponurých lamp s bledým světlem. Byla tu jediná cesta. Vedla přím, bez jediné odbočky. Věděl moc dobře, kde je...
Poblíž místa posledního odpočinku. Zahlédl mihotavé žluté plamínky svíček. Vydal se k hřbitovní bráně. Cosi ho tam lákalo. Hlas, možná jen náhlý popud řvoucí v jeho mozku.
Našlapoval opatrně. Často se rozhlížel. ale všude byl klid. Zastavil se u mřížové brány. Matně si vybavoval, že byla natřená na zeleno.
Viděl poslední paprsky světel lamp dopadající na vysokou cihlovou zeď. Znovu se ohlédl. Nikde nikdo.
Pomalu vzal za kliku na bráně. Kov ho zastudil do ruky. Zabral vší silou a brána se s nesnesitelným skřípěním otevřela. Ten zvuk mu projel až do morku kostí.Poctivě za sebou bránu znovu zavřel a otočil se vstříc žlutým plamínkům svíček. Vyrazil. v duchu si vybavil plánek hřbitova. Musel až do zadní části ke zdi. Hned vedle onoho hrobu byla ve zdi díra. A za ní starý hřbitov. Skoro nikdo tam nechodil. Byli tam pohřbeni padlí z druhé světové války. Říkávalo se, že na tom místě spí temnota. Ale on tomu nevěřil.
Kličkoval mezi stromy a hroby. Pod podrážkami mu křupaly drobné kamínky. Světlo svíček alespoň částečně osvětlovalo prostředí hřbitova. Ale byl to jiný svět než venku za železnou bránou a cihlovou zdí. Děsivý a přesto poklidný a mírumilovný. Čas se tu zastavil. Přerušován jen šepotem větru ve větvích stromů a odlesky světel na mramorových náhrobcích.
Po chvíli spatřil hřbitovní zeď a onen hrob. Byl to hrob jeho mladší sestry, kterou před pár měsíci někdo zavraždil. Svíce na jejím hrobě nehořela. Rodiče ji brzy oplakali. A zase se věnovali své práci. On ne. Sice se se svou sestrou často dohadoval, ale měl ji rád.
Poklekl k hrobu a pečlivě z něho sundal popadané listí a smetl prach. Bříšky prstů pohladil přední hranu hrobu. Ukápla mu slza. Rychle ji setřel.
Zašátral v kapse. Vytáhl zapalovač a svíčku. Narovnal knot a zapálil ho.
"Sestřičko, zasloužíš si ji," zašeptal a položil svíci pod epitaf.
Plamínek se ještě pár chvil komíhal a pak se vesele rozhořel a osvětloval hrob a okraj pobořené zdi.
Namáhavě vstal a odstoupil o pár kroků zpět. Prohlížel si své dílo. Byl spokojený. Ale ani tohle úsilí mu sestru nevrátí.
Náhle se zdvihl vítr. Rozhlédl se. Všechny plamínky se rozkomíhaly a postupně pohasly. Až na svíci na hrobě jeho sestry. Ta přes všechno hořela poklidně a stále.
Udělal pár kroků vzad. Okraje hrobu začaly mdle světélkovat. Zamrkal a zavrtěl hlavou. Přelud nezmizel. Pevně zavřel oči. Když je otevřel, hrob už nezářil.
Oddechl s a chtěl se vydat na zpáteční cestu. Koutkem oka ale něco zahlédl. Prudce se otočil čelem k hrobu.
Seděla na něm jeho sestra. Lokty si opírala o kolena a s úsměvem ho pozorovala. Pleť jí bíle zářila a černé oči bez bělma upírala přímo do těch jeho.
"Ale bráško, snad se mne nebojíš?" promluvila zastřeným hlasem a dostala hmotné tělo. Vzduch naplnil hnilobný zápach.
Odmítavě zavrtěl hlavou jako odpověď.
"Já jen, že se tváříš, jako bys viděl ducha," rozesmála se.
Poznal její zajíkavý smích. Pi tom zvuku se mu zvedl žaludek.
Dívka vyskočila na nohy a zatahala si za řetízek s nápisem ďáblice: "Vidíš? Ten je od tebe. Nikdy jsem ho nesundala."
Mladík klesl na kolena. Prsty si vjel do vlasů. Sípavě oddychoval a nevěřícně kulil oči.
Zjevení si hodilo vlasy na záda a prudce se otočilo. Vykročilo ke starému hřbitovu. Na hranici zdi se znovu otočil se zářivým úsměvem.
Mladík se vyškrábal na nohy a malátně vyrazil za ním. Opřel se o zeď a pozoroval svou mrtvou sestru tančící mezi hroby. Střídavě něco prozpěvovala a pokřikovala. Nerozuměl jí.
Znovu se zvedl vítr. Po dívčiných pažích se začaly plazit pramínky černé tekutiny jako nějaká chapadla.
Náhle se na konci hřbitova rozsvítilo několik podlouhlých světýlek, rudých jako krev. Oči..., napadlo ho.
K očím v okamžení přibyl i obrys obrovského těla. Podobalo se chlupatému psovi. Jeho hustá srst červeně zářila. Bestie se dala do vrčení a vyrazila k jeho sestře.
Mladík nečekal a rozběhl se ke své sestře. Měl v úmyslu ji ochránit.
   Doběhl k ní a popadl ji za paži. Dlaň měl okamžitě obalenou lepkavým páchnoucím slizem. Nevšímal si toho. Zatáhl ji za paži. Sestra se na něho jen s úsměvem otočila.
Její oči dostaly na chvíli živý lesk: "Neboj se, bratříčku, to je jen bestie temnoty."
Mladík chtěl couvnout. Chtěl utéct z toho prokletého místa. I za cenu, že by svou sestru znovu neochránil. Ale nemohl. Nohy měl do půlky stehen obalené hustou černou tekutinou. Byla tvrdá jako beton. A jeho sestra se jen usmívala.
A bestie se pomalu přibližovala. Kráčela přímo k nim. Ohromnými tlapami bořila hroby, náhrobky a křížky podél zarostlých cestiček.
Už byla jen dva metry od sourozenců. Odhalila zahnuté zuby. Vypadaly jako miniaturní pilky na kosti. Za kvílení větru naježila srst.
Zastavila se krok od mladíka a upřela na něho šest svých rudých očí. Po zádech mu stékal ledový pot. Pohled do těch očí byl to nejděsivější, co kdy zažil. Jako by se s ním točil celý svět a on upadal do transu.
Vítr ustal. Bestie nakrčila nos. Připravila se ke skoku.
"Neboj se, bráško, bude to bolet jen chvilinku, podívej," řekla jeho sestra a odhalila obloukovou přerušovanou jizvu na krku a na rameni: "Slíbila mi, že když tě sem přivedu, tak už budeme moct být napořád spolu."
Mladík to tak růžově neviděl. Bezmocně kulil oči na usmívající se sestru. Stále ji ještě držel za slizkou ruku. Jemně se mu vykroutila a propletla si s ním prsty. Otočil se na bestii temnoty. Naprázdno polkl.
Temnota se odrazila. Skočila na něho. Její ostré drápy mu projely kůží. Viděl její oči blízko těch svých. Její ledový zatuchlý dech cítil po celém těle. a její pilovité zuby. Začalo ho zrazovat vědomí.
Koutkem oka viděl svou mrtvou sestru. Pořád se usmívala. Stiskla mu dlaň ještě pevněji.
Pořád dokola šeptala: "Neboj se, bratříčku, pak už budeme napořád spolu..."
Bestie široce otevřela tlamu. Zařvala. Ten zvuk násilím prořízl ticho kolem. A tuhla z něho krev v žilách. Pak své ostré zuby zaryla ve smrtícím stisku do mladíkova těla. Na stejné místo jako jeho sestře...
Tak u vím jak zemřela... Kdo to udělal,promyslel si okamžik před tím, než zuby bestie pronikly jeho kůží.
Zaječel bolestí a padl k zemi. Tekutina obalující jeho nohy se rozplynula. Sestřina ruka mu vyklouzla z dlaně. Padl do trávy jako hadrová panenka. Cítil, jak mu z ran vytékají pramínky horké krve. Cítil, jak se mu plazí po těle. Jeho vědomí se řítilo do bezedné propasti. Vstříc temnotě.
"Zmizni," ozval se hrubý ženský hlas.
Bestie s kňučením stáhla ocas a pustila mladíkovo tělo. Levou ruku měl ochablou. Neměl v ní cit. Cítil v oblasti ramene jen tu pulzující bolest. Cítil, jak rychle ztrácí krev.
Do zorného pole mu vkročila jeho sestra. Tvář jí hyzdil zlovolný úsměv. Její tělo se zachvělo. Změnila se v rudovlasou ženu v černých šatech.
"Netušila jsem, že při tvé inteligenci to bude tak snadné," usmála se a něžně ho pohladila po pobledlé tváři. Pak si ruku otřela do šatů a rozesmála se: "A teď už budeš navždy můj! Můj, jen můj!"

S touto poslední myšlenkou mladíkova hlava bezvládně klesla do trávy. Zamazaná od krve. Jeho srdce přestalo bít. Vykrvácel...

A jeho duše narazila při své cestě na odpor. Propadla temnotě. Její konec byl dramatický. Jako mladíkův život. A jeho konec poznamenán přílišnou bolestí.
Duše se vřítila do bezedné propasti temnoty. Vstříc stovkám dalších duší. Ale opravdu byl se svou sestrou... Navěky.... A navěky ho pohltila temnota a její bestie...