Povídka pojatá pouze v přímé řeči. Na obsah povídky zapomeňte. Důležité je, jak se dokážete orientovat v textu bez průvodního slova. A právě v tom je ta krása..
přidáno 13.01.2008
hodnoceno 4
čteno 662(10)
posláno 0
Stodolní ulice, klub Dublin, 22:00
„Jsem ráda, že jsem zase doma po tak dlouhé době. Uteklo to rychle, nezdá se ti?“
„No jo, čas je neúprosný. Nikdy ho nezastavíš, ani kdybys sebevíc chtěla. Znáš to, někdy přijdou takové chvíle, kdy chceš čas zastavit a nejde to. Chtěl jsem to tolikrát a nenáviděl jsem za to sám sebe, že jsem to nedokázal.“
„Sám víš, že čas nedokáže zastavit ani Bůh a to jsem ateista. K čertu s časem! Možná je dobře, že to uteklo tak rychle, aspoň jsem zase zpátky.“
„Jak dlouho už to je? Dva roky… Neuvěřitelné! Chci říct, vůbec jsem nezapomněl, právě naopak. Nějak podezřele často jsem na tebe myslel a každý den bez tvého telefonátu byl jako vzduch bez kyslíku, mám-li to k něčemu přirovnat.“
„Ale notak, nepřeháněj. Zas tak vážné to být nemohlo.“
„Já vím, jsem starý romantik, na dnešní holky už nic nezabírá.“
„Kdysi by se mi podlomila kolena, víš to?“
„Ano, teď už to vím, bohudík. Byl jsem naivní frajírek, který si myslel, že dostane každou holku. A když ji nedostal, začal jsem ji nenávidět a pomlouvat. Pak jsem to hodil za hlavu a hledal novou oběť. Pak jsi přišla ty a bohužel ani v tu chvíli jsem s holkami nedokázal přestat. Jak toho teď lituji, Zlati!“
„Jsem ráda, že toho lituješ. Ani nevíš, jak jsem si přála den, kdy uslyším tato slova. Nejspíš to bude znít hodně zákeřně, ale byla jsem ráda za to, co se ti po tom stalo, i když o tom sotva něco vím.“
„Věděl jsem, že budeš ráda a ani se ti nedivím. Aspoň jsem si za to odpykal trest a z každého sexu mám strach. Od té doby, co mě ta děvka nakazila, jsem s nikým nespal.“
„Vím, co mi tím naznačuješ, ale říkám ti na rovinu, já nebudu ta, se kterou znovu najdeš chuť. Ještě stále jsem se nezbavila té noční můry, toho dne, když jsem se dozvěděla o tvém podvádění. A pak – “
„Máš strach, že?“
„Z čeho?“
„Z toho, že ještě ve mně něco z toho hnusu zbylo. Jen to přiznej, bojíš se nákazy ode mě.“
„Nebudu zapírat, ano bojím se. Na druhou stranu mám přítele, na to nezapomeň.“
„Toho posraného hokejistu, co stále v zámoří nic nedokázal. Ale aspoň se ti splnil sen, který se splní málokteré holce. Máš z toho životu v Americe vůbec něco?“
„Nepřijela jsem sem proto, abych se s tebou hádala. A Petr… ani letos se moc neprosadil, poslali ho na farmu. Ještě přijde jeho šance. A život v Americe – ne, nelíbí se mi tam. Nemůžu tam žít. Je sice fajn, že se mi podařilo vydat úspěšnou knihu v angličtině a média ze mě udělala nějakým záhadným způsobem hvězdu, ale ke šťastnému žití mi chybí ještě mnoho.
Pořád se mi vrací ta hrozná chvíle, kdy jsem se to o tobě dozvěděla, pořád se mi to vrací ve snech a vnímám to jako událost teprve včerejšího dne, i když je to už dva roky stará záležitost. Někdy kvůli tomu nemůžu dokonce i spát. Stále mě to bolí, stále je to hodně živé. Milovala jsem tě k zbláznění, Martine. Škoda, že sis toho nevážil.“
„Ne, nepřipomínej mi to. Myslím, že mě to ničí stejně jako tebe. Uvědomuji si svou fatální chybu. Všechno je moje vina, všechno! Dal bych cokoli na světě, abych mohl vrátit ten posraný čas a vše napravit. Byl jsem hajzl, ale změnil jsem se. A hlavně poučil, to jsi vždycky chtěla.“
„Chtěla, ale nikdy ti neodpustím to co jsi mi způsobil, nikdy.“
„Proč jsi vlastně za mnou přijela? Abys mi řekla, jaký jsem zmrd a byla jsi šťastná z toho, že jsem se nakazil kapavkou? To je ten důvod tvého příjezdu?“
„Proč jsem přijela? Chtěla jsem tě vidět, jak ses změnil… A – popovídat si s tebou.“
„To je hezké. Raději vypij to kafe, musíš ho mít studené. Řekni mi raději, jaké to je být slavná v Americe?“
„Popravdě, je to pěkně na hovno. Díky svému ksichtu z tebe udělají bohyni a rázem si najdeš několik obdivovatelů nebo fanoušků a začneš se objevovat na titulních stranách. Nezajímá je, že jsi vydal úspěšnou knihu, zajímá je jen tvůj obličej a přemýšlejí, do jakého filmu s erotickou scénou by ses hodil víc. A když odmítneš, snaží se ti vnutit lukrativnější smlouvu a čekají, kdy se chytneš. Neuspěli. Dostala jsem nabídku nafotit lechtivé fotky do pánských časopisů, nabízeli mi velké peníze, ale nemám zapotřebí se ukazovat. Navíc, Petrovi se to vůbec nelíbilo. Po čase vše utichlo a najednou jsem zase měla klid. Proto jsem se pustila do nové knihy, která však nesklidila takový úspěch jako předešlá.“
„Když jsem tě viděl v našich listech, cítil jsem se trochu pyšně, že tě znám, ale hned mě to přešlo. Málem mě popadla stejná sobeckost jakou jsem trpěl v době, kdy jsme ještě byli spolu…“
„Vlastně to byly hezké časy. Už tu kolu dopij, hodím tě k tobě a pojedu domů.“


Zlatino auto, cesta k Martinovi, 23:30
„Kam se vlastně chystáš na prázdniny?“
„No, vlastně nikam. Znáš to, jsem teď kancelářská krysa. Všude stohy papírů a pomalu se nikam nemůžu hnout. Na prázdniny nemám ani pomyšlení, dovolenou mi jen tak nedají. Takže celé léto prosedím nejspíš tam, nic jiného mi nezbývá. Pamatuješ, jak jsem si chtěl pořídit psa? Toho amerického buldoka, ha – zase Amerika. Nemám vůbec čas, doma se objevím sotva na chvíli a ještě k tomu pes, to nepřipadá v úvahu. Je mi to celkem líto.“
„Tak proč si nenajdeš jinou práci, kde budeš mít víc času?“
„Já nevím. I tohle místo jsem sháněl hodně složitě a asi blbé zkušenosti mi stojí v cestě k hledání nové práce. Možná mi to tak i vyhovuje, odpoutám se od každodenních myšlenek. Na druhou stranu cítím, že mi z toho začíná trochu hrabat.“
„Ve dvaceti třech letech je brzo skončit takhle špatně.“
„To mi povídej, Zlato. Sama jsi snila o výšce a nakonec jsi skončila hned po střední v Americe a ještě k tomu s dítětem na krku. A jak jsi sama říkala, je to pěkně na hovno. Mně něco povídáš o změně, ale sama změnu nechystáš.“
„Mýlíš se. Tento rok byl můj poslední v Americe. Už se tam za žádnou cenu nehodlám vrátit.“
„Cože? A kde chceš bydlet? Petr vzdává svou kariéru hokejisty?“
„No, věc se má tak. Zjistila jsem, že s ním nejsem šťastná. Vlastně, ani si nepamatuju, kdy bych ve vztahu byla někdy šťastná. Mnohokrát jsem to s ním probírala, ví, že se mi v Americe nelíbí a ví, že chci bydlet tady. On má však dvouletý závazek v zámoří se svým klubem, a proto se rozhodl zůstat. Myslím, že pro něj nejsem ta pravá, kvůli které by se vzdal své rostoucí kariéry. On zůstane v zámoří a já si najdu byt tady v Ostravě.“
„V Ostravě? No ne, plníš si další ze svých snů.“
„Však mě znáš, chci si splnit všechny své sny. Hned zítra vyrážím na obchůzku bytů na prodej. Chtěla bych tě poprosit, jestli bys nešel se mnou.“
„Myslím, že nemusíš prosit dvakrát. Moc rád půjdu s tebou. Jen nechápu tohle, co ty a Petr? A co váš malý? Jsou mu teprve dva roky, potřebuje tátu a vy se chcete odloučit na dlouhou dobu. Nevím proč se mi zdá, jako byste se rozcházeli.“
„Já vím, jsem hodně průhledná, nic nedokážu ututlat ani se přetvařovat. Vždycky jsi mi dokázal číst z očí. Já a Petr… ano, rozcházíme se. Společně jsme se vrátili do česka, avšak v Praze se rozdělili a šli každý svou cestou. On do Pardubic, já do Ostravy. A co bude s malým Ondráškem? Budu se o něj starat, v podstatě jako bych byla pořád na mateřské, takže do práce se nepoženu. Zkusím dopsat rozpracovaný román a uvidíme, jak se uchytí tady u nás. Bude to hodně těžké, mám dojem, jako by nám spisovatelům byla cesta do šoubyznysu uzavřena.“
„Myslím, že máš velkou šanci. Podívej, vydala jsi slavný román v Americe, který se s pozdějším překladem dostal i k nám a i zde sklidil obrovský úspěch.“
„Právě proto, že sklidil úspěch i zde, bude těžké navázat na svou první knihu. Mám dojem, že jsem si nasadila laťku až příliš vysoko a teď se k ní budu šplhat hodně dlouho a pomalu. Připadá mi, jako bych začínala od začátku. Veřejnost bude vyvíjet velký tlak, nevím, jestli to vůbec zvládnu. Ten román, který píšu, zdá se mi kýčovitý, podle mě neuspěje.“
„Neměj strach, věřím ti. Máš určité kvality a už i tvé jméno si našlo ve světě místo a má svou váhu. To je dobrá vizitka. Podívej se na ostatní, kteří se stali slavní jen díky tomu, že se na pár měsíců zavřeli do vily a celá republika se mohla posrat. Co dokázali? Nic. To bych zvládl taky. A kolik lidí má schopnosti jako ty? Myslím, že takových moc není. Napsat knížku to ano, ale aby sklidila tak obrovský úspěch jako ta tvoje… To už musí něco znamenat.“
„Martine, ty mi vždycky dokážeš zlepšit náladu. Dodal jsi mi zase novou sílu a víru ve psaní. Jak ty to jen děláš?“
„Možná to bude tím, že mi stačí tvůj krásný úsměv. Ano, přesně jako tenhle. Vždy mě při pohledu na něj zahřálo u srdce.“
„Myslím, že se červenám. A myslím, že jsme na místě.“
„No ne, ta cesta uběhla nějak rychle. Vážně už musíš jet?“
„Nebudeš tomu věřit, ale cesta nám trvala půl hodiny! Nejspíš to bylo tou zácpou v centru. Už vážně musím jet, ale bylo mi dneska s tebou moc hezky. Jako za starých časů.“
„Nevím proč mám takové nutkání tě pozvat dál k sobě. Možná je to ze slušnosti, ale pochybuju, že mi to věříš, ha ha.“
„Věřím ti to. Sakra, to je trapné, ale chci, abys mě pozval dál.“
„Fakt? To je skvělé. No, nebudu moc zdržovat, byl bych nerad, kdyby sis to rozmyslela.“
„Jenom zaparkuju. Jo a ještě než vylezeš z auta, chci říct, že vím na co přesně myslíš, když mě zveš dál. Asi se tomu nebudu bránit, je to lákavá představa.“


V Martinově bytě, 1:15
„Panebože, to už je tolik hodin! Měla bych jet, budou mít o mě strach.“
„Tvoje mamka to přece pochopí, znám ji jako své boty.“
„Neviděly jsme se půl roku, určitě nespí strachem, jestli se mi něco nestalo. Kde mám tričko?“
„Tam na židli. Mimochodem, vidím, že sis zase zapomněla obléct kalhotky. Ty se snad toho zlozvyku nezbavíš.“
„To mi povídej. Vždycky na to zapomenu. Toho už mě nikdo nezbaví. Jdeš se mnou dolů?“
„Že váháš.“


Před odjezdem u Zlatina auta, 1:30
„Zlato, myslím, že víš, co ti teď chci říct.“
„Ano, vidím ti to na očích. A i když jsi mi ta slova nikdy neřekl a já si je přála od tebe slyšet, přesto mi je neříkej. Stačí mi, že to cítím a ten pocit je silnější než jakákoliv slova.“
„Musím ti to říct, je to silnější než kdy před tím. Miluji tě, Zlato.“
„Vždycky mě doháněly tvoje roztomilé polibky na čelo k šílenství. Vidím, že jsi své zvyky jako správný romantik opravdu nezměnil.“
„Proč bych je měnil, když se tobě tak líbily. Přál bych si, abys nemusela odjet. Proč si připadám jako ve snu, ve kterém jsi mi řekla, že se do Ameriky nevrátíš a zůstaneš tady? Štípni mě.“
„To není sen. Martine, musím ti něco říct.“
„Co? Co mi chceš říct? Proč jsi tak najednou změnila výraz ve tváři? Hodně jsi zvážněla.“
„Jde o Ondráška.“
„Co je s ním? Napadlo mě, že vlastně ani nevím, jak vypadá.“
„Jsou mu letos dva roky. Před dvěma lety jsme se my dva naposled viděli. Nevím, jestli jsem se ti zmínila o tom, že mi trvalo nějakou dobu než jsem poprvé něco měla s Petrem. Měla jsem v sobě psychický blok díky tobě, ne, nemám ti to za zlé, a nebyla jsem s Petrem schopná spát.“
„Zlatko, mám takový pocit, že vím, co mi chceš říct. Jen se mi to zdá nepravděpodobné.“
„Martine, Ondrášek je TVŮJ syn. Vím to jistě. To je další důvod, proč nemůžu dál být s Petrem. Je to náš syn…“
„Panebože, tak přece je to pravda. Celou dobu jsem si to myslel. Je to pravda! Zlatko, proč jsi mi to řekla až teď?“
„Nebyla jsem jsi jistá, jestli je to opravdu tak. Už jen ta podoba mě kousala v hlavě v podobě neposedného červíčka. Když jsem to řekla Petrovi, nechtěl tomu věřit, že to není jeho syn a nechal provést testy. Pak se to potvrdilo. Nikdo jiný než ty Ondráškův otec být nemůže.“
„I když jsem měl podezřelé tušení už jen ze tvých slov, stále se mi tomu nechce věřit. Doufám, že to není sen.“
„Neboj není. Je to živá a krásná skutečnost.“
„Odpouštíš mi?“
„Víš, i když jsem dnes říkala opak, ve skutečnosti nic jiného než odpuštění ti dát ani nemůžu. City mi to zkrátka nedovolí. A teď už skutečně musím jet.“
„Zlato, myslím, že se u mě doma najde kousek místa pro nové členy bytu.“
„Přála jsem si to. Kdy se můžeme nastěhovat?“
„Nejlépe hned zítra. Už vás chci mít u sebe. Teda, těším se, až mi ukážeš Ondráška, nikdy jsi mi neposlala ani jeho fotku. A teď už jeď.“
„Zítra už ho budeš držet v náručí, svého syna. Nezní to krásně?“

přidáno 13.01.2008 - 20:40
Proč bych měla číst něco, o čem vím, jak to dopadne, jen co si přečtu anotaci? Jediné plus je za OVU i když stodolu nemusím. :-)
přidáno 13.01.2008 - 20:13
bohužel taky musím souhlasit s Aliwien a s prostějankem... možná by bylo lepší nepsat to celé přímou řečí...
přidáno 13.01.2008 - 19:31
Souhlasím s prostějánkem. Podle mého názoru to spíše vypadá jako scénář a rozhodně tomu chybí větší čtivost a nějaké průvodní slovo. Ale třeba je to jen můj názor.
přidáno 13.01.2008 - 19:12
styl alá telenovela...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Umění života : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Svět dvou duší
Předchozí dílo autora : Tváří v tvář

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku