..tati, proč pláčeš?...
přidáno 30.01.2008
hodnoceno 0
čteno 562(10)
posláno 0
Tma,pusto,jen v tichu se ozývají téměř neslyšitelné kroky,které po chvíli také ustanou. To už se i postarší muž zastavil,stojí na mostě,pod ním protéká Seina a přemýšlí snad nad smyslem života,vlastně kdo ví,vždyť on ten smysl už dávno ztratil.

Stojí tam,nehnutě a naslouchá,jak pařížské uličky šeptají,proto vychází až v noci,neboť toto by za dne nikdy nezažil a navíc tu není ani jedna jediná dušička,je rád,vždyť lidé mu tak ublížili. Je jakousi osamocenou rybou v tom šiřém oceánu. Společnost mu vzala všechno a z něj se stal prošedivělý,vráskatý muž,jehož oči už dávno ztratily jiskru.

Stojí tu v dlouhém,ošoupaném kabátu a děravých kalhotách,jeho mysl je unášena společně se Seinou,tam daleko do neznáma. Už tolikrát se snažil získat svůj život zpátky,ale zjistil,že je to víc než nemožné,vždyť už uplynulo tolik let. To,čeho se nejvíc obával se stalo skutečností,už si nepamatuje,jak zněl ten smích,ani jak vypadal výraz v jeho očích,když byl šťastný. Tenkrát byli šťastní všichni tři,byli rodina,ale osud jim všechno vzal,vzal jim jeden druhého a on zůstal sám.

Nikdy nezapomene na ten osudový den,když se jejich synek ztratil,hledali ho všude,ale nikdy nenašli. Nesli to těžce,snažili si v tuto těžkou chvíli pomáhat,jak to jen šlo,ale byla na tom hůř a hůř. Srdce se jí roztříštilo na miliony kousíčků,které nikdo nedokázal slepit,propadla žalu,a tak se již jednoho dne nevrátila domů.

Pohltila ji Seina,její tělo se nikdy nenašlo. A tak zůstal sám,sám na pospas celému světu. Hodí sem už celou věčnost,vydrží tu celé hodiny nehnutě stát a hledět do řeky. Každý den už 20let čeká až vyjde slunce. Začalo se rozednívat,paprsky se odrážejí na hladině,a právě na tento okamžik čekal. Je to chvíle,kdy alespoň na chvíli vidí opět její tvář. To věčné ticho najednou rozruší hodiny,odbíjejí šestou ranní.

A on tichým krokem pomalu odchází pryč,pryč ze zdánlivého světa pohody a věčných úsměvů do svého světa temnoty a žalu. „Cítím bolest a touhu vykřičet svůj zármutek do celého světa,shodit konečně ten veliký balvan utrpení ze své hrudi a přeji si,aby mi rozmrzlo srdce a já opět mohl cítit lásku,vzpomínal bych na minulost,neboť v budoucnosti už nemám co milovat a v přítomnosti nic hřejivého necítím. Vím,asi toho chci přespříliš,ale je moc chtít žít? Vždyť tento dar byl dán nám všem,tak co se to se světem děje?“

Celá Paříž už spí a tmou se nese tichý zvuk kroků,ulice jsou zahalené do mlhy a tmy a tou kráčí tmavá postava,Seina ho již z dálky šepotem láká ke svým břehům. Však co náhle nespatří,na zábradlí mostu sedí jakási postava,nerozezná rysy,až když se pomalu blíží blíž. Přistoupí,je to mladý muž,pláče,slzy však nevidí,ale slyší,jak dopadají dolu do Seiny,a také cítí jeho bolest. Hlavou mu bleskne,co asi přivedlo někoho jako je on až sem,vždyť je to mladý pohledný muž s havranově černými vlasy a ještě tmavšíma očima. Pomalu přistoupí,chytí ho za rameno a on se otočí.

Byli tam dlouhé hodiny,po hodinách přišly další a další,scházeli se spolu každý den,měli si pořád co říct. Z toho malého chlapce sedícího tenkrát na zábradlí je opět dospělý muž,který se umí postavit životu čelem a to jen díky němu,záhadnému muži,který mu zachránil život. Jedné další noci si všimnul něčehos,co mu doslova zastavilo srdce. Všiml si znaménka na krku,které mladík měl,stejné jako kdysi jeho syn.

Řekl mu všechno,všechno jak to bylo,ale když to slyšel,lekl se,nevěřil vlastním uším. Utekl a už se nikdy nevrátil,nikdy už nepřišel na jejich noční rozhovory nad Seinou. Je noc,na pařížské uličky se snesla mlha,už nešeptají,není ani slyšet tiché kroky,celá Paříž spí.

Záhadný muž tu už dávno není,odešel jinam,tam,kde bude možná šťastný,ale kdo ví. Vteřiny ubíhají jedna za druhou,před zrcadlem stojí mladý muž,jenže on se v něm vidí jako tenkrát,jako malý ustrašený chlapec,chtěl by vrátit čas,aby všechno bylo zase jako předtím. Vzpomněl si,na všechno,jak byli šťastní. Po tváři mu začne stékat slza,je to slza smutku. Ještě jednou jedinkrát se tam vrátil,ale už ho tam nenašel,nenašel tam muže,který mu zachránil život a vrátil mu smysl,nenašel tam svého otce,byl pryč.

Hledal ho,strašně dlouho,až jednou konečně našel někoho,kdo mu na obyčejný kousek papírku napsal dvě slova a číslo,radoval se,že ho znovu spatří,že doženou to,co za ta léta promeškali. Vydal se na tu adresu i se svým malým synkem,to aby konečně dědeček poznal svého malého vnuka,vždyť byl celý po něm.

Roztomilá tvářička,blankytně modré oči a vlnící se blond vlásky,vypadal jako andílek,jeho maminka by z něho měla radost,odešla tam nahoru mezi hvězdy,stala se jednou z nich. Ocitli se před místem určení,papírek tiskl v dlani,zmuchlal ho. Nevěřil vlastním očím,stáli před branou hřbitova,neodvážil se pohnout,ale jeho malý andílek ho chytil za ruku a táhnul. „Tati pojď už,vždyť dědeček čeká.“ Muži s havraními vlasy začala po tváři stékat slza,začal plakat,tak moc a nahlas,nestyděl se za svoji bolest.

Otevřeli bránu,prošli řadou hrobů,další a další až konečně našli ten správný. Zadíval se na něj a znovu se mu vybavily všechny ty krásné vzpomínky z dětství. A pod jménem stálo napsáno:“ Až staneš před mým hrobem,neroň slzy,vždyť ponořil jsem své ruce do písku,který mi skrz ně protekl..ponořil jsem své ruce do vody,ta mi skrz ně protekla...ponořil jsem je do hlíny...a ony mi v té tmě zmizely...stejně jako život...a proto bojuj,vždyť každý nový den je darem,darem,který ti dává možnost,aby ses stal nesmrtelným.“ Na tváři se mu vykouzlil tolik upřímný úsměv,a přesto se mu po tváři kutálejí slzy a vzduchem jen prolétne:„tati,proč pláčeš?“

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku