MÁKY

I slova můžou zabít,
to je dokázáno,
zbraň musíš nejdřív nabít,
říct není zakázáno.

I věta umí rozbít,
co rostlo bez dohledu,
prostoty své pozbýt,
slepovat květy nedovedu.

Větami, slovy mlčím,
než beze smyslu zranit,
závidím mákům vlčím,
znají to, co nelze zdanit.

Okvětní plátky jejich,
a květů v louce mnoho,
otáčí hlavy na jih,
strach cítí pro to slovo.

Luka červených hlav,
stejnost sny ubíjí, bolí,
nelze vystát ospalý dav,
proto jsi plevelem polí.

Na louku už se nevrátíš,
to nyní není možné,
k jihu už hlavu nezvrátíš,
než kombajn světla rožne.

Nevědomost je blažená,
jak jistotu v lidech mít,
když jednou pravdu prohlédneš,
těžké na cizích polích snít.