Lev

  Stalo se, že osud mě jednoho dne obdařil dědictvím, jehož výše mně dovolovala splnit si řadu bláznivých dětských snů, které, i přes můj přibývající věk, moji mysl nikdy nepřestaly dráždit. I rozhodl jsem se, že si splním nejdobrodružnější z nich, a vydal se na cestu do divokých končin Severní Afriky.
   Jednoho dne, znaven po celodenním putování, jehož cílem bylo prozkoumat a díky nejmodernější technice i zvěčnit panoramata divokých savan jižního Súdánu, narazil jsem na vskutku pozoruhodný výjev. Přes přibývající šero mé oči uzřely lva, velmi starého a zraněného lva, jež pokulhával asi sto metrů od mé maličkosti. To by samo o sobě nebylo nijak fascinující, nebýt tlupy hyen, nacházející se poblíž krále savan. Bylo jasné že lev už bojuje z posledního, a hyeny počaly lva obkličovat. Tato scéna velice se mě dotkla protože ač jsem byl svědkem oné vypočítavosti a syrovosti v divoké přírodě, nemohl jsem se ubránit pocitu jisté metaforičnosti civilizovaného světa. Vždyť co jsou vykutálení potomci, štěbetající, a lichotící u lóže smrtelně nemocného starce, snažíce se aby mu zbylo alespoň toliko sil na udržení pera, k podepsání několika „zbytečných“ papírů. Kam se poděla kolegiálnost a ochota kolegů, když plánované povýšení dostanete zrovna vy, ne oni. Kolik lidí si na vás náhlé vzpomene, po osmi cifrové výhře v lotynce? Tohle jsou hyeny v lidské podobě, supi čekající na svoji příležitost, čekající na svůj podíl.
   Černé myšlenky, a jakousi vnitřní prázdnotu, jež ve mně tato scéna vyvolala náhle vyrušil zákeřný boční výpad jedné z hyen. Ten útok měl být signálem pro ostatní hyeny, avšak něco úžasného se stalo. Lev se bleskově otočil a v mžiku prokousl drzé hyeně hrdlo. Nato zařval hlasem tak mocným, že se celá savana musela otřást v základech. V tom hlase bylo ukryté zoufalství, vědomí brzkého konce, ale i neochvějná síla, vytrvalost a hrdost jež jsou tomuto nádhernému zvířeti vlastní.
   Tento zoufalý, a přec nádherný vzdor, mohl by mnohým být inspirací, je to totiž symbolický boj proti osudu a ač je výsledek vždy předem daný, je jen na nás jestli odejdeme s pýchou v srdci, nebo jako zbabělci, a ještě předtím, než se na toho nebohého kmeta vrhly ty bestie, střetly se naše pohledy a já to všechno pochopil.
   Tak jsem si se zvláštním pocitem hrdosti prohlížel dál večerní scenérii, a začal uvažovat o návratu domů…