Vánoce, jaké byste zažít nechtěli..
přidáno 20.01.2008
hodnoceno 2
čteno 1078(21)
posláno 0
„Geofrey,“ sténá blahem Jenny, „Geofrey, dneska jsi nepřekonatelný. Kam se na tebe hrabe Smith.“
„Už zase mě s ním srovnáváš,“ odsekne Geofrey a svalí se na záda vedle Jenny a oba hlasitě oddechují.
„Geofrey,“ pokračuje rozvášněná Jenny, „Smith je nula. Nikdy mě tak neuspokojil jako ty. Jen jedno se mu musí nechat – má neskutečnou výdrž. Miláčku, pojď, rozdáme si to ještě jednou.“
„Ne. Nemám takovou výdrž jako Smith,“ prohodí ironicky Geofrey a kysele se usměje.
„Proboha, slyším auto. Smith!“ Jenny vyskočí z postele a běží k oknu, kde uvidí svého manžela parkovat do garáže. „Do prdele! Dělej, vypadni, nebo tě tady uvidí!“
„Sakra, Jenny, a jak se mám odsud dostat?“ Geofrey se rychle souká do kalhot a taktak zapne knoflík.
„Oknem!“
„Oknem?“
„Jo, dělej. Už je pryč, vylez oknem!“
Geofrey popadne do jedné ruky košili, do druhé bundu a otevřeným oknem vyskočí do mrazivého rána a zaboří se po kolena do sněhu. Tiše zaběduje a začne se třást zimou. Nahý do půl těla s oblečením v rukou se vytápe ze sněhu a utíká pryč co mu síly stačí. Svaly mu tuhnou a z úst se mu line neskutečná pára dechu. Když se konečně dostane do patřičné vzdálenosti domu, zastaví se, aby se oblékl. Nasouká se do zmrzlé košile a bundu si přehodí přes ramena. Rychlým krokem přejde na druhou stranu silnice, zahne doleva k místnímu parkovišti a v kapse zaloví klíče od svého automobilu. Nasedne dovnitř, strčí klíček do zapalování a okamžitě zapne topení. Nějakou dobu takto sedí a zahřívá se. Pak sáhne do zadní kapsy kalhot a vytáhne peněženu. Zkontroluje vysoký obnos peněz a usměje se s myšlenkou, že to na dárky bude určitě stačit.
Auto se s hlasitým chraptěním rozjede a Geofrey vycouvá z parkoviště a zařadí se do pruhu za jedoucí auto. Pustí si hlasitě rádio, kde vyhrávají převážně koledy, a začne si vášnivě prozpěvovat. Je rád, že jeho falešný zpěv slyší jen on a živě jej začne doplňovat i tanečními pohyby. Div, že zvládá řízení. Málokdo takto ujíždí na vánočních koledách jako Geofrey. V bundě mu začne vyzvánět mobil. Geofrey nerad ztiší rádio a vytáhne mobil. Na displeji svítí Julie. Geofrey se ušklíbne.
„Ano,“ řekne do telefonu.
„Ahoj, miláčku, ještě jsi v práci?“
„Ne, už ne. Potřebuješ něco?“
„Ne. Vlastně ano. Chybí mi vajíčka do vánočky. Nestavíš se po cestě domů někde do obchodu, lásko?“ zažadoní sladkým hláskem Julie.
„Ovšem, miláčku,“ odpoví chladně Geofrey.
„A pro děti kup čokoládu. Susan chce lízátko. Ještě pro babičku máslo. A ...“
„Ovšem, ještě něco?“
„Hm, ne, to už je vše. Děkuju, lásko, miluju tě.“
„Ovšem, pa,“ Geofrey vhodí mobil zpátky do kapsy a znovu si začne zpívat s rádiem.
Za necelých dvacet minut přijíždí na rozsáhlé parkoviště Tesca. Zaparkuje, zamkne auto a vydá se do obrovského hypermarketu. Přemýšlí, co koupí svým třem dětem na Vánoce. Stevovi určitě udělá radost jakýkoliv robot, co se dá přestavit v auto. Peterovi budou stačit puzzle s pohádkovými postavami a pro Susan panenku s dlouhými vlasy, které může pořád dokola česat. Pro děti předškolního věku není problém vybrat dárky. Samozřejmě, málem zapomněl na vajíčka pro manželku, máslo pro tchyni a nakonec čokoládu pro děti a pro Susan speciálně lízátko. Měl by koupit dárek i pro Julii, koneckonců je to jeho manželka a usoudí, že je slušné koupit své manželce na Vánoce dárek.
Z řady vyveze vozík a spokojeně s ním vkráčí do hypermarketu. Stěží se tlačí mezi lidmi a uvědomuje si, že stále existuje plno takových, kteří shánějí dárky na Štědrý den ráno. Geofrey se s námahou protlačí k regálu s hračkami a pátrá po robotu, puzzle a panence. Z úvah ho vytrhne upozornění rozhlasu, které mu vejde jedním uchem dovnitř a druhým ven: „Žádáme zákazníky, aby dbali bezpečnosti svých věcí z důvodů zvýšeného rizika kapsářství v období Vánočních svátků. Přejeme krásný den a hodně štěstí.“ Geofrey nad tím lehce mávne rukou, jemu se to přece stát nemůže. A svou peněženku nechá i nadále zastrčenou v zadní kapse kalhot.
Geofrey si začne prozpěvovat neidentifikovatelnou melodii a skloní se k regálu s krabicemi robotů. Jeden robot vedle druhého stojí v krabicích jako vojáci v každé barvě zvlášť. Avšak žádný se nedal přestavět na auto. Geofrey odfrkoval a přecházel od jedné krabice ke druhé. Nakonec sáhl po modrém robotu s nějakou velkou pistolí v ruce a vhodil krabici do vozíku. Steva mám z krku, pomyslí si, a o pár kroků dál vyhledá krabice s puzzle. V košíku u země se nachází spousta malých krabiček s kreslenými obrázky. Geofrey neváhá a vybere tři krabičky s nejbizardnějšími postavami a hodí je do košíku. Pak po něm sáhne, aniž by se otočil a proto si nevšimne, že uchopí košík pána vedle a odtlačí jej s sebou. Na konci regálové uličky jsou v krabicích vystaveny velké panny a každá má dlouhé vlasy. Geofrey se v tlačenici mezi lidmi natáhne pro pannu s nejdelšími vlasy a zrovna v tom momentě do něj někdo zezadu vrazí a Geofreyho tak přitlačí na regál s panenkami, které se po nárazu rozsypou na zem. Ostatní lidé odskočí v úžasu a pár jedinců začne panenky sbírat a ukládat je zpět stejně jako polekaný Geofrey, který si pod nosem mumlá jednu nadávku za druhou. Dotyčný, který do Geofreyho narazil, mezitím rychle odchází pryč a ve své bundě už zahřívá Geofreyho peněženku. Nic netušící Geofrey sbírá ze země panenky a pak s cizím vozíkem odchází mezi potraviny. Sežene vejce, máslo a sladkosti pro děti. Nepřijde mu divné, že má v košíku více věcí než potřebuje, neboť si toho pořádně ani nevšiml. Spokojen nákupem odchází do dlouhé fronty k pokladně.
Celých patnáct minut stojí v řadě a nervózně přešlapuje. Když se konečně dostane k běžícímu pásu a začne vykládat svůj nákup, přichází mu na mysl skutečnost, k čemu vlastně potřebuje troje trenky, když si vystačí se svými děravými, k čemu potřebuje šampon pro hustotu vlasů, když má na hlavě sotva centimetrový porost, umělé nehty, když svoje nehty přece nepěstuje a Julie má své vlastní. Na pult vyloží i balík plenek a obočí se mu svraští údivem. Čekám snad s někým dítě? Proboha, to ne, zježí se mu chlupy na zátylku. Dupačky? K čemu bych kupoval dupačky, když nejmladší Susan z nich už dávno vyrostla? Pak vytáhne na pás věci, ke kterým důvod ke koupi má. Máslo, vejce, sladkosti a panna s dlouhými vlasy. Na chybějícího robota a puzzle si nevzpomene.
Geofrey nepostřehne, že pokladní začne účtovat jednotlivé ceny nákupu.
„Do prdele!“ vyhrkne Geofrey. Pokladní se na něj udiveně podívá a naúčtuje poslední věc nákupu – panenku.
„Prosím, pane?“
„Nic, nic,“ prohodí Geofrey nepřítomně a konečně mu dojde, že toto není jeho vozík ani jeho nákup a že vozík musel zaměnit s někým jiným. Užuž chce upozornit pokladní, aby nic neúčtovala, když spatří, že už je pozdě.
„Dělá to rovných tisíc sto osmdesát, pane.“
„Moment,“ koktá Geofrey, „tyhle věci si nemůžu koupit, nejsou moje. Musím je odnést zpátky,“ Geofrey ukazuje na plenky, dupačky, šampon, umělé nehty a trenky.
„Co prosím?“ pokladní zvedne tázavě obočí. „To nemůžete, pane. Právě jsem to zaúčtovala, zaplaťte.“
„Ne, já ty věci nechci, nebudu je platit.“
„Je mi líto, nedá se nic dělat. Zaplatit musíte,“ pokladní je nekompromisní.
„Paní, nebo slečno, poslouchejte mě. Ty věci jsou mi naprosto k ničemu. Právě jsem zjistil, že jsem si s někým omylem vyměnil košík. To se přece může stát, dneska je to tu narvaný. Co s těma věcma budu dělat? A … A navíc musím synům koupit dárky, puzzle a robota. Půjde to vyměnit za plenky a dupačky?“
Pokladní se na něj zamyšleně podívá a našpulí ústa. „Nezlobte se, ale není to možné. Ihned zaplaťte.“ Geofrey se opře o pult a svěsí hlavu. Vidí, že s pokladní nic nezmůže.
„Tak tedy dobrá!“ promluví náhle zvýšeným tónem a sáhne do zadní kapsy pro peněženku. Kapsu však nahmatá prázdnou a tvář mu ztuhne v děsivém úšklebku. V okamžiku si začne prohledávat ostatní kapsy v domnění, že peněženku přesunul. Zběsile se prohledává, avšak peněženku nenajde.
„Někdo mě okradl!“ křikne na pokladní, která s sebou polekáním poskočí. Pokladní s chladným úsměvem promluví:„Děláte si ze mě blázny?“
„Někdo mě okradl!“ zopakuje Geofrey. „Copak to nevidíte, ženská? Nemám peněženku, okradli mě!“ znovu vykřikne Geofrey.
„Pane, přestaňte si dělat legraci a zaplaťte, prosím. Dochází mi trpělivost.“
„To není legrace, copak to nevidíte? Nemám čím zaplatit, protože mě okradli, kolikrát vám to mám opakovat. Zavolejte policii!“
„Ano, zavolám. Alfrede?“ otočí se na statného muže v policejní uniformě, který hlídkuje pochodující lidi a zda-li se neděje něco podezřelého. Po zaslechnutí svého jména přistoupí k pokladní a pokýváním hlavy naznačuje otázku, co se děje. „Tento muž si zřejmě myslí, že si letos na Vánoce z někoho vystřelí. Nechce zaplatit a svůj nákup si také nechce odnést. Vyveď ho pryč, ať nezdržuje ostatní zákazníky, dělá se mi tu pěkná řada.“
„Co to má znamenat? Ženská, co to žvaníš! Okradli mě, proto nemůžu zaplatit!“ Geofreyho dovedla slova pokladní k nepříčetnosti a není proto divu, že i strážník si začne myslet, že si Geofrey vybral na legraci špatný den.
„Pane, nebudete přece zdržovat ostatní. Nedělejte problémy a pojďte se mnou ven, kde to vyřešíme,“ strážník chytne Geofreyho za paži a odvádí ho pryč.
„Hej, co to děláte?!“ ptá se nechápavě Geofrey. „Jestli to znamená, že musím odsud odejít, tu pannu si vezmu s sebou!“ natáhne se po panence s dlouhými vlasy a pevně ji sevře v rukou.
„Nechte ji zde,“ poví klidně strážník a snaží se Geofreymu panenku vytrhnout z rukou. Ten ji však pevně svírá a po krátké rozepři se strážník vzdá a panu mu nechá. Není jednoduché odporovat bláznovi.
Mlčky vyjdou ven do stále chladného ráda a zastaví se.
„Pane …“
„Geofrey,“ vyštěkne nevrle své jméno.
„Ach, Geofrey. Vypadáte jako slušný člověk, takže z této prekérní situace nebudeme dělat vážný případ. Předpokládám, že zde máte své auto. Odjeďte.“
Geofrey ho změří podezíravým pohledem a využije situace pod podmínkou. „Odjedu, ale tu pannu si nechám,“ zatřese s ní až se panence rozmrkají zelené oči.
„Eh, nejsem si jist, zda si ji můžete odvést bez zaplacení.“
„V tom případě se odsud nehnu a vrátím se zpátky.“
„No dobrá,“ řekne strážník po dlouhém přemýšlení a snaží se tak Geofreyho zbavit a odejít zpátky do hypermarketu za svými povinnostmi.
„Ha!“ řekne vítězoslavně Geofrey a spokojen se svou aspoň čtvrteční výhrou odkráčí ke svému autu. Nasedne do něj a přemýšlí, jak sežene dárky synům, máslo pro tchýni, vajíčka pro Julii a sladkosti dětem bez peněz, které mu už stejně nikdo nevrátí. Těšit ho může jedině to, že v peněžence nosí jedině peníze a žádné důležité doklady. Vlastně, má ho to těšit nebo štvát? Přišel o mnoho peněz sice bez dokladů, podle kterých by mu peněženku mohli vrátit. To je blbost, řekne si v duchu, zloděj si peníze nechá a pokud bych tam měl doklady, zbaví se jich. Máchne tedy nad tím vším poraženě rukou, nastartuje auto, zapne rádio, v němž vyhrávají koledy, a odjíždí.


Geofrey jede stejnou cestou zpět, jako prvně přijížděl. Má namířeno k Jenny. Vytáhne mobil a za jízdy vytočí její číslo.
„Haló,“ řekne Jenny do telefonu.
„Jenny, potřebuju pomoc. Musíš mi půjčit peníze.“
„Geofrey, nemůžu ti nic půjčit. Smith by to poznal.“
„Jedu k tobě, přines mi dva tisíce na parkoviště, ahoj.“ Geofrey zavěsí aniž by Jenny stačila odpovědět. Domů se bez nákupu vrátit nemůže, Julie by ho poslala nakoupit znovu. Takže nemá cenu jezdit domů.
Geofrey přijede na parkoviště, kde ho čeká Jenny. Stáhne okénko a Jenny mu podá peníze. „K čemu to vlastně potřebuješ?“
„Miláčku, teď ti to nemůžu říct. Je to na dlouho a povím ti to později. Teď spěchám.“ Jenny se nakloní k Geofreymu a rychle ho políbí. „Pa a díky,“ řekne a znovu odjíždí pryč. Se špatnými zkušenostmi z Tesca se rozhodne jet to centra. Cesta mu trvá necelých deset minut. V centru Geofrey vpluje do prvního hračkářství, které mu přijde pod ruku, a šťastně koupí robota i puzzle.
Julie!
Proletí mu v mžiku hlavou v momentě, kdy zaplatí a vychází z obchodu.
„Musím koupit dárek Julii,“ řekni si nahlas a zamíří do zlatnictví, kde jí z posledních půjčených peněz koupí zlaté náušnice.
Přijde k autu, úhledně zabalené dárky vhodí na zadní sedadlo a nakonec usedne za volant. Promne si ruce zčervenalé mrazem a krátce na ně dýchne, aby se zahřál. Nato otočí klíčkem v zapalování a nastartuje. Geofrey sešlápne plyn a auto se po prvním rozjezdu podivně zhoupne a zůstane stát na místě. Geofrey vystoupí z auta a intuitivně prohlíží pneumatiky. Nemýlil se. Přední levá pneumatika se pod váhou auta protivně skrčila k zemi a nebyla schopna pohybu.
„Krucinál!“ zamumlá Geofrey a vztekle do píchnuté pneumatiky kopne.
Natáhne se pro klíče, ze zadního sedadla vezme dárky a vydá se na dlouhou cestu k domovu. Prohrábne si kapsu kalhot a zjišťuje, že tyhle drobné mu na autobus stačit nebudou. Je rozhodnuto, jde pěšky. Se štěstím se mu může podařit stopnout nějaké auto, ovšem tomu už moc nadějí po dnešku nepřikládá. Vydá se nejkratší cestou domů po silnici s minimálním provozem.
Po půlhodinové chůzi se zastaví na křižovatce, aby si odpočinul. Ustavičná chůze v roztátém sněhu a neustálé vyhýbání se kalužím ho stála příjemného sucha v botách. Veškerou svou pozornost chvíli věnoval svým botám a studenému čvachtání v nich. Jeho nohy se topily v moři. Geofrey vydal suchý povzdech zoufalství. V tu chvíli se ke křižovatce řítil velkou rychlostí kamion. Řidič se na křižovatce neobtěžoval zastavit a projel tak bezohledně i kolem nebohého Geofreyho, který stačil taktak před bláznivým řidičem uskočit do sněhu na pokraji cesty. Dárky svíral pevně v rukou a držel je vysoko nad sebou, aby se nepoškodily. Dopadl do měkkého sněhu a téměř celý v něm zmizel. Dalo mu velkou práci se vyškrábat ven, neboť si díky dárkům nemohl pomáhat rukama. Nakonec se mu to přece jen podařilo a šťastně shledal, že úhledně zabalené dárky zůstaly nepoškozeny.
Geofrey ze sebe opráší sníh a vyskáče ze sněhu na cestu. Do rukou znovu pevně sevře dárky a vyráží v mokrých botách, které při každém došlápnutí čvachtají, na cestu.
Zhruba po dvaceti minutách se konečně dostává do čtvrti svého bydliště. Přestává cítit nohy, jednak únavou a jednak promrznutím až na kost. Dá se říci, že domů se doslova doplazí. Na dvorku jeho domu ho radostně přivítá černý kokr, který svým poskakováním po Geofreym zašpiní Geofreyho kalhoty. Ten to však nevnímá a odkráčí do domu, kde ho polibkem přivítá Julie.
„Geofrey, proboha, kde ses to válel?“ zhrozí se při pohledu na něj, jak tam sklíčeně stojí v mokrých botách, špinavých kalhotách, v pomačkané bundě a s barevně zabalenými dárky v ruce. „A proč máš rozepnutý puntek?“
Geofrey se zmateně podívá na zip svých kalhot, a opravdu. Po dnešním ránu s Jenny si jej zapomněl zapnout.
„Eh, máš pravdu,“ koktá Geofrey, „to asi když jsem si musel odskočit.“ Zamumlá a zamíří do koupelny, kde si dá pořádně horkou sprchu, kde ze sebe smyje celý dnešní únavný den.
Po sprše Geofrey usedne ke stolu a Julie podává oběd.
„Nebude vánočka, kterou máš tak rád, Geofrey,“ řekne smutně Julie, „nemám vajíčka.“
„Julie! Já je koupil. Jen jsem je nechal v autě.“
„Tak pro ně skoč,“ usměje se, když dosedá ke stolu.
„Ale… to nejde. Auto je ve městě. Píchl jsem.“
„To nemyslíš vážně!“zalomí rukama Julie.
„No, myslím,“ sklopí oči Geofrey. V momentě se přiřítí ke stolu děti.
„Tati, tati! Přijde dneska Ježíšek?“ ptá se zvědavě Susan.
„To víš, že přijde.“


„Geofrey, kolikrát ti mám říkat, abys nechal toho hraní a šel mi pomoct s večeří!“
„Když dohraju, jdu uložit dárky pod stromek.
„Ne, pomůžeš mi s večeří.“
„Julie, je nejvyšší čas dát dárky pod stromeček.“
„Ale pak mi pomůžeš s večeří. Víš, že toho kapra umíš připravit lépe než já.“
„Ovšem,“ řekne Geofrey a znovu se upřeně zahledí do obrazovky, kde už dvě hodiny hraje hry na Play Station. Julie odejde do kuchyně a s přípravou štědrovečerní večeře se loudá, jak jen to jde, neboť čeká na Geofreyho.
Geofrey po chvíli videohry vypne a z ložnice do obýváku začne přenášet dárky. Netuší, že škvírou ve vedlejších dveřích ho pozorují děti.
„A kde je Ježíšek?“ špitne Susan. „Tatínek říkal, že dneska přijde.“
„Buď zticha, hloupá,“ napomene ji Peter, „Ježíšek je v ložnici! Nevidíš snad, že tatínek nosí dárky z ložnice?“
„Ježíšek je tedy v ložnici. Musím ho vidět!“ šeptne Susan a chystá se vejít do obýváku. Peter se Stevem ji včas chytí a Geofrey si ničeho nevšimne.
„Počkej, ty hloupá! Půjdeme tam všichni společně. Počkáme, až tatínek přinese všechny dárky a pak půjdeme do ložnice. Pochlubíme se mu, že jsme viděli Ježíška! Určitě tam ještě bude.“
Mezitím nic netušící Geofrey přinese všechny dárky a jde ženě pomoci s večeří. Pak děti jako stín přeběhnou do ložnice, aby spatřily Ježíška. Tam však uvidí jen otevřenou skříň.
„Ježíšek byl ve skříni,“ přemýšlí Peter. „Ale už tu není. Musel odletět oknem.“
„Ach jo,“ vzdychne Steve, „my ho nikdy neuvidíme.“ Stevovy modré kukadla se zalijí slzami. Peter mu vlepí pohlavek.
„Nech toho, posero. Však my ho ještě uvidíme. U sousedů ho jistě stihneme!“ řekne Peter a peláší přes kuchyň do chodby, kde na sebe hodí bundu a vybíhá ven. Jeho dva mladší sourozenci ho následují. Julie s Geofreym se na sebe jen zmateně podívají.
„Asi hrají honěnou,“ zamyslí se Julie.
Kolem páté hodiny večerní začnou manželé servírovat štědrovečerní večeři. Děti už sedí u stolu a nedočkavě čekají. Když konečně doservírují večeři, sami usednou za stůl a všichni společně se pouštějí do jídla. Susan se po prvních lžičkách polévky začne křivit znechucením. „Blé, mami. Tam jsou nějaké kuličky, já to jíst nebudu.“
„Susan, to je hrách. Je to dobré, papej.“
„Mně to nechutná, fuj.“
„Fuj se na jídlo neříká. Hezky jez, jinak Ježíšek nepřinese žádné dárky.“
„On už je přinesl,“ řekne pyšně. Julie se tázavě podívá na Geofreyho a ten pozoruje Susan. „Tatínek nosil dárky z ložnice. A když jsme se tam pak šli podívat, abychom Ježíška stihli, už tam nebyl. Ale byla otevřená skříň a Ježíšek se tam musel až do dneška schovávat. Pak jsme běželi k sousedům do okna, abychom ho stihli, ale u nich už byl taky. Tak jsme ho neviděli ani tam,“ skončí smutně Susan.
„Buď zticha, hloupá! To se maminka s tatínkem neměli dozvědět,“ okřikne ji Peter.
„Petere, jak to mluvíš!“ zhrozí se Julie.
„Tati, byl ten Ježíšek ve skříni nebo nebyl?“ zeptá se Susan s nedočkavostí v očích.
„No,“ zasměje se Geofrey, „ve skříni nebyl, ale v ložnici ano. Pomáhal jsem mu s dárky, protože dneska večer toho má hodně, víš?“ Čeká, že pro tříletou holčičku bude tato odpověď dostačující. Susan jenom spěšně kývne hlavou a pustí se znovu do polévky. Když si uvědomí, že v ní plavou ty divné kuličky, jež jí nechutnají, zkřiví se zase nechutí.
Julie odnesla první chod večeře a přinesla chod druhý – kapra. Dětem naložila každému malý kousek a k tomu kopeček bramborového salátu. Jako první se do kapra zakousl Peter. „Mami, já nejím rybu,“ řekne a vyplivne zpátky na talíř kousek ryby. Steve se na Petera podívá a když viděl, že mu ryba nechutná, nemůže mu přece chutnat taky, protože Peter mu šel se vším všudy příkladem!
„Já taky ne,“ řekne Steve. Susan, aby nezůstala pozadu za svými staršími bratry, zopakuje Stevova slova. Julie se začíná zlobit a má chuť křičet. Geofrey ji uklidní větou, že jsou přece Vánoce, svátky klidu a míru. Nasupená Julie sebere dětem z talíře kousky kapra a v duchu si přeje, aby snědly aspoň salát. Ten naštěstí děti snědí jedna báseň. Julie však mírnou zlostí jí poněkud rychleji a tak se stane, že jí zaskočí kapří sousto. Začne se dávit a Geofrey ji silou bouchne do zad a Julii se mírně uleví.
„Ale něco mě píchá v krku. Kost!“ Opravdu, Julii uvízla v krku kost kapra. Píchání bylo větší a větší. „Geofrey, volej doktora!“
„Klid, Julie. Přinesu ti sklenici vody,“ řekne nevzrušeně Geofrey a děti s hrůzou sledují matku. „Tady máš,“ podá jí sklenici. Julie hltavě pije a bolest pomalu ustupuje.
„Už je to dobré,“ vydechne udýchaně. „Nejspíš jsem ji spláchla. Ale řeknu ti, Geofrey, měla jsem pocit, jako by mi ta kost měla každou chvíli propíchnout krk.“
„Už je dobře,“ pohladí ji Geofrey po vlasech a pustí se znovu do jídla, teď už s větší obezřetností.
Po jídle ještě všichni odpočívají a děti začínají být čím dál víc netrpělivější na dárky. Rodiče se proto zvednou od stolu a konečně zavedou děti do obýváku, kde se ihned vrhnou na dárky. Geofrey zapálí svíčky na stole a na stromečku zapálí obrovské prskavky. Děti nedočkavostí rvou všechny balící papíry z krabic dárků, i těch, které nejsou jejich a rodiče pokaždé vysvětlují, komu dárek patří. Děti jsou jak u vytržení, a tak se Peter se Stevem poperou o největší dárek, kdo ho rozbalí, že vrazí do stromečku, který se na okamžik nebezpečně zakymácí. Díky tomu jedna prskavka zapálila stromek. Toho si nejdřív nikdo nevšimnul, až pak Julie vykřikla:„Geofrey, panebože, hoří stromek! Dělej něco!“
Děti poplašeně od stromku odskočily a zíraly na oheň, který se rychle po stromku šířil a Susan křičela. Geofrey běžel do kuchyně, kde popadl utěrku, namočil ji do vody a běžel zpátky do obýváku, kde už Julie stromek hasila dekou. Pak se přidal i Geofrey a po chvíli společnými silami stromek přece jen uhasili. Oby vydechli úlevou a pro jistotu sfoukli svíčky na stole.
Pak tam tiše seděli, hleděli na ohořelý stromek, z něhož doutnal kouř, na rozbité baňky válející se na podlaze pod stromečkem, na nepořádek balících papírů po rozbalených dárcích, na děti, jež se i přes hrůzu dále radovaly z dárků, a Geofrey si přál, aby už tento Štědrý večer skončil.

přidáno 21.01.2008 - 19:54
Já jsem to ani nedočetla - tudíž nemůžu hodnotit- v půlce mě to totiž přestalo bavit... To rozhodně neber jako nějakou urážku(!) Prostě jenom nemám ráda takhle překombinovaný příběhy...
přidáno 21.01.2008 - 19:52
Dočetla jsem až do konce, ale působí to na mě jako moc tragedií na jedny Vánoce. A potom - kde se to vlastně odehrává? Je to Česko podle TESCA a kapsářů, či nějaká Anglie nebo Amerika podle jmen hrdinů povídky? Pochybuji, že by v těchto zemích měli stejné vánoční zvyky jako u nás. Ale nic ve zlém,Třeba je to jen můj názor... . Ale rozhodně piš dál, má to svůj smysl.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Zkurvené Vánoce : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Žena Quasimodo
Předchozí dílo autora : Malá Dáma

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku