už nějakou dobu si píšu myšlenky. Pocity. Vzpomínky. Tohle je jedna stránka z mého deníku (anotace: "Bože, nám tak strašně moc chybí láska...")
přidáno 26.05.2013
hodnoceno 11
čteno 999(26)
posláno 0
.
Horký čaj a nasládlá vůně teplé páry obepínající můj obličej. Venku se spouští hromový déšť a temno se tříští po obloze. Musím se usmát. Jsem tak v bezpečí, klidu a teple a užívám si tu chvíli. Tu chvíli nezměrného bezpečí a jakéhosi dospělého štěstí. Bezpečí. Hlavně toho bezpečí.

Musím se pousmát. Proč se teď cítím tak pohodlně v bezpečí. Protože mám jinak často z něčeho strach? A z čeho? Že promoknu? Nebudu mít svoje pohodlné křeslo a teplý čaj? Budu nemocná? Vůbec nevím, jak jsem k těmto pocitům přišla. Kde se vzala ta touha v klidu si jen číst a pít kávu nebo čaj. Najednou je všechno trošinku jinak, obrácené vzhůru a rozhodně ne černobílé. Vzpomínám na moje letní bouřky na chalupě, když mi bylo 6 nebo 7 let.


Když hřmělo, pršelo a obrovská mračna táhla k nám. Seběhly jsme se všechny děti a domluvily se, že do toho půjdem. Postavíme hráze a obydlí pro rybičky. Mistrovský plán. Bez přemýšlení. Bez strachu, že budu mokrá, bude mi zima, budu mít husinu, z toho dostanu zánět močového měchýře, angínu, rýmu a lehnu doma v posteli. Chtěli jsme jen stavět, hrát si, využít deště, využít situace. Naplno. Spontánně. Tady a teď. Bez předsudků, bez budoucnosti. Neměli jsme strach. Měli jsme radost. Z nového dobrodružství. Do teď v rukách cítím to mokré jílovité bláto a ten příjemný pocit, když do něho zaboříte celé dlaně. Když stojíte v obrovské kaluži v gumákách a ťapete v nich. Voda šplouchá až na pláštěnku. Ten pocit, když vám prší na hlavu a jste úplně mokří, ale hráz stojí a plní se zablátěnou osvěžující vodou. Sem tam hrom a velké blesky pročesávají oblohu nad váma. Všechno to mělo smysl. Všechno to zapadalo a my jsme byli tvůrci vesmíru, tvůrci přehrad a to štěstí. To štěstí bylo v bahnu, kamíncích, které bylo tak těžké najít a v malých vorech, které pluly v zablácených řekách. Štěstí bylo na dotek.

To štěstí mám asi spojené s láskou. Dětství mám spojené s láskou. Ta se mi vytrácí ve chvílích, kdy začnu moc přemýšlet a tím se taky víc bát. Začnu předjímat a tvořit si vlastní skutečnosti a následky, které musí přeci přijít. A ony většinou opravdu přijdou. Jako dítěti mě nenapadlo vrhat se do bazénu se strachem, že si narazím břicho, poskakovat na jedné noze se strachem, že si opotřebuju klouby. Láska k životu je ve spontánnosti, v užívání si chvíle bez pouček a vykřičníků v hlavě, že si mám užívat přítomného okamžiku. Bez hranic, které nám vytyčuje strach a poučuje nás, co by se mělo a co ne. Láska je prostě být a umět si nepřipouštět všechny špatné zkušenosti, co jsme si už stihli prožít.

Přestala jsem být dítětem. Teď a tady v tomto teplém křesle, když je venku slejvák jak za starých časů, si to najednou uvědomuju. Jen si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se naposledy smířila s tím, že v dešti se neběhá bez deštníku a bláto mě ušpiní?



.
přidáno 15.06.2013 - 19:29
Dospělí do nás mají sklon implantovat vlastní názory, nebo hůř vlastní sny. Potom není překvapivé, že svět je suché místo... bez deště.
Nikdy jsem ho sice neměl rád, ale on mě taky ne. Ani jeden jsme se toho druhého nebáli, ale úctu jsme k sobě neměli.
Pěkná úvaha...
přidáno 06.06.2013 - 18:00
To je fakt... Kdy jsme se začali bát?
přidáno 01.06.2013 - 14:56
Slunečnice moje, ani nevíš, jak ti rozumím. Sice pořád běhám bez deštníku, ale když do deště vyloženě nemusím, tak většinou nejdu. S tím přemýšlením a strachem máš pravdu, kolikrát se dostanu do hrozně nepříjemné nálady, jenom kvůli tomu, že přemýšlím co by kdyby...
přidáno 28.05.2013 - 14:41
Yasmin: ano, ano! spontánnost! právě jsem zjistila, že nad hodně věcmi často přemýšlím...a vymýšlím, jak to dopadne a pak si uvědomím, že se m někam vytratila ta spontánnost...to dětství:)
přidáno 28.05.2013 - 14:35
Chronoss: děkuju ti:) takové rozhovory můžou být úžasné! s kým to bylo, jestli se můžu zeptat?
přidáno 27.05.2013 - 23:30
Je to úžasný. Ten pocit, kdy se můžeš rozběhnout do deště, kdy můžeš běhat bosá po louce a dělat všechny takové ty věci, co dělávají děti, když jsou malý a díky těmto věcem se cítí šťastní. A já se pořád cítím jako to malé dítě. I ve svých třiadvaceti letech. Protože, jak píšeš, je v tom spontánnost. A to mě baví. A dospělí dost často spontánní být neumí, jen předvídaví.
Úvaha je taky úžasná :-) Našla jsem se v ní.
přidáno 27.05.2013 - 16:06
pěkné Lizz,dokonce jsem si dík tobě vzpomenul na za můj rozhovor s jedním velmi známym a vzdělným pánem na téma odvaha a dětství :)
přidáno 27.05.2013 - 15:41
no, nevím proč tu neni komentář, mě se to dotklo a to hned z několika důvodů, děkuji za takovou úvahu, jsem ti vděčná za to, že popisuješ to, co já také prožívám a to jsem o nějaký ten pátek starší. Možná už na to nahlížím právě trochu jinak, připomněla jsi mi i moje dětství, ale hlavně dotkla ses toho co považuji za prioritu v každém životě. Lásku. Dítě obklopené milujícími dospělými, tudíž bezstarostné, šťastné, možná trochu rozmazlované. Těžko je dospělému, který toto neprožil, to systematické hýčkání mláděte. Těžko hledá bezpečí ve svém životě když mu nikdy nikdo nedal najevo že je tím jedinečným a milovaným tvorem. A líbí se mi také rozvíjení té myšlenky strachu v dospělosti. A přiznám se ti, dodnes mám chuť běžet, rozběhnout se po rozkvetlé louce s věnečkem na hlavě a běžet až k obzoru a pak válet sudy dolů (-: Dík za úvahu.
přidáno 27.05.2013 - 09:46
Homér: je to asi moc dlouhý na čtení, tak se do toho nikdo nežene..seš můj zachránce...ne zachránce téhle srdcotepné úvahy..už se necítí odmítnutá a tak sama, už dává trochu smysl...obvzlášť když to hnusno přišlo do Brna, jen to bláto mám moc daleko, samej beton kolem! a tobě držím palce i metaxe, ta je do lesů dost na úrovni;)
přidáno 27.05.2013 - 08:29
No je tam fakt hnusně, to do Brna přijde, se kouknu na radar. Srdce jak radiátor.
přidáno 27.05.2013 - 07:51
Déšť je v klídku. Dneska zrovna odjíždím na Šumavu na typologické školení, to znamené, že se budeme rýpat v půdě a popisovat její druhy. V dešti, ve výškách od 800 do 1400, ještě tam bude asi vítr. Nic s tím neuděláš, gumovky, pončo, pět dní s mysliveckejma magorama. Koupil jsem si Metaxu (ani nevím, jak to chutná), víno, dostal s sebou trošku zeleniny. Já si v práci tyhle hrázičky občas ještě dělám, když zkoumáme les u nějakýho prameniště a je chvilka času. Vždyť by to tu bez deště všechno chcíplo. Samozřejmě nejmenší škoda by byla lidí, vymejšlej kraviny. To jen tak, žes tu neměla komentář. Kafe si asi taky dám, zatím ještě v "bezpečí". Je to relativní.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
asi je to nedostatkem lásky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : štastní
Předchozí dílo autora : O zeleném světle

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku