přidáno 16.04.2013
hodnoceno 5
čteno 532(12)
posláno 0
Noční taxi



Vlak konečně o půl druhé po půlnoci dosupěl na nádraží.
„Opravdu paráda,“ zanadával jsem si tiše, teď už mi domů nic nepojede. Naštvaně jsem popadl rukojeť kufru a vystoupil do mrazivého březnového chladu, čpícího z každého kouta špinavého nástupiště.
„Co teď? Mám jít mezi vágusy válející se v čekárně, nebo půjdu na ulici a pokusím se někoho stopnout ?“ Obě varianty se mračily na mě stejně lákavě, a tak jsem vyšel raději ven do ulice chrlící na mě samotu, jako kdybych se ocitl ve staré hrobce. Lehce mrholilo a kolem světla z lucerny se tvořila jemná duha.
Věděl jsem, že je to marné, přesto mě kroky zavedly k autobusové zastávce na konci nádražní budovy. Tajně jsem doufal, že po dobu mých cest se dopravci domluví a vyšlou jeden jediný autobus, který v noci zachraňuje zbloudilé duše. Takový SOS autobus. Ovšem, jízdní řád se mi krutě vysmál do očí.
Vyhrnul jsem si tedy límec kabátu a přemýšlel nad návratem k chroptícím opilcům do nepromokavé čekárny.
Vtom se v dálce objevil pár světel, která se pomalu přibližovala, jako kdyby v té tmě hledala svou kořist. Zamířila ke mně a chvíli jsem měl pocit neviditelných prstů na své tváři, zkoumající slepeckým čichem moji identitu.
Zahlédl jsem lesklou kapotu starého vozu. Moc se v autech nevyznám, ale podle tvaru bych předpokládal předválečného veterána v plné síle. Černý lak dodával vozu vznešené vzezření a majestát hodný mocného vládce silnic.
Auto s tichým žuchnutím přibrzdilo u mých nohou a otevřely se zadní dveře. Byl to pro mně jasný povel, abych již více nemoknul v tom dešti a nastoupil.
Opatrně jsem pohlédl na řidiče, ale jeho tvář byla ukryta v tmavém sklu přepážky, která diskrétně oddělovala část pro pasažéry. Pozdravil jsem tedy nahlas, v domnění, že mě musí špatně slyšet a pak jsem nejdříve nasoukal dovnitř kufr a následně také sebe.
Bylo mi divné, jaký mechanismus otevřel dveře, které se stejně tak tiše za mnou zavřely. Zřejmě výmysl nějakého boháče vlastnícího kdysi tento skvost na kolech.

„Zvláštní taxík,“ pomyslel jsem si.
„Nejsem taxi pro každého,“ ozval se najednou hlubokým hlasem řidič. Zvuk zaplnil prostor až bylo cítit vibrace uvnitř hlavy.
„Dobrý večer,“ pokusil jsem se promluvit s tím tajemným barytonem, „omlouvám se, ale chtěl jsem se zeptat, zda byste mě mohl odvézt do Starého Mýta, já tam totiž bydlím.“
Hlas zaduněl: „Já vím.“ Auto se rozjelo tak tiše a plynule, jako kdyby loď vyplouvala na svou dalekou plavbu. Váhal jsem chvíli, protože jsem měl pocit, že špatně rozumím.
Znovu jsem tedy promluvil k tajemnému řidiči: „Byl jsem rok na cestách a vracím se domů ke své manželce a dvěma synům. Dlouho jsem je neviděl a těším se na ně, hodně se mi ve světě stýskalo.“
Kabinou vozu se ozvalo: „Já vím.“ Tentokrát mi naskočila husí kůže a poprvé jsem ucítil varovný dotek nebezpečí.
„Omlouvám se,“ začal jsem tedy, „nevím, jestli jste mi dobře rozuměl, ale potřebuji odvézt do Starého Mýta, je to asi čtyřicet kilometrů směrem na sever.“
Tentokrát hlas promluvil již zřetelně: „Já vím, znám tě Arture. Znám tě již dlouho.
Nechápal jsem. „Že by někdo známý,“ pomyslel jsem si.
„Znám také tvou manželku a tvé chlapce. Znám i tvé rodiče,“ pokračoval hlas.
„Mé rodiče?“ vyhrkl jsem, „vždyť už jsou dávno po smrti.“
„Já vím,“ ozval se baryton, „také jsem je vezl.“
„Kam jste je vezl…a…kdo vlastně jste, vždyť vás vůbec neznám?“ to jsem se začal rozrušeně zadrhávat.

„Znáš mě Arture, znáš mě moc dobře, jen jsi mě nikdy neviděl, protože jsi také ještě nikdy nepotřeboval mé služby,“ pravil hlubokým hlasem řidič a pokračoval: „ Jmenuji se Charón a jsem převozník mrtvých. O mě se mluví vždy jen tiše, ale všichni ví, že jsem stále poblíž. Stane se nehoda, nebo zemře nemocný člověk, a já musím přispěchat, abych dotyčného bezpečně převezl na druhý břeh. Jenže řeka Styx už není co bývala a lidé jsou více lakotní a nechtějí platit za převoz. Také jsem už sešel věkem a špatně se mi pádluje, proto jsem přesvědčil bohy, aby mi dovolili převážet mrtvé tímto moderním způsobem. Není to tak náročné a spotřebu nemám žádnou. Musím dokonce uznat, že vzhledem k přelidnění Země jsem i rychlejší, takže čekací doby zkracuji a mám více času pro sebe. Není to tak špatné.“

Kdyby se mi ten temný hlas nezadíral tak hluboko do mozku, pak bych se jistě rozesmál na plné kolo. Jenže svíravý pocit mi to nedovolil. „No dobře, když tedy uvěřím, že jste Charón, proč jste mi zastavil a vezete mě domů?“ zeptal jsem se.
„Proč Arture, proč asi? Nikdo nechcete pochopit, že když se objevím, pak je to vaše poslední cesta,“ odvětil hlas, „copak nechápeš, že nastal tvůj čas? Bude ti padesát, postavil jsi dům, zasadil strom a máš dva syny, tak prostě můžeš už odejít. Také musím plnit nějaký plán, který mi bohové stanoví a zrovna jsem byl poblíž, takže jsem se zastavil pro tebe. Už několikrát jsem ti byl takto nablízku, ale vždy jsi z toho nějak vyvázl. Pamatuješ tenkrát na moři, jak jsi upadl mezi komory na přídi lodi a jen taktak ses zachytil? Stál jsem tam a čekal, ale mládí a odhodlání tě zachránilo. Pak také jednou jsi jel s rodinou na výlet a na náledí jste sjeli do příkopu. Jenže to tam byly s tebou také tvé děti a nechtěl jsem jim připravit trápení. Takže nastal čas zrovna dnes a tady. Ber to tak, že osud dostál svého. Každopádně ti mohu slíbit, že tvůj konec bude jen mírně bolestivý. Neměl jsi špatný život, tak si myslím, že i smrt by měla být stejná.“
Bylo mi trochu do pláče. Rodina mě už neuvidí a já se na ně tak těšil. Vezu pro chlapce dárky a manželce kromě velkého objetí také chci přidat slib, že už je nebudu více opouštět a konečně si můžeme pořídit vysněné zahradnictví.
Když jsem naposled odjížděl, tak jsme si večer plánovali klidné stáří v domku na kraji města. Říkali jsme si, jak budeme sedět u sklenky vína a těšit se z kvetoucích růží. Ach ano, tak tedy vypadá osud. Mohlo to také dopadnout hůře.
Snažil jsem si vybavit tvář své ženy. Bude trpět? Vlastně žila sama a když jsem přijel z cest, tak jsme se znovu poznávali a znovu milovali jako poprvé. Nesměle se dotýkali, protože jsme nevěděli, jestli se ten druhý už nevzdálil.
Ano, teď vím, měl jsem ten krok udělat již dříve, jenže stále se to oddalovalo. Práce bylo dost a peněz málo. Držel nás pohromadě také ten sen o velké zahradě, jenže stále jsme si ji nemohli dovolit…
„Tak dost,“ ozval se opět hluboký hlas, „mám pocit, jako kdybys prosil Arture. Ber to prostě tak, že ti nastal čas. Tvůj smysl života se ukončil a je tady možnost důstojně odejít.“
Tady jsem zpozorněl. „Jak důstojně odejít,“ zeptal jsem se Chárona, „mohl bych tedy zemřít i jinak a hlavně jindy?“
„Ano, také je zde taková možnost, jen ti nemohu zaručit pokoj a klid k odchodu ze světa,“ odpověděl převozník, „je možné, že budeš zavražděn, nebo upadneš při přecházení silnice. Možná, že uhoříš během požáru, případně zahyneš při letecké nehodě. Je tady více možností, ale jsou nejisté.“
„Ovšem, také to znamená, že dnes uvidím svou rodinu a každá chvilka s nimi stojí za to riziko, že mě pak může porazit auto,“ rychle jsem využil příležitosti pro vyjednávání. „Myslíš velký Charóne, že tě mohu poprosit o laskavost a ty ještě odložíš můj poslední soud? Nebudu ti nic slibovat, ale vím, že ta příležitost stojí za to.“
„Vy lidé, všichni jste stejní,“ zaburácel silný převozníkův hlas, „najednou zjistíte, co jste ještě nestihli udělat a snažíte se všechno dohnat na poslední chvíli. Pozdě poznáváte, že vám chybí vaši nejbližší a začí..náte pr..o..s..i..t…“

Hlas se ztrácel v dešti.

„Pane, halo pane, je vám něco,“ někdo na mě mluví. Otevírám oči a hledím do světla lucerny vysoko nad svou hlavou. Prohlížím si záři kolem okrajů a nechávám se laskat kapkami deště na své tváři.
„Asi dostal infarkt,“ povídá někdo vedle mě, „zavolejte sanitku.“

Ležím vedle lucerny, bolí mě na prsou, ale dívám se nahoru a vidím tam ty barvy. Krásná duha obtáčí tu záři a kapky padají a pleskají mě za všechny ty malichernosti, kterých jsem se dopustil. Ležím tam a usmívám se.

Mám naději.

přidáno 19.10.2013 - 17:28
Trochu tajemné čtení. Ale kdyby si nás Cháron odnášel či odvážel v padesáti, tak by to na můj vkus bylo trošku brzo. Ještě, že nikdo z nás netuší, jak dlouhou svoji svíčku života má, že?
přidáno 21.04.2013 - 23:11
metaverz:
díky. Podívám se určitě.
přidáno 21.04.2013 - 22:48
mám takovou oblíbenou sérii knížek od Pierse Anthonyho,kde píše jednotlivě o různých vtěleních,tedy i o smrti,nebo osudu,času...atd.Na tu knížku jsem narazil asi ve 18l. a moc se mi líbila a postupně jsem si dokoupil všechny díly.Takže tvá povídka mi ji silně připomněla,doporučuji,třeba se ti to bude líbit.Jinak mě se povídka líbila když pominu téma,tak moc hezky popsané a pár zajímavých slovních spojení....dobrý :)
přidáno 18.04.2013 - 12:07
Vladan: tak to je fakt. Nápad tady je a určitě se to dá napsat i jinak. Každopádně díky za kritiku.
přidáno 18.04.2013 - 11:14
Docela slušně napsané, ale... dost provařené téma.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Noční taxi : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Křídlenky

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku