Brownův pohyb

Se sklenkou Bourbonu si sedl k televizi. Měl jít na oslavu sestřiných padesátin, ale vůbec se mu nechtělo, beztak ho zase popadaly bolesti hlavy. Měl pocit, že mu nikdo nerozumí a všichni se mu vysmívají. Chtěl chodit do společnosti častěji, a věděl, že mu halas okolo prospívá, ale ne vždy se s lidmi cítil dobře. Ne vždy měl pocit, že ho chápou.
Zazvonil telefon. Prošel temnou chodbou svého starého bytu a zvedl sluchátko. „Ano?“ „Ó, drahý Arture, tak rád vás zase slyším. Víte, volám kvůli tomu, že dnes večer pořádáme večírek na počest mé paní. Získala totiž čestné uznání za svou novou knihu přímo od ministra kultury! Bylo by nám velkou ctí, kdybyste se stavil.“ „Ale pane Herolde, víte, že k vám chodím velice rád. Toto pozvání přeci nemohu odmítnout.“ „Skvělé! Grandiózní! Pošlu pro vás vůz. Jerry na vás bude čekat v osm hodin před domem.“ „Mnohokrát děkuji. Již se nemůžu dočkat okamžiku, kdy vás a vaši paní opět spatřím. Zatím, nashledanou.“ „Nashledanou Arture.“ Dobelhal se zpátky k televizi. Právě začínaly odpolední televizní noviny. Měl asi hodinu na to, aby se připravil. Musel si přiznat, že se opravdu těší, že mu tohle pozvání dodalo spoustu energie. Strýčka i tetu měl velice rád. A ten jejich palác naprosto zbožňoval. Nejenže ti dva vlastnili spoustu pozemků, mezi něž patřili i tři obrovské rybníky, rozlehlý les a spousty luk, ale vlastnili i tu pravou nefalšovanou lásku. Vzpomínal na ty časy, kdy k nim jezdil na prázdniny. Jako malý kluk miloval chytání motýlů, projížděl se s tetičkou po okolních lukách na koni a se strýčkem chodil rybařit k rybníkům, nebo lovit divokou zvěř. Vyzkoušel si několik košil a kravat a vybral si ty, které mu přišli nejhezčí, přepudroval tvář a než tohle všechno stačil dokončit, zvonil na něj strýčkův šofér Jerry. Artur si nechal otevřít dveře a usedl do pohodlných sedaček strýčkova Fordu, nového modelu T, který si nechal strýček před týdnem dovézt vlakem z Ameriky.
Cesta ubíhala docela rychle. Měsíc jim svítil na cestu a poté, co projeli lesem po štěrkové cestě, přivítalo ho osvětlené panství manželů Carryových. Jerry mu otevřel dveře a on vystoupil s tak sebejistým výrazem a touhou být již uvnitř, že měl co dělat, aby se ovládl a nerozeběhl se. Barák již byl plný lidí. Páni ve smokinzích po bocích krásných dam decentně nalíčených a oblečených do společenských šatů. Cítil se tu jako doma. Padla na něj známá vůně tohohle baráku. Odložil si kabát a klobouk, zapálil si doutník. Zanedlouho k němu přispěchala teta Louisa, jíž tento večer patřil. Byla nádherná a usměvavá, jako vždy. „Arture, tak ráda tě zase vidím. Vypadáš, jak pravý anglický gentleman. Ten nový smoking s tou vínovou vázankou vypadá opravdu velmi galantně. Jak se máš?“ „Teto, nedokážete vůbec pomyslet na to, jak moc jsem se na vás těšil. Mám se báječně, děkuji za optání. A hlavně, opravdu vám gratuluji k vaší ceně.“ Políbil Louisinu ruku a předal jí kytici levandulí, kterou s Jerrym po cestě sem, koupili. „Ó, Arture, jak jsi pozorný. Vždyť víš, jak levandule miluji. Ráda bych si s tebou ještě chvíli povídala. Teď mne však budeš muset omluvit, musím se věnovat i ostatním hostům, jak vidíš, máme jich tu dnes požehnaně. Doufám, že se budeš dobře bavit.“ Kývla na Artura a odešla se bavit s manželi Smithovými, kteří právě dorazili. Večer utekl jako voda. Artur ani netušil, jak se dostal domů. Když se šel sprchovat, našel v kapse kalhot 2 libry a vzpomněl si na to, že se se strýčkem celý večer nad něčím sázeli. Koutek úst mu zacukal při těchto vzpomínkách.
Dneska má přijít Klára. Musí se dát trochu dohromady, aby neměla zase výchovné řeči. Občas se vážně chová, jako její máma. Tyhle vzpomínky na jeho ženu vždycky zabolí. Žena mu zemřela před dvěma lety. Stále je to však tak živé. Od té doby si ve společnosti připadá tak méněcenný. Vlastně také před dvěma lety se začal znovu scházet s Heroldem a Louisou. Vypnul vodu, utřel se a přemýšlel, co by si měl vzít na sebe, aby to Klářino oko schválilo.
„Ahoj tati.“ „Ahoj, holčičko moje, pojď dál.“ „Jo, díky. Uděláme si kafe? Přinesla jsem nějaké zákusky.“ „Proč ne, postavím vodu.“ Sedli si ke stolu. Věděl, že mu něco bude vyčítat. Byla přímá. Ale zároveň v jejích očích viděl jakousi lítost. Spustila: „tati, můžeš mi vysvětlit, proč ses včera alespoň na chvilku nestavil u tety? Pořád na tebe čekala s dortem a bylo jí moc líto, žes nepřišel.“ „Já… Nemohl jsem, víš.“ „Nemohl?“ „Byl jsem na jiné oslavě. U tety Louisy. Dostala cenu za literaturu. Přímo od ministra.“ „U jaké tety? Já žádnou tetu Louisu neznám. A … zvoní ti telefon tati.“ „Mohla bys ho zvednout, prosím tě, akorát se dovařila voda, potřebuji zalít to kafe.“ Klára došla ke sluchátku. S myšlenkami na to, kdo by asi tak mohl být teta Louisa. Že by si táta našel novou přítelkyni a bál se jí o ní říct? Ale proč? „Ano?..... Ne, ne, tady Klára, hned ti ho dám…. Jasný, tak pa.“ „Tati, volá ti teta Valerie. Chce se tě asi zeptat, proč jsi včera nepřišel.“ Artur přebral sluchátko. „Ahoj…. Je promiňte, to jste vy Louiso?... Ano, večírek byl báječný. Jsem rád, že jsem u vás mohl strávit takto cennou chvilku…. Jistě, doufám, že se brzy uvidíme. Nashledanou.“ Zavěsil a šel si sednout ke Kláře. Ta byla poněkud zmatená. Proč otec říká tetě Valerii Louiso? Navíc, jak se u toho sluchátka nakrucoval, když s ní mluvil. Snad není pravdivá ta domněnka o Louise – milence. To by tak ještě scházelo, aby měl otec nějaké pletky s vlastní tetou. „Co se ti stalo, Clare?“ zeptal se ustaraně otec. „Clare? Proč říkáš tetě Valerii Louiso?“ „Má drahocenná Clare, vždyť to nebyla Valerie, nýbrž tetička Louisa.“ „Jo? Že bych vlastní tetičku nepoznala po hlase? A kdo je vůbec ta tvoje záhadná teta Louisa?“ „Drahoušku, ty si nevzpomínáš na naši milovanou tetičku? Vždyť tomu není tak dávno, co nás tam Jerry vezl na prázdniny.“ „Tati, já vůbec nevím, o čem mluvíš. V Anglii jsem v životě nebyla. A navíc, proč mluvíš tak nadřazeně? Co to má znamenat?“ Artur neodpovídal. Byl jak zmrazený. V první chvíli se Klára lekla, že má infarkt. Zkontrolovala dech, tep, oboje bylo v pořádku. Snažila se s ním komunikovat, on však nereagoval. Oči měl otevřené. Úsměv široký. Nevěděla co s ním je. Raději zavolala záchranku. Artura odvezli do nemocnice. Netušili, co s ním mají dělat. Jeho stav se vůbec nelepšil. Byl hospitalizován na psychiatrii. Ošetřující lékař Kláře sdělil, že otec má nejspíš halucinace. Vždy, když někomu zazvoní telefon, začne hovořit s tetou Louisou nebo strýčkem Heroldem. Občas si „vyrazí“ večer na oslavu, samozřejmě pouze ve svých myšlenkách. Klára má dvě možnosti, může si ho vzít domů a starat se o něj, nebo ho nechat v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Vybrala si tu první možnost, tušila, že pokud existuje nějaká naděje na zlepšení otcova stavu, pobyt doma naději ještě přidá. Artur byl převezen zpět do svého paláce. V domě se za tu dobu mnoho změnilo. Mimo jiné, se v bytě naproti objevil nový nájemník, respektive nájemnice. Do baráku se přistěhovala paní Louisa Carryová, velmi milá postarší žena.
Klára chodila za Arturem třikrát denně. S paní Louisou si docela padly do oka, a tak ji jednoho večera pozvala k Arturovi. Seděl jako vždy, ve svém koženém křesle a koukal do neznáma. Jakmile mu však Louisa vstoupila do zorného pole, poprvé za těch posledních pár měsíců ožil. Stal se zázrak, pomyslela si Klára. Artur se s Louisou bavil, jakoby to byli dva staří dobří známí, a to se vůbec neznali. „Asi už půjdu, vidím, že si máte, co říct. Tak ahoj tati, jsem ráda, že už je ti líp. Nashledanou paní Carryová.“ „Ahoj.“ „Nashledanou.“
Hned jakmile zaklaply dveře, tetě Louise zmizel úsměv ze rtů. „Ani nevíš, jakou práci mi dalo dostat se k tobě nějak nenápadně, abych Kláře neuškodila. Jak už je to dlouho, co jsme se neviděli?“ „Vždyť jsme se viděli naposledy včera, tetičko.“ „Drahoušku, jeden den pro tebe, je jako 100 dní pro mne, ale to ty přeci víš.“ „Ano, já vím. A děkuji ti, tetičko mnohokrát, žes mne nenechala v té léčebně.“ „Co bych pro tebe neudělala, můj malý gentlemane. Ale slib mi, že už nikdy nebudeš dělat takovéhle hlouposti. Už mne nech v klidu odpočívat. S Klárou je vše vyřízeno, nepokaz si to znovu, už by tě neměl kdo vytáhnout, z takového průšvihu. Myslím, že bych se měla vrátit zase tam nahoru, za svým Heroldem. Ráda jsem tě viděla. Sbohem.“ „Sbohem.“ Řekl smutně Artur.