Po dlouhé době další kapitola :)
přidáno 08.04.2012
hodnoceno 5
čteno 658(13)
posláno 0
Poslušně jsem odcházela spolu se strážníkem, který mě odváděl. Nekladla jsem odpor, bylo to zbytečné. Neměla jsem již sílu, se vzpouzet. S pocitem Philipovi zrady jsem se vracela zpátky do vězení. Má poslední naděj byla pohřbena spolu s posledním vlídným citem k Philipovi, když v tom slyším:
„Pusťte ji!“
Jakmile jsem slyšela Philipův hlas, vytrhla jsem se strážníkovi a běžela zpět ke schodům. Strážník pomateně doběhl ke mně. To, co jsme spatřili, nám vyrazilo dech. Philip jednou rukou držel inspektora pod krkem a druhou mu pistolí mířil k srdci. Nadšeně jsem se podívala na Philipa, který se mi provinile díval do očí. Nikdo v místnosti netušil, jak se má zachovat.
„Agnes, pojď sem,“křikl Philip.
Zmateně jsem pohlédla na inspektora, jehož naštvaný a bezradný výraz ve tváři kývl na strážníka. Ten ode mne odstoupil, a nechal mě jít. Nejistě jsem doběhla k Philipovi.
„Odemkněte ji pouta!“ Vyzval Phil inspektora.
„Děláte velkou chybu , DeNoaire!“ Sykl, odemykajíc mi pouta.
„Ne, tohle je správné.“ Odvětil a po těch slovech se na mě podíval.
Pousmála jsem se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zní to divně, ale byl to krásný pocit. Obezřetně jsme společně s inspektorem postupovali ke dveřím. Všichni policisté čekali na chvíli, kdy ho pustíme. V okamžiku, kdy jsme vyšli ze stanice, Philip „odhodil“ inspektora na zem a křikl:
„Běž Agnes, utíkej!“
Na nic jsem nečekala. Rozběhla jsem se pryč. Ohlížela jsem se, Philip běžel za mnou a kryl nás palbou z pistole, aby jim znemožnil pronásledování. Na ulici zavládla panika. Lidé křičeli a utíkali pryč. Philip mě doběhl, uchopil za ruku a vedl mě. Všechno se seběhlo rychle, než jsem se vzpamatovala, ocitli jsme se v nějaké uličce. Sedli jsme si na zem a oddechovali. Philip opatrně vyhlížel a poslouchal řvoucí policajty.
„Prohledejte všechno. Najděte je! Živé nebo mrtvé, to je jedno ale chci je! Tak hledejte, idioti!“
To, co se kolem nás dělo, mě nezajímalo. Neposlouchala jsem, nevnímala jsem. Pouze jsem hleděla před sebe na šedou zeď a myslela jen na to, že mě tam nenechal, že se pro mě vrátil.
„Agnes, jsi v pořádku?“ Zeptal se mě udýchaně Philip.
Otočila jsem se na něj.
„Ty ses pro mě vrátil,“špitla jsem a vzala jej za ruku, kterou měl položenou vedle mě.
Pohlédl na naše ruce. Naprázdno otevíral pusu. V jeho očích jsem zahlédla kapičky slz. Jemně jsem ho vzala za tvář a podívala se mu do očí.
„Musel jsem, Agnes. Nemohl jsem to udělat. Odpusť Agnes, prosím, odpusť mi to,“vzlykal. Pevně jsem ho objala.
„Philipe, teď musíme utéct, musíme se schovat, kam půjdeme?“ Otázala jsem se.
„Musíme najít Victora s Cathrine. Jak ho znám, teď budou na Cantuberry a tam vymyslíme, co dál.“Odpověděl. „Jdeme.“
Philip, držíc mou ruku, se rozhlédl. Přikrčovala jsem se za ním. Neustále po nás pátrali. Slyšeli jsme naše jména a i odměny, které na nás dva vypisovali. Zamířili jsme k prvnímu kočáru, který jsme spatřili. Krčili jsme se u něj, zatímco Phil odjišťoval koně. Jakmile se mu to povedlo, nasedl, já se vyhoupla za něj a už jsme ujížděli z Londýna směr Cantuberry v Pembrokshire.
***

Jeli jsme celý den. Bez odpočinku. Stmívalo se, a cesta byla špatně viditelná. Vyzvala jsem Philipa, ať si odpočinem, že nic neuvidíme. Ujistil mne, že to zvládne. Naštěstí byl úplněk, takže nám cestu osvětloval měsíc. Cítila jsem se jak v pohádce, kdy princ unáší svou vyvolenou. Romantický úplněk, my dva na koni ujíždíme vstříc osudu a chladný podzimní vítr nám fouká do vlasů za hluboké noci. Byla jsem tak unavená, že jsem usínala za jízdy. Oči se mi klížily a naši cestu jsem přestala vnímat. Probralo mě, až když Philip zastavil koně. Oklepala jsem se, promnula si oči a špitla.
„Co se děje?“
Philip se na mě otočil a s úsměvem odvětil:
„Jsme tady, Agnes, jsme doma.“
Pohlédla jsem přes něj. Z dálky jsem spatřila světla vycházejíc z Cantuberry.
„My to dokázali, zvládli jsme to!“ Křikla jsem radostně na Philipa a nadšeně ho objala. Oba jsme se zasmáli. Philip pobídl koně a pomalým klusem jsme vyjeli.
Jakmile jsme dojeli, Philip zavedl koně do stájí a já zaklepala. Po chvíli přišel komorník a s vytřeštěnýma očima se na nás podíval.
„Pane Philipe….,“vykoktal.
Než však stačil cokoliv dopovědět, přerušil ho Victor, který stál na schodech.
„Bernarde, kdo je to? Agnes….“, vyhrkl.
Neodpověděla jsem. Pousmála jsem se a čekala jeho reakci. Seběhl k nám a pevně mě objal.
„Agnes, ty žiješ. Díkybohu, žiješ. Tolik jsem se bál, tolik jsi mi chyběla,“vypověděl vyděšeně a líbal mne po tváři. „Jsi v pořádku, Ag? Miluju tě, Bože jsem tak rád, že jsi tady.“
Nestíhala jsem odpovídat. I já byla ráda, že je živý, že je v pořádku, ale jeho nadšení brzy zmizelo poté, co spatřil Philipa, který stál u dveří
„Co tady dělá on? Agnes, co se stalo? Co ti udělal?!“ Křikl naštvaně a chtěl ho napadnout. Philip beze slova ustoupil. Okamžitě jsem se postavila před Philipa, zabránit Victorovi udělat hloupost.
„Ne, Victore, nech ho!“ Křikla jsem.
Victor zůstal zaraženě stát. Philip se provinile díval do země. Vypadal, že je smířen s jakoukoliv reakcí.
„Mám ho nechat?!“ Zopakoval Victor. „Agnes, co to má znamenat?“
Teď jsem pro změnu zůstala zaraženě stát já. Byla jsem na rozpacích. Oba muži mě sledovali, plni očekávání mého vysvětlení.
Co mám říct?! Pravdu? To by Victor Philipa zabil. Mám mu lhát? Pohlédla jsem na Philipa, který měl neustále sklopenou hlavu, a byl odhodlán přijmout cokoliv. Byl na mně hnusný to ano, ale jak jsem ho nyní viděla….nedokázala jsem…
„Philip …ehm….je teď na naši straně. Přišel mě varovat, co má Anabell v plánu, tak jsme se museli rychle vrátit zpátky,“vypadlo ze mě, „no, a jelikož jsme se ocitli v Londýně, tak mě zahlédla policie a chtěli mě odvést zpět do vězení, ale ….ale Philip mi pomohl utéct a jeli jsme rovnou sem. Takže po nás dvou teď pátrá celý Londýn,“dopověděla jsem svou lež a nejistě se usmála.
Victor „utíkal“ pohledem po místnosti, otevíral pusu a chystal se něco říct. Třídil si myšlenky a snažil se to pochopit. Podíval se nedůvěřivě na Philipa a já se tiše modlila, ať tomu uvěří. Naštěstí než stačil cokoliv říct, uslyšela jsem Cathrine.
„Agnes, ty jsi tady. Tak ráda tě vidím,“křikla a seběhla po schodech k nám dolů.
Šla jsem ji naproti. Objaly jsme se.
„Cathrine, jsi v pořádku? Taky tě ráda vidím.“
„Agnes, tys ho sem přivedla?!“ Zeptala se mě s obavami, když spatřila Philipa. „Neříkala jsi…“
„Vím, co jsem říkala,“skočila jsem ji do řeči, „ale teď je Philip na naši straně. Musíme mu věřit.“ Dořekla jsem rozhodně a pohlédla na oba muže.
Neměla jsem náladu to teď řešit. Chtěla jsem jen spát. Victor si mě vzal stranou a pošeptal mi:
„Agnes, jsi si jistá, že mu můžeme věřit?“
Beze slova jsem souhlasně pokývala hlavou. Poté, co se situace trochu uklidnila, rozešli jsme se každý do svého pokoje. Unaveně jsem si lehla na postel a můj pohled mířil do stropu. Chtěla jsem být sama, když v tom jsem uslyšela klepání. Otráveně jsem šla otevřít. Jaké bylo mé překvapení, jakmile jsem za dveřmi spatřila Philipa se sklopenou hlavou. Opřela jsem se o stěnu a kousla se do rtu.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se. Dlouho jsem hledala správnou otázku.
„No…já jsem ti přišel poděkovat, že jsi lhala a taky…jsem se přišel omluvit,“nejistě se ošíval, neustále dívajíc se do země.
Rozhlédla jsem se po chodbě, jestli nás někdo neposlouchá a řekla:
„Není zač, nebylo by vhodné, říct Victorovi, cos měl původně v plánu. To já děkuju, že sis to rozmyslel, a nenechal jsi mě tam.“
Chtěla jsem ho obejmout, ale pouze jsem řekla: „Tak dobrou.“
„Agnes, počkej,“vzal mě za ruku.
Beze slova mě políbil. Pocítila jsem vzrušení, a radost. Jeho polibky jsem mu opětovala a jeho objetí jsem se nijak nebránila. Naopak, užívala jsem si jej. Cítila jsem, jakoby pro nás svět přestal existovat. Z našeho objetí nás vyrušilo usilovné klepání, které se ozývalo zespod. Odtrhli jsme se a podívali se společně směrem, který vedl ke schodům. Za námi se ozval hlas Victora a Cathrine. Jak nás Victor spatřil, podezřívavě na mě pohlédl. Všichni čtyři jsme sestoupili po schodech dolů. Komorník Bernard šel otevřít.
Ihned, jak Bernard otevřel dveře, zůstali jsme nevěřícně stát. Šokovaně jsem pohlédla na nezvané hosty.
„Anabell?!“ Vyhrkla jsem překvapeně.
„Lord Roshwood,“pronesli Philip a Victor mezi zuby.
Cathrine překvapeně hleděla na Anabell a na mně.
„Ahoj Agnes, tak se zase vidíme,“pozdravila mě svým ironickým způsobem.
„Zdravím hoši, to my jsme se naopak dlouho neviděli,“řekl asi čtyřicetiletý muž vysoké mužné postavy s knírkem a menší bradkou.
Pohlédla jsem na Philipa s Victorem, z jejich nenávistného pohledu na muže, jsem usoudila, že to opět není někdo, koho by rádi viděli.

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času

přidáno 16.07.2012 - 13:44
krása
přidáno 09.04.2012 - 10:09
Konečně, fakt už jsem čekala ... A dobré je to.
přidáno 08.04.2012 - 22:08
Jéjej...krásně to popisuješ..líbí se mi to..tak zítra :)
přidáno 08.04.2012 - 14:27
možná už zítra :) díky
přidáno 08.04.2012 - 14:26
Opäť na 1. Dúfam, že ďalšia časť príde čoskoro :))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času XX. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V zajetí času XXI.
Předchozí dílo autora : Samota

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku