Píši převážně FF na téma HP, jde o krátký úsek ze života v táboře, kde skončili ti, co nevyhráli válku, ti pronásledovaní, odsouzení ke zničení.
přidáno 15.01.2013
hodnoceno 5
čteno 685(9)
posláno 0
S pečetí viny

Pomalu zvedla hlavu a otevřela oči. Nevěděla, jestli omdlela nebo jen usnula. Mezi jedním a druhým zmizel rozdíl. Hlad a vyčerpanost se o to už dávno postaraly. Obojí jí připadalo, jako by se potápěla do bahnitých hlubin, odkud se už neměla nikdy vrátit. Chvíli tiše ležela a naslouchala. Byla v tom vypěstovaná zkušenost. Člověk nikdy nevěděl, z které strany hrozí nebezpečí, a dokud zůstávala nehybná, měla stále naději, že bude přehlédnuta nebo považována za mrtvou – prostý přírodní zákon, který zná snad každé zvíře. Neslyšela však nic podezřelého. Po dlouhé době nikoho nepronásledovali, nikde žádná světla, křik, nářek.
Měla hlad, žízeň a byla jí zima, věděla, že do rána to nebude lepší. V kóji se Smrtijedy bylo aspoň teplo. Dozorce nedovolil v noclehárně topit. Prý se můžou k sobě tisknout, řekl. Jenže jí nikdo nezůstal. Její dvě nocležnice to měly už za sebou. Jednu zabili při nástupu, a ta druhá včera vešla do drátů s vysokým napětím. Zkrátila tak svou bolest. Prodloužila tu její? Poslední co z Ramony viděla, byly vytřeštěné oči. Potřásla hlavou, musela se zatvrdit ke všemu, co ji oslabovalo. Soustředila se na to, jak vydržet. Myslela na otce, na slib, který mu dala. Že přežije, za každou cenu. Že to nevzdá, že bude bojovat. Otupělost přijala jako neviditelný štít. Vydrž, opakovala si. Vydrž – všechno. Přála si znechucení proměnit v sílu, ale začínala pochybovat, jestli má v sobě dost vůle a vytrvalosti.
Znovu ji roztřásla zima, ještě víc se přikrčila pod slabou dekou. Měla by spát, zbývalo jí jen pár hodin, než pro ni znovu přijdou. Ale nedokázala znovu usnout. Čím víc se o to snažila, tím bdělejší byla a nechtěné myšlenky na ni útočily jako bodavý hmyz. Vzpomínala na den, kdy ji vyhledala madam, na slova, když ji zasvěcovala do provozu.

„Ber život, jak jde, jinak tě převálcuje. Muž je jako dítě, očekává, že dostane, co chce. Všecko je normální. Ničemu se nediv. Co není výslovně povoleno, je zakázáno. Muž má vždycky pravdu. Vyžaduje se bezpodmínečná poslušnost. Vyhovět ve všem. Křivda? Na tu kašli. Všem se křivdí. Jedině tak to strávíš, jinak se zalkneš.“

Strávila toho asi víc než ostatní. V duchu se ptala, má-li vůbec právo žít, když všichni, které znala, už nejsou. Nedávno jí jedna vězenkyně řekla: Když nemáš odvahu skočit, někdo tě musí strčit. Má tedy skočit? Je stejně špatná jako oni, protože dělá, to co dělá?

Než vstoupila do nevěstince, zvážila svoje možnosti. Moc jich nebylo, vlastně jen dvě. Buď smrt nebo život. Zvolila život. Odevzdaná všemu, co se bude dít. Dívku, kterou měla nahradit, neznala a ani nepátrala potom, co s ní udělali. V táboře mizeli lidé denně a každý kdo tu žil, žil na úkor někoho jiného. Ale neodhadla hloubku ponížení ani bolesti, ani svou nepřipravenost. Pokaždé, když tam byla, měla nezvratný dojem, že by pro ni bylo lepší nebýt. Věděla, že si nemůže, nesmí stěžovat. Tím by si podepsala rozsudek. Copak jim příliš často nevtloukali do hlavy, že sloužit Smrtijedům je čest?
Pokaždé to bylo stejné. Nenáviděný pokojík, který jí madam přidělila a kam každé ráno docházela. Vykoupat, upravit, navonět a čekat. Čekat dokud za ní nepřijde jeden z nich. Stráví s ním tolik času, kolik on bude chtít, kolik si zaplatí. A pořád dokola, den po dni. Dokud nepadne. A tak se naučila zavírat oči, aby nic neviděla. Poddávala se letargii, v které se ztrácela sama sobě. Měla pocit, jako by klesala do temna. Dosahovala stavu otupělosti.
Nakonec dokázala v sobě objevit kousíček místa, do kterého se hroužila, když na ni řvali, poroučeli jí a brali si všechno, co jim mohlo mladé tělo nabídnout. Nevycházela ani, když už odešli a měla přestávku, aby se mohla umýt, než přijde další. Pudem sebezáchovy věděla, že tak dokáže přestát, co přijde.
Za několik dní si vypěstovala takříkajíc šestý smysl. Už dokázala odhadnout, co který muž po ní bude chtít, jakmile vstoupil do cely - jak se bude chovat. Nebylo to pokaždé spolehlivé, ale držela se toho. Stačil pohled, držení hlavy a těla, pohyb rukou nebo způsob jak se kdo rozkročil. Poznala, kdy dostane výprask nebo jen facku, s kým zažije bolest nebo protrpí obyčejnou soulož. Byly to prosté signály: bezpečný, nebezpečný, divoký, lhostejný... Velmi brzy také pochopila, že není rozdíl mezi ženou a zvířetem. A i s tím zvířetem jednali líp než s nimi. Pokud se chtěla dožít druhého dne, musela se stát mulou s klapkami na očích, musela ohnout páteř až k zemi... Ano, vrátila se do říše zvířat, k tuposti jalovic. To ji naučil život v táboře. Nepodceňovat své věznitele. Protože oni byli milenci smrti. Smrt byla jejich sestrou a také to jediné, o co se dělili s jinými. Smrt a zlo, zlo a smrt, donekonečna. Smrt, z které se ztratila úcta.

Copak jde člověka zabíjet zevnitř a ponechat ho naživu zvenku? Proměnit lidskou bytost v slupku, obal, skořepinu? Hořce se ušklíbla. Jde. Teď už věděla, že je to možné.

Myslela na slova jednoho z mužů, která tak rád opakoval: Zlo je člověku vrozeno; čím víc ho napáchá, tím je blaženější.
Přestože byla v táboře už tak dlouho, to co se tu dělo, přesahovalo její schopnost pochopit. Chápala snad jen dobro a nerozuměla zlu, protože nechtěla, anebo proto, že bylo nepřijatelné? Stane se ten, kdo nechápe zlo, součástí zla? Stačí nerozumět, aby jí okoralo svědomí a ztratila duši? Je zbabělost, pohlédnout zlu do očí a odvracet zrak? Je to zločin? Ano. Lhostejnost je bezesporu zločin. Lhostejnost mrzačí člověka, ohýbá mu páteř, aniž by pokřivila jediný obratel. Oslepuje lidi, aby neviděli, i když se dívají; aby neslyšeli, třebaže naslouchají. Aby vymazali ty druhé ze svého zorného pole, třebaže je jejich oči zachytily v největší blízkosti. I ti nejbystřejší tady podlehnou a stanou se zvířetem s klapkami na očích, aby je nic nerušilo a šli poslušně dopředu. Lhostejnost mění jedny pro ty druhé v neviditelné, jako by nikdy nebyli. Týká se to přátel, nepřátel, známých, neznámých. V každém je porce lhostejnosti. Bylo by příliš jednoduché, kdyby se svět dělil jen na lhostejné a zúčastněné. Ale na každém bylo, jak s ní naloží. Protože lhostejnost je nejtěžší zločin člověka proti člověku. Odmítá vše, čím se doposud polidšťoval, vrací ho do říše zvířat, k tuposti jalovic, ke špíně v níž se válejí prasata, k jedu, který vypouští ze svých zubů i jazyka had. Lhostejnost je zločin, pro který není žádný trest dost velký. Neodsuzuje ho zákon, odsuzuje ho svědomí.
Pootočila hlavu a zadívala se malým oknem do tmy. I ona je tímto zločinem vinna. A i když netušila, proč nad tím přemýšlí právě tuto noc, dolehla na ni ubohost života, které se tak úpěnlivě bránila.

...

Ani ráno, když se chystala na další ze svých úloh (Kolik jich už hrála? Tisíce rolí, nebo jen tu jednu, různě? S odlišnými lidmi?), se nedokázala zbavit pocitu, že dnes bude něco jinak, že něco naruší každodenní řád. Nastal snad den, kdy vymění odporná objetí mužů za milosrdnou náruč smrti? Možná. Protože po dlouhých týdnech, možná měsících, viděla tváře, které už nežily, hlasy, které už nezněly. Nechtěla to, toužila zapomenout, zapomenout na cokoliv co jí připomínalo minulý život, protože ta dívka už neexistovala. Protože nikdy nemůže vymazat vzpomínky na slepou poslušnost, otroctví, nahotu těla i duše. Nikdy nesmaže, kým se stala. A proč taky? Kvůli komu? Kvůli čemu? Ona už žádnou budoucnost neměla. Život v táboře z ní vyrval schopnost věřit. Vždyť z čeho si mohla ještě vybírat? Není pravda, že i pokořená a zotročená duše může snít. Pokaždé když si v bezesných nocích přála zapomenout, nešlo to.
Cestou pak víc než kdy dřív vnímala haldy popela a viděla v nich lidi. Nic víc z nich nezbylo. Zatnula zuby a odvrátila hlavu, teď na to nechtěla myslet. Přesto věděla, že tyhle vzpomínky... tahle zkušenost... nikdy nezmizí. Navždy zůstanou a ona to ví. Ví, že si je ponese do hrobu. Už brzy. Pak bude i ona součástí takové haldy popela. Oheň, kouř a popel... to je její budoucnost.

Potřebovala svoji otupělost, svoji lhostejnost.

Dozorce s ní prudce trhl, aby zrychlila. Uvědomila si, že právě míjejí mužský tábor. Pohledem zavadila o plot mezi nimi. Byly dny, kdy nedokázala myslet na nic jiného než na ostnatý drát. Na deset tisíc voltů v drátech vysokého napětí v oplocení obrovského lágru. Obzvlášť, když pršelo. Vždycky bylo lepší, když pršelo, protože někdy nebylo v drátech dost proudu.
Kolik jich už takhle skončilo? Těch, jež raději zvolily náruč smrti než náruč jednoho z nich? Byla zbabělá, když stále žila? Když plnila rozkazy a snažila se přežít? Ale přežít co? Další směnu s dvanácti muži, kteří si ji jeden po druhém vezmou jako kus masa, kteří ji zbijí a zanechají špinavou a ulepenou ležet uprostřed ničeho? Jakou má cenu přežít, když z rodiny a přátel přežila jen ona sama? Má ještě vůbec sílu dojít do své 'pracovní' cely a nechat ta zvířata drancovat své tělo? Proč? Za trochu jídla navíc? Za teplou přikrývku a několikahodinový spánek? Je lepší dělat kurvu než dřít do úmoru? Ale copak ona nedře? Copak není právě takový otrok jako oni?

Něco ji přinutilo znovu vzhlédnout. Poprvé po dlouhých týdnech sejmula z očí klapky a pohlédla stranou, přes ostnatý drát, do tábora mužů. Vlastně to už nebyli muži, byly to pouhé stíny a jeden z těch stínů se pohnul a přiblížil se. Měla by ho znát? Odkud ho zná? A proč na ni civí, nesmějí se dívat, za to ho čeká smrt. Ale co je jí po tom? Ona se o cizí stíny nestará, nevidí je, nechce je vidět. Stín se ale nezastavil. Proti své vůli se po něm znovu ohlédla.
„Lenko!“ zvolal a rozběhl se směrem k ní. „Proboha, Lenko! Jsi to ty?“
I přes zákaz zůstala stát a nevěřícně zírala do vyzáblé tváře. Ty oči... zná je. Ona je zná, ví kdo... Srdce se jí zastavilo a vzápětí puklo na tisíc kousků. Zvláštní, myslela, že už ho nemá, že se změnilo na kus ledu.
„Neville!“ chtěla vykřiknout, ale nemohla, vyšel z ní sotva šepot.
To už se ale na něho vrhli spoluvězni a táhli ho rychle pryč. Bránil se. Nechtěl ji znovu ztratit, sotva ji našel, ale byli v přesile.
„Tak se hni, ty čubko!“ rozkázal dozorce a uštědřil jí ránu do prsou. Do obličeje měli zakázáno, nedělalo dobrý dojem, když byl poškozený.
Zalapala po dechu a v bolesti se zhroutila na kolena. Nevnímala další rány a řev, viděla jen Nevillovy oči. Vyčetl jí z tváře odevzdanost, smíření, souhlas? Určitě ano. Cítila z jeho pohledu to zoufalství, soucit a lítost. Bála se ho, vrátil ji, kam nechtěla. Sklonila hlavu a zavřela oči. Bože, proč se jen ohlédla? Proč se zastavila? Jak má teď najít sílu... jak dokáže snést váhu dalšího těla na svém? Netroufala si spočítat, kolik mužů přijala během těch několika týdnů, kdy ji zlomili, kdy podlehla touze přežít a přijmout lhostejnost. Mohl tohle všechno zahlédnout v její tváři? Nechtěla to vědět, nechtěla cokoliv spojit s tou Lenkou, která kdysi žila, to není ona, ona je jen zvířetem odpad, špína. Ne. Není Lenka. A ten stín nebyl Neville. Nechala se hrubě vytáhnout na nohy. Pak sebrala všechnu svou sílu a poslušně jako ovce odešla s dozorcem.

Ten den v sobě nedokázala najít žádné místo úniku. Tentokrát žádná otupělost nepřicházela. Setkání s přítelem ji bolestivým způsobem probralo k životu. Nutilo ji zase myslet jako člověk, cítit jako člověk. Jako by jí otevřel oči, sejmul klapky, skrz které nic neviděla. Viděla se jeho očima, viděla, co z ní zbylo. Najednou lhostejnost k okolí… ke všemu, dostala zcela jiný rozměr. Pochopila, čeho se dopustila, když ji přijala. Když se stala jedním z koleček téhle mašinerie. Ztratila to poslední, co jí ještě zbylo, ztratila sama sebe. A Neville ji opět našel. Jenže jí se nelíbilo, co našel. Styděla se za obraz, který spatřil, neunesla vědomí, že ví. Že pochopil, čím se stala.

Když ji další den vedli stejnou cestou k budově nevěstince, nikdo z těch pohybujících se stínů za ostnatým drátem si jí nevšímal. Už se v její blízkosti neobjevil známý obličej, neslyšela volat své jméno, o kterém už pomalu zapomněla, jak zní. Byl pryč. Srdce jí sevřela úzkost. Tušila, kam její přítel zmizel. A to pomyšlení v ní něco zlomilo.
Co má člověk dělat, když už mu nic nezbylo? Když už nevěří, protože nemůže věřit ničemu, je odkázán jen sám na sebe, na svoje ubývající síly a vůli? Jakou sílu propůjčí člověku beznaděj? Možná takovou, aby změnil svá rozhodnutí, znovu si zvolil? Aby udělal to poslední, co ještě dokáže? Znamenalo právě tohle to pomyslné postrčení, aby skočila?
Začalo pršet. Bylo to znamení? Zvedla hlavu k temnému nebi a pak se znovu zadívala na místo, kde včera spatřila živoucí stín. Svého přítele. Ano. Právě tohle rozhodnutí jí ještě zůstalo, ještě si může zvolit. Vytrhla se svému vězniteli a s veškerým odhodláním, které v sobě našla, se vrhla do drátů.

Bude tam na ni čekat?

přidáno 17.01.2013 - 13:50
Vladan: Protože miluju svět Harryho Pottera. A také proto, že píši na FanFitcion s touto tématikou. Vím, že drama neznamená depresivní... já jen, že nic 'veselejšího' než drama nemám :-).
přidáno 17.01.2013 - 13:13
Mě spíš zaráží, proč povídku, která je "samonosná" (ve smyslu nezávislá), roubuješ na svět HP? Proč nemyslíš vlastní svět?
Dramatická neznamená depresivní.
přidáno 17.01.2013 - 12:37
Vladan: Ahoj... Víš, píšu povídky s tématikou HP, ale to neznamená, že se autor drží kánonu - i když se většinou snažím dodržet charakteristiku postav. Tohle dílko bylo zasazeno do světa, kdy by válka dopadla jinak, kdy by zvítězil Voldemort. Samozřejmě, že je to dost postkatastrofický scénář, ale záleží na pohledu autora. A já tím hlavně postavila kulisy pro něco, co jsem chtěla sdělit. Mohlo jít o zcela jiné postavy, to ano. A také mým modelem byly tábory za II. světové války. Nehledě i Rowllingová se nemálo ispirovala :-). Děkuji za komentář. A ještě... k otázce, zda píšu samá depresivní témata. Úplně depresivní snad ne, ale je pravda, že drama mi jde lépe než humor - ten se musí umět dobře napsat.
přidáno 17.01.2013 - 11:54
No, nevypadá to špatně, ale ... před časem jsem přelousknul několik dílů HP (neříkám, že všechny), ale tohle mi nikam nezapadá. Kromě jmen postav a dějově nepodstatných Smrtijedů - má to ještě něco společného se světem HP? Co by bránilo tomu, aby se to odehrávalo v koncentráku za II. světové?
přidáno 15.01.2013 - 23:18
Jo velmi dobré a zajimave - chytlave a realne !

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
S pečetí viny : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Potřeby muže
Předchozí dílo autora : Sestry

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Z nitra
» narozeniny
Adas [9], ondratra7712 [9], Rakča [5], lenkaf [5], Latrax [7], CosTra [6], pajakoreckova [3]
» řekli o sobě
Sokolička řekla o Adrianne Nesser :
Pro mě hodně zvláštní a silná slečna... Její básničky mě vždycky něčím dostanou a proto je ráda čtu. Adrianne, jsem ráda, že jsem ti mohla trochu nakouknout do duše, buď přesně taková, jaká chceš bejt! (Protože to jsi ty...)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku