Zakódovaná

Nebudu se zlobit, když se usměješ.
Za kopcem dlažebních kostek
není únava a žal,
protože jdu s tebou
a srdce, ač sval,
si samo sobě bije
v morzeovce správný kód.

Smutný byl říjen,
padlý byl listopad,
ale prosinec mě vyzul z bot,

jako při letecké havárii,
nebo nehodě v nehořlavé tisícovce,
nebo v dětství,
když maminka mě ukládala ke spánku.

Hoď svoje rty do banku,
možná k nim přidám své šifry
shozené z obočí

tátá tyty tytátyty
tytytá tytátátá tyty