Magdaleně

Jestlipak na mé jméno
tam někde v dálce,
jestlipak nenapadal prach?

O tebe,Magdaleno,
i o tebe mám strach...
o tvoje černé vlasy,
co leskly se jak křídla havraní.

Kde prodali ti
tolik krásy,
kde tenkrát
byla k dostání?

Nikdy jsem nemoh pochopit,
že já,
že zrovna já tě za ruku směl vzít.

Ty netušíš - mně dali karabinu
a postavili na stráž k změti stínů.
Já nechtěl zabíjet!

Když rozléhal se krajem
výkřik jak z agónie,
tu lidé přestávali lidmi být,
v nich zůstala jen touha žít
a za chléb, za svůj život
i rozum odhodili.

Zbylo jim srdce a v něm jen zloba,
lásku a cit v nich zabila zlá doba,
hnali se o život se rvát
a já...
já nesměl jsem se bát!

Na druhou stranu proti nim
mě postavili,
karabinu do ruky mi dali,
neptali se, kolik je mi let,
jen přikázali: budeš zabíjet!

Potom mě na stráž
k haldě postavili.

Stojím tu ve tmě,
jen měsíc
je kulatý jak talíř.

Přicházejí ke mně
jeden po druhém
a jen se dívají.

Svou karabinou jsem je zabil.
Jim život vzal a otce zradil,
co také býval havíř.

Na haldě
kolikátou noc už stojím,
mám hlídat stíny
mrtvých havířů
a nejraději bych zapomněl
své jméno.

Tam v dálce dřímá jabloňový sad
i rodný dům a pole,
vinohrad,
a ty... má Magdaleno.
Před tebou nejvíc stydím se.

Já nechci žalovat
a když,
tak na sebe sám sobě.
Je marné vyčítat.
Co dělat však,
když nejde napravit svou vinu?

***

Už dávno nestojím
tu s karabinou,
okolo tráva má už barvu jinou.

Snad aspoň na vteřinu
byl jsem muž,
alespoň vteřinu jsem nosil
muže jméno.

Teď nevadí mi ležet v změti stínů
jak jeden z nich,
života po kapkách se vzdávat.

Když přišel jeden z nich
a v ruce držel nůž...
tak sbohem, Magdaleno,
já nespatřím tě už.

Snad mladší byl než já
ten mstitel z tmavé šachty,
co najednou tu stál,
a oči měl jak nože,
snad ostřejší,
než v jeho ruce zbraň.

Ty oči v tváři chlapcově,
to byly oči muže
a já jsem pochopil,
proč pušku nezvedám.

***

Vše v mlhu zahaleno,
mám stále méně sil
a vím,
má Magdaleno,
že tě už nespatřím...