Sedím ve vlaku, nebe svázané dráty. Slunce v obležení mraků překresluje hladinu jediné řeky, kterou jsem kdy miloval na neskutečno. Kráse a jedinečnosti sadů, vinic a chmelnic se nevyrovná žádná zámecká zahrada světa. V dáli se nenuceně připomíná silueta známé věže na vrcholu z vína. U břehu řeky, na kraji luhu leží několik malých srnek a stromy jsou plné hlasitého ptactva. Krajina, jež uchvátila prvního a nepustí ani posledního. Stoleté duby a mladičké břízy vévodí této dolině a jako vlečka provází vodu k oltáři. Toužím po krásných barvách neznámých světů a zatím ten můj kraj je krajem nejlíbeznějším. Tedy až na ty komíny.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.