Poušť

Připoután paprsky
v hnědožlutém písku,
neskutečným horkem
skrz naskrz promrzlý.
Mé tělo je zmatené;
nevím co říct,
zbývá mi lehnout si,
nekonečně snít.

Sedím tu
ve slunečné auře
v mém okolí nic,
a já tu řvu,
vyřvávám si hlasivky,
"Chci tu toho víc!"
Čekám, zase beznadějně,
zda Bůh mi vyjde vstříc,
ale nikdo mě neslyší,
kolem mě nikdo,
kolem mě nic.

V dálce pořád
jen jedno a to samé,
nejsem tu dlouho,
však všechno je mi známé,
uvězněn ničím,
otráven samotou,
zároveň šťasten,
tuším, že tu všem zničím,
ale není co.

Zase sním,
jsem na zádech,
směju se
i pláču,
z plna hrdla křičím.
Měl bych spíš být rád,
jsem spíš vlastně osvobozen,
obklíčen ničím.