Roztříštěné střepy snů

Náčelník Holá Ruka: Teď nastává otázka, jestli to za to stojí - za cenu toho pořezání se postavit hrad. ;-) Já bych řekla, že ano. Zabojovat a vzchopit se i s vědomím té bolesti, kterou si člověk musí projít, k životu zkrátka patří a člověk občas musí něco obětovat (nebo protrpět), aby něčeho dosáhl. Báseň se mi líbí, i když upřímně se mi na formě trochu něco nezdá, zkusím se nad tím zamyslet...
Tak ne, na druhé přečtení mi forma sedla mnohem víc než na první, odcházím tedy spokojena. :-)

Náčelníku, hrozně jsem chtěl vidět báseň, na které jsi dřel jak pes ...to je super výraz, ta lehkost, poetika a tak... :-)
No - a líbí se mi to. Možná to ve mně vyvolalo jinej pocit než ten, se kterým jsi to psal, ale každopádně je zajímavej...

taron: Achjo... Jak bych ti to vysvětlil. Pocitovka napsaná na poprvé má jednu vadu, někdo jiný ji nedokáže pochopit, protože ten pocit nechápe, nezná nebo ho v tom nevidí. To za prvé... A za druhé, není to veselý konec, je to melancholický konec. Mám svůj hrad, na pláži poseté střepy... Takže i když si postavím hrad, pořežu se.

A co na ni jako už chceš upravovat..je to pocitovka , sice 4 hodiny upravovaná , ale já picitovky pokud možno nechávám jak jsou ..protože to potom může ten pocit ...ten prapůvodní pocit hodně pokazit...jako bys chtěl z pračlověka udělat modernu ...stejně tam ten pračlověk někde bude ...je to prostě v krvi ...
Nejvíc se mi líbí ...a nech mi mou pláž ! ....to je dokonalé pro taron....jo...nechte mi mou pláž ...je má...ten pocit vlastnění něčeho ..alespoň sám sabe...to je úžasné...a ten konec je velmi pozitivní , prostě je to písek a z něho si mohu postavit hrad snů a sny se vyplňují ..to si zapamatuj !!!