Zlatý korzet

Je krásný.

Zlatý korzet, který si mi upnul kolem pasu,

spíná  hruď a sahá mi až k vlasům.



Z perel a zlata,

krása krás,

ale mně z toho ztichl hlas.

Mám od tebe šnůru naň,

často na ní zapomínám.



A ty jen krátce sešněruješ

a ty jen krátce utáhneš

a mně svou lásku dokážeš.

Ale já se v něm nemůžu hýbat,

když mě chceš jako orlí mládě v rukou svírat.

Dej mi volnost dej 

a furt za mnou neběhej!



A neříkej, že to neděláš,

koukej co v rukou máš.

Další pentle, další stuha,

pro lásku mi srdce puká,

upínáš mi korzet pevně,

ale kdysi jsi mě přece držel jemně.



Miloval jsi mě tak až mi přišlo k zpěvu,

ale teď jsem tvým nástrojem k hněvu

a ty máš se k spěchu,

utíráš mi slzy bez oddechu,

povalíš mě na postel,

ale já nemůžu dýchat,

tak mě už přestaň líbat!



Chci z toho pryč a rychle,

tak mi místo korzetu podej ryfle,

já nejsem ta, za kterou mě máš

a vůbec, proč se tak chováš?



Nebyla jsem ti dost věrná?

Chovala jsem se k tobě cize?

Chceš snad říct, že jsem poběhlice?

To snad ani není pravda,

mužům ať je tedy hanba!