Viola, klíč a kamarádi
přidáno 18.05.2012
hodnoceno 2
čteno 547(7)
posláno 0
Určitě nebylo od mého táty moc pěkné, co tenkrát s Kryšpínem Bálkem provedli, ale strejdovi muselo být přece jasné, že mu nechtěli doopravdy ublížit. Každopádně to muselo být hodně zlé. Příšerné. V několika okamžicích se mu změnil celý život. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že jeho duše byla zmrzačená daleko dřív, než tělo.
Zkusil jsem si představit, jak se asi cítí takový tichý, uzavřený kluk mezi obhroublými vrstevníky, kteří se předhánějí v rádobyvtipných průpovídkách a zlomyslnostech na jeho adresu. Ne-li v něčem ještě horším. Moc mi to nešlo, nikdy jsem to nezažil. V podobných situacích jsem spíš býval za toho glosátora. Začala se o mě pokoušet chandra.

Hned po večeři jsem se usadil s rozečtenou detektivkou z dostihového prostředí na svém oblíbeném místě v altánu. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky. Tak jsem se začetl, že pro mě přestal okolní svět existovat. Teprve když mi začala splývat písmenka, došlo mi, že už je skoro noc. Dita, která mi dělala společnost, spala u mých nohou. Odložil jsem knihu na stůl, ale ještě se mi nechtělo pryč ze zahrady.
Pan Aubrecht dneska svedl další ze svých soubojů se sekačkou a vzduchem se teď vznášela vůně posečené trávy. Na západě zvolna tmavly poslední zbytky kobaltové oblohy a cvrček právě nastoupil noční směnu. Opřel jsem si pohodlně rozbolavělá záda a zkřížené nohy položil na dřevěnou lavici. Začínaly vycházet hvězdy a zdálo se, že dnešní noc jich bude opět plná.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, relaxoval a zhluboka vdechoval silný noční vzduch. Z příjemného polospánku mě probralo až tiché zachrastění štěrku na cestičce. Když jsem pak uviděl Violu, v první chvíli mě napadlo, že z fontány sestoupila ta venkovanka se džbánkem. Ale vzápětí jsem se vzpamatoval a sám nad sebou zakroutil hlavou.
Už jsem věděl, že pokud je Viola v noci na neobvyklém místě bosa a v noční košili, nebude to jen tak nějaká obyčejná procházka z dlouhé chvíle. Ale netušil jsem, že už rozšířila okruh své spánkové turistiky i o exteriéry. Přišlo mi to dost nebezpečné. Ne že by v domě číhalo málo nástrah, ale v zahradě jich muselo být ještě mnohem víc.

Rozhodl jsem se, že na ni aspoň dohlédnu, kdyby chtěla třeba vylézt někam, kam by si ve dne netroufla. I když byla hrozná, zlomeniny jsem jí nepřál.
Pomalou, téměř mechanickou chůzí došla k fontáně. Připomněla mi tím marionettu, kterou shora ovládá nějaký neviditelný loutkář. Bylo to dost děsivé. Přiblížil jsem se skoro až k ní, ale ne zas tak úplně. Kdyby se náhodou probudila, mohla by utrpět šok, kdybych se na ni nějak víc lepil. Takhle to bude stačit.

Podobně, jako minule u dveří do zamčeného sklepa, stála teď nehybně před fontánou. Už jsem si začínal myslet, že tím to taky zase skončí, když vtom udělala něco, co mě dost překvapilo. Vylezla na okraj nádržky, do níž padala přes několik kaskádovitých přepadů voda z nakloněného džbánu kamenné dívky.
Nejdřív jsem si myslel, že tam chce skočit. Udivilo mě to, ale zas tolik nevyděsilo. Bylo tam mělko. Ona ale stejně udělala něco úplně jiného. Chytla se jednou rukou sochy a druhou natáhla k tomu džbánu. Vůbec jsem netušil, co má za lubem. Bylo to zvláštní. Kdyby ji teď někdo viděl, určitě by ho nenapadlo, že ta holka to všechno dělá ve spánku. Zdálo se, že má promyšlený každý pohyb.
Šmátrala teď rukou uvnitř nádoby. Voda jí stékala po holé paži až skoro k rameni. Noční košili už měla z větší části promočenou. Noc byla sice neobvykle vlahá, voda ale nemohla být teplá ani náhodou. Ani ten chlad ji neprobral. Kdyby mi to někdo vyprávěl, myslel bych si, že si ze mě utahuje.

Nevěřil jsem svým očím, když po chvíli balancování na fontáně konečně seskočila zpátky na zem a v ruce držela... no samozřejmě, že ten prokletý klíč. Celou tu dobu, co jsem ho hledal, vězel na dně toho džbánu. Jestli byl na tom místě ukrytý celé dlouhé roky, to se zřejmě nikdy nedozvím. I když, takových let ve vodě, nevím, nevím... Fakt by mě zajímalo, kde k němu Viola přišla. A jak ji to vůbec napadlo.
Vydala se na zpáteční cestu k domu. Měsíc sice v úplňku ještě nebyl, ale noc byla jasná a na cestičce jsem rozeznával každý kamínek. Šel jsem po ní za Violou. Byl jsem zvědavý, jestli už konečně ty dveře odemkne. Celkem bych uvítal, kdyby to dnes dotáhla do konce. Protože jestli se zase omezí na pouhé zevlování, budu jí muset ten klíč nějak sebrat. Náměsíčníci by se prý neměli během svých spánkových aktivit budit, ale třeba se mi to podaří tak šetrně, že se tomu dokážu vyhnout.

Zatímco jsem promýšlel strategii, už jsme byli u širokého schodiště ke hlavnímu vchodu. Začala stoupat nahoru. Já asi tak dva kroky za ní. Když se z ničeho nic otočila, vůbec jsem to nečekal. Najednou vůbec nebyla zpomalená. Napadlo mě, že se musela vzbudit. Jenže pak jsem uviděl její oči. A došlo mi, že se tady děje něco, co je mimo mantinely mého chápání. Vůbec jsem nebyl schopný se pohnout, i když mi bylo jasné, že se něco chystá.
Viola sestoupila až ke mně, natáhla ruku, v které nedržela klíč a strčila do mě takovou silou, že jsem z těch schodů přímo odletěl. Ve vzduchu jsem se dokázal nějak záhadně zmobilizovat a zabránit nejhoršímu, ale i přesto to nebylo nic příjemného. To tedy ani náhodou. Přistál jsem pod schody na betonu, přímo na zadní části těla. Naštěstí spíš na boku, než na kostrči. Modřina bude určitě stát za to, ale to mě nezabije. Štěstí bylo, že jsem si nezlámal kosti..
Viola na mě ještě asi minutu upřeně zírala a pak byla pryč, než bych stačil říct popel. Sbíral jsem se ze země s bolestí zkřiveným obličejem a před sebou pořád viděl její oči. Byly zelené.

Když jsem se dobelhal do haly, už tam samozřejmě nebyla. Ještě pořád jsem nemohl pochopit, co se to vlastně stalo. Tedy... jakous takous teorii jsem měl, ale to byla taková fantasmagorie, že bych si v životě netroufl někomu se s ní svěřit. Pohmožděný bok se hlásil bolestí při každém kroku a já věděl, že po celou dobu mé pajdavé chůze po hlavním schodišti mě bude pradědeček sjíždět tím svým škodolibým pohledem. Měl jsem sto chutí počastovat ho vztyčeným prostředníkem a čert vem nějakou úctu k předkům.

***

Druhý den jsem se celkem úspěšně vyhýbal zvědavým pohledům a snažil se nemyslet na to, co se stalo včera. Dneska přijedou kluci a já musím být fit. Měl jsem v plánu jít jim naproti k vlaku. Jen jsem doufal, že mi ta obrovská modřina dovolí dojet na nádraží na kole. Viole jsem se vyhýbal. Bylo mi fuk, že za to, co mi provedla, nemůže, ale prostě jsem na ni neměl náladu. Po tom nečekaném útoku včera v noci jsem měl sto chutí vykašlat se jak na ni, tak na klíč i celou divnou rodinnou historii. Třeba by se některé věci opravdu měly nechat spát.

Nakonec jízda na kole nebyla tak hrozná, jak jsem se obával. Pohmožděné místo sice bolelo, ale nebylo to za hranicí snesitelnosti. Chlap musí občas něco vydržet. Začínal jsem přehodnocovat i svůj ranní postoj k nočním událostem. Pokud chci pokračovat, budu muset přitvrdit, nebo prázdniny utečou a já skončím přesně tam, kde jsem byl na začátku.
Teď už na to nebudu sám. Ani Skarletě, ani Kubovi jsem neřekl, co se děje v noci ve vile. Ale před Ričim a Dádou jsem se nemusel ostýchat. Na to jsme se znali už moc dlouho. A taky něco zažili. I když mě někdy pěkně štvali, věděl jsem, že je na ně spoleh.

Takhle jsem se rozplýval sentimentálními pocity vůči svým kamarádům přesně do chvíle, kdy dorazila lokálka a oni z ní nevylezli. To jsem tedy absolutně nečekal. Po chvíli rozpačitého přešlapování jsem opět naskočil na svého Rudého ďábla a vyrazil na zpáteční cestu. Častoval jsem přitom v duchu své dva zrádné přátele nevybíravými výrazy.
Samozřejmě jsem se hodlal stavit u jezera. Když už jsem tu, byla by věčná škoda se aspoň nesmočit. Pak budu třeba zase schopný uvažovat s chladnou hlavou. Ale až mi ti dva přijdou do rány, to, co jim řeknu, si rozhodně nezarámujou.
Opřel jsem kolo o nějaké keře na kraji lesa a bez dlouhého osmělování hupsnul do vody. Byla bezvadná a za chvíli už ani můj vztek nedosahoval takové intenzity, jako ještě před chvílí. Krauloval jsem ke středu jezera a přímo si vychutnával každý záběr svalů. Fyzická námaha je někdy k nezaplacení. A protože se mi postupně podařilo skoro úplně vypnout i mozek, nějakou tu chvíli mi trvalo, než jsem ho zase nahodil do patřičných obrátek. Asi i proto mi v první chvíli vůbec nedocvaklo, co vlastně vidím, když mi náhodou padly oči na cestu, vedoucí od Rokle. Ale ani potom jsem si pár okamžiků nebyl jistý, jestli to není fata morgána.

Po té cestě si totiž s krosnami na zádech vykračovali mí dva ztracení hoši. Na úzkou pěšinu se vedle sebe nevešli, takže ten miniprůvod otevíral Riči, civějící do nějakého papíru, který držel asi dvacet čísel od obličeje a v těsném závěsu ho následoval Dalibor v maskáčovém oblečku z výprodeje vojenských přebytků. Vypadali tak směšně, že jsem se musel držet, abych se nezačal chechtat nahlas. Byla by legrace sledovat ty dva, jak se zmateně rozhlížejí, odkud ten zvuk přichází. Určitě by jim to chvíli trvalo, tady kolem jezera se nesou zvuky zvláštním způsobem, to už jsem za těch několik dní stačil zjistit. Možná to bylo těmi skalami kolem.

Kluci zastavili a Dáda došel Ričiho. Teď už civěli do toho papíru oba. Neztrácel jsem čas a potichu doplaval až skoro k místu, kde stáli. Ještě pořád o mě neměli tušení. Skrčil jsem se za rákosím, které tam rostlo. Teď jsem mohl i slyšet, co si ti dva povídají. Nebylo divu, moc diskrétní zrovna nebyli.

„Že já blb tě vždycky poslechnu!" Dáda sundal z hlavy ošuntělou trampskou hučku a ovíval se s ní jako s vějířem. Dnešní den totiž patřil k těm abnormálně horkým, ba parným. Takové počasí panovalo vlastně po celou dobu mého dosavadního pobytu na venkově. Ne, že bych neměl rád léto a letní počasí, ale tohle už bylo poněkud úmorné. Kluci byli po té dlouhé cestě určitě taky pěkně rozpaření.

„No jasně, hlavně když to máš na koho svýst! Snad jsi s tím souhlasil, ne?"
„Jo, ale až potom, cos do mě hučel hodinu v kuse jako piliňák. Koukni, jak teď vypadám!"
„Není to tak zlý."
„Není? Tak hele, ty vole," skrz rákosí jsem viděl, jak si Dalibor vyhrnuje tričko. Riči účastně zasykl.
„Vidíš to? A víš, jak to bolí? Jestli ne, klidně ti to předvedu. Můžeme se vrátit nahoru a já tě do těch šípků milerád strčím taky."
„Já tě tam přece nestrčil schválně."
„Prosím tě, radši už mlč. Naval sem tu mapu, nebo za další hodinu zjistíme, že jsme někde na Sněžce. Při tvým orientačním smyslu bych se vůbec nedivil."
„Náhodou se v mapách vyznám. Tahle je ale nějaká divná."
„Ty seš divnej. A říkal jsem ti, abys už sklapnul!"

Protože byli zaujatí hádkou a krom toho netušili zradu, podařilo se mi zcela nepozorovaně přiblížit až skoro k nim. Dělilo nás jen to rákosí a nepříliš vysoký břeh, jelikož v tomto místě vedla cestička těsně podél hráze. U samého břehu bylo celkem mělko, takže jsem se plížil jako skrčenec a ze všech sil se snažil eliminovat šplouchání. Mé snažení bylo korunováno úspěchem. Když jsem popadnul Ričiho za kotník levé nohy, zařval tak silně, že několik lidiček, kteří se slunili na hlavní pláži, polekaně vyskočilo ze svých dek. Vztyčil jsem se v celé své kráse a zamával na ně, jako že se nic neděje. Zase se usadili, ale bylo mi jasné, co si asi tak myslí.
Teprve pak jsem se zaměřil na ty dva turisty. Koukali na mě jak zjara a já si na chvilku pomyslel, že mě snad ani nepoznali. Neměl jsem dojem, že bych se za těch pár dní tolik změnil. Byl jsem trochu opálenější a sluníčko mi vyšisovalo vlasy, to bylo vše. Jako první, s postřehem sobě vlastním, zareagoval Dalibor: „To jseš ty, Marty?"
„Ne, to je můj dědeček, kterej tady musí za trest dělat vodníka. Kdo by to asi byl, ty koni? Jasně, že jsem to já."

Kluci zapomněli na mapu a radovali se jak malí. Vlastně i já. Fakt mi chyběli. Když opadlo prvotní nadšení, nadhodil jsem otázku, která visela už chvíli ve vzduchu a čekala na objasnění.
„Kde jste se vzali tam nahoře?"- ukázal jsem do svahu, odkud se jako užovka kroutila cesta, po níž dorazili.
Dalibor si odfrkl: „To ti snad musí bejt jasný, když vidíš Ričiho s mapou, ne? Jako bys ty jeho zkratky neznal. Vyčet tam, že když vystoupíme už ve Štolmíři a obejdem nějakou Rokli, jsme prej ve Svatbíně coby dup. A vidíš, jak to dopadlo? Málem bylo po mě."
„To trochu přeháníš, ne? Vůbec ho neposlouchej, ta zkratka je náhodou libová. Že tohle pako neumí chodit po nerovným terénu, za to já fakt nemůžu!"
„Hele, to už jsi zapomněl, žes mě tam srazil ty? Dyť ho znáš, Marty, furt jenom kecá. Už ho mám dneska plný zuby!" Dalibor nemohl ten pád do roští rozdýchat. Já jsem ale věděl, že drápance od šípků nebyly zdaleka to nejhorší, co ho mohlo v Rokli potkat. Nebyl první, kdo tam spadl, ale jiní skončili mnohem hůř. Ti, kteří měli tu smůlu, že je nezachytily keře. Můj strejda by mohl vyprávět.

„Hele, kluci, tak už se nehádejte. Hlavně, že jste tady, ne? Jak se vám líbí naše jezero?"
„No jezero dobrý, ale kde je ten slavnej Svatbín? Já myslel, že vesnice bude hned za tou zkratkou." Riči se zjevně nemohl smířit s tím, že jeho zkratka vlastně zas taková zkratka není.
„Klid, je to kousek za támhletím lesem. To víte, tady jste v lůně přírody, to se holt nedá svítit."

Kluci si pak obhlédli místo, které jsem jim vybral pro táboření a celkem se jim zamlouvalo. Krčila se tam v lese i jakási malá dřevěná bouda, která byla jako dělaná pro dočasnou úschovu bagáže.

Já sice zrovna moc velký pivař nebyl, to ale příliš neplatilo o mých kamarádech. Přímo zmetali po chmelovém moku. Ve Štolmíři si dali oběd a museli ho zapít pouhou sodovkou. Tamní hostinský byl neoblomný. Oznámil jsem jim, že znám podnik, kde nějaká ta ilegální desítka určitě nebude problém.
Po menším osvěžení ve vodách jezera jsme tedy mohli vyrazit. Doufal jsem, že jim z té boudy někdo neukradne bágly.







***

přidáno 29.12.2015 - 20:35
Opravdu, uplynulo to ve svižném tempu! Koukám, že tu zůstala již jen jediná komentující, ostatní ještě popadají dech...:-P
přidáno 03.01.2015 - 19:56
svižná a vtipná kapitola :))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajemství babiččina domu - 14. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemství babiččina domu - 15. kapitola
Předchozí dílo autora : Poutník staletími

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku