Muj život za poslední dobu stojí za velkou slohovku, ale chybí mi ty správný slova. Čekám na ně, přijdou. Ale ne teď.
přidáno 05.04.2012
hodnoceno 2
čteno 772(9)
posláno 0
Ležíme. Na trávě, na lavičce, na dece, na mikině, v posteli. Kdekoliv, jakkoliv. Díváme se do Slunce. Zachází za mraky. Sedíme, na trávě a na lavičkách a na zemi kolem nich. Díváme se na to Slunce, co se schovává a řveme na něj "Oskare! Vrať se a osviť mě!" Beztak řešíme jenom samý sračky. Hulíme trávu, hulíme hašiš, kouříme cigára a pijem co se dá. Kolující flašky. V nich, spolu s chlastem, utopený naše životy. Naše budoucnost. "Táta ti tu kytaru neměl kupovat," nebo nějakej jinej důvod, proč sme dopadli tak, jak sme dopadli. Bídně, holčičko, bídně. Bídně bídně. Ani za pohled nestojíme procházejícím lidem. S nákupníma taškama plnejch jídla, s elegantníma kufříkama napěchovanejma pracovních formulářů. Sračky. Jak říkám. Nechceme v tom žít. V Kauflandu za kasou, dvanáct hodin denně, z toho prachy leda tak na to, abysme měli kde spát, než budem zas muset do práce. A co žrát, dát do huby kus chleba. Ne, tohle nechceme. Nechceme žít takhle, být dospělí, protože podle normálu, podle většiny být dospělíznamená právě tohle. A pro nás to znamená bejt mrtví.
Odráží se v tom určitá absurdita, kterou dokážu už vidět nejspíš jenom já. Nevypitá, nevyhulená. V počátečních fázích. Chápu jejich myšlení, do určitých mezí. Ale potom vyvstanou ty otázky typu; jak teda chceš žít bez práce, bez peněz, bez stejnejch společenskejch hodnot? Jenže pak vidíš slzy zoufalství v očích a už mlčíš i myšlenkově, protože víš, že z tohohle není úniku. A tak to řešíme po svým - složíme drobný a koupí se krabičák. Pak někdo něco někde splaší, přinese, podělí se a tak je to pořád dokola. Je to tak pořád, furt, neustále, vždycky. Z barevnejch věcí se stávaj šedý, stereotypní. Z toho, co bylo únikem, se chce utíkat. A já se ptám - není to tak se vším?
přidáno 19.01.2014 - 20:34
Děsí mě to. Pracuji v kanceláři, běhám po světě s taškou diplomatkou (na svou obhajobu dodávám, že jsou v ní knihy a rukopisy), ale hlavu mám podezřele často naladěnou na rádio Dekadent…
přidáno 17.04.2012 - 22:38
vcelku pěkně vyjádřeny myšlenky... skládání na chlast si pamatuju taky. Teď už to spíš funguje jednou ty, jednou já, ale už to taky není ono jako to bylo... docela jsem zvědavá, jak to bude vypadat, až budu chodit do práce... jestli se ze mě stane kancelářská krysa, jako jsou naši a nebo si budu užívat života, aspoň z poloviny podle mých představ... :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Utopený ve víně, to jsme. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Kousaví pancharti
Předchozí dílo autora : Poetické skřípání zuby

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku