O snech, obavách a nejistotách (Budu moc rád za jakékoliv komentáře. Příběh je sice trochu osobní, ale zajímalo by mě, jak se na něj tváří cizí lidé)
přidáno 24.03.2012
hodnoceno 1
čteno 776(7)
posláno 0
Cinknutí zvonku mě rázně probralo z nervózního přemítání. Napřímil jsem se a než se otevřely dveře výtahu, měl jsem opět svůj klasický kamenný obličej pevně nasazený. Nikdy jsem nebyl ten typ, co by dával na veřejnosti emoce znát a rozhodně jsem s tím nemínil začít dnes. Po překročení prahu výtahové kabiny jsem ale opět musel potlačit zkřivení tváře, když se mi do nosu nahnal ten nepopsatelný zápach nemocnice. Naneštěstí na chodbě nikdo jiný nebyl a tak jsem měl všechnu tu lahodnou vůni jen pro sebe. Další nepříjemnost na už tak skličujícím dni.

Vydal jsem se svižným krokem po chodbě a snažil se nevnímat tisíce myšlenek, které se mi vkrádaly do hlavy. Bohužel ani prostředí ani situace mi s tím nepomáhali, a tak jsem spíš instinktivně procházel spletí uliček a čekáren, než abych věnoval pozornost značení a směrovkám. Stejně bylo ale vlastně jedno, jakým způsobem se dostanu tam, kam potřebuju.

O pár zatáček a ženoucích se doktorů dál jsem se konečně ocitl v té pravé čekárně. Poslední zašitá místnost, ze které vedla jen ulička, kterou jsem přišel. Ani záchod ani ordinace, ba ani jediné okno. Jen tajná skrýš mimo veškeré dění a pozornost. Dvě řady starých křesílek u zdí naproti sobě, mezi nimi stolek s obligátními časopisy a letáky vyplňujících prostor, a k tomu v rohu polomrtvý fíkus, který vypadal stejně opomíjený jako celá tahle schovaná čekárna.

Svalil jsem se do tvrdého posezení a dlaněmi si mnul obličej. Cítil jsem ve tváři nedostatek spánku a strniště, které jsem si ve spěchu zapomněl oholit. Pořád to ale bylo nic oproti té hrozné bolesti, která se drala ven na čele a vraštila jej. Snaha se pohodlně usadit a trochu se během pár minut dát dohromady se ale nesetkala s žádným úspěchem, což korunovala i další várka bolesti, když jsem po usilovném tření tváře oddělal ruce a do očí mi vjelo ostré světlo nemocničních zářivek. Celé to sterilní bílé prostředí mi na chvíli trochu rozhodilo vidění a ironií osudu se mi po chvíli mžourání povedlo zaostřit na plakát na stěně, který nabádal pacienty k péči o svůj zrak. Tenhle den mi zatím stavěl jednu perlu za druhou. Bohužel jsem si krom plakátu všiml, že během těch pár minut, kdy jsem se snažil utřídit myšlenky a trochu se vzchopit, v místnosti přibyl spolusedící.

Neměl jsem ponětí, jak se tam dostal, ale hlavou mi lítalo tolik scénářů o zbytku dnešního dne, že možná bych ani nepostřehl, kdyby mi někdo ukradl kalhoty. Seděl v křesle naproti mně, byl to starší chlap, odhadem těsně po šedesátce. Když uviděl, že jsem se vrátil ze svého mučivého snění, tak se trochu pousmál a pokývl hlavou. Nevypadal sice nepříjemně, ale o mně by se asi v tu chvíli to samé asi říct nedalo. Vůbec jsem neměl náladu na něj koukat nebo se nedej bože snad i bavit, a tak jsem se pomalu napřimoval na křesle a chystal se co nejdříve prchnout do jiné a tentokrát už doopravdy neobydlené čekárny.

„Na vyšetření?“ zeptal se hrubším hlasem, ale docela přátelským tónem. Na vteřinu jsem se zasekl, protože mi to zhatilo plány se beze slova vytratit, ale víc než zavrtění hlavou při odchodu jsem mu nemínil dát. Bohužel jsem ale zjistil, že moje tělo vzdalo jakoukoliv snahu o normální chování a nebyl jsem schopný se rychlým pohybem zvednout a začít prchat. Psychické vypjetí a vyčerpání si začínalo vybírat svoji daň.

„Ne… na vyšetření ne,“ odpověděl jsem unaveným hlasem a rezignovaně mávl pravou rukou, zatímco levou jsem si podepřel mračící se obličej.

„Takže na návštěvu,“ pokračoval chlápek stejným tónem. Oči jsem měl zavřené a tvář jsem si snažil zavrtávat do ruky, takže jsem mu neviděl do obličeje, ale měl jsem pocit, že asi pohledem vybízí, abych se s ním bavil. Ze zoufalství jsem začal vymýšlet, jaké zvuky bych měl začít vyluzovat, abych dal dostatečně najevo svoji nechuť. Ani za jiných okolností nebývám moc rozpravný s cizími lidmi a neměl jsem v úmyslu, aby se tenhle člověk stal onou výjimkou, které svěřím své útrapy. On byl ale zřejmě jiného názoru.

„Koukám, že z té návštěvy ale moc nadšený nejsi.“

Nevím proč, ale zvedl jsem pomalu hlavu a podíval se na něj. Možná to bylo klidnějším tónem jeho poslední věty, možná jsem se jen chtěl důkladněji podívat, kdo že se mě to snaží přimět k mluvě anebo možná jsem jen potřeboval ze sebe konečně vyventilovat všechny nahromaděné myšlenky. Rozhodně se mi ale už nezdál tak nepříjemný. Na jeho statné postavě bylo vidět, že v mládí asi sportoval. Nebyl to žádný shrbený starý muž a to jen dokresloval pevný výraz v jeho obličeji. Díval se mi výraznýma očima přímo do očí, byl to ten typický pohled, před kterým není úniku a tenhle člověk jej uměl dokonale.

„Promiňte,“ vysoukal jsem ze sebe po chvíli mučení pod tíhou jeho pohledu, „nechtěl jsem vypadat nepříjemně. Ano, jdu bohužel na návštěvu. A asi nebude příjemná…“ Příjemná bylo ještě hodně mírné slovo a bohužel mě hned stáhlo zpět do té bažiny myšlenek, ze kterých se zdálo, že není úniku. Nebyl jsem ale sám, koho to slovo nastartovalo.

„V nemocnici se sotva kdy dějou příjemné věci. Je to bohužel většinou konečná stanice anebo minimálně ta přestupní před neslavným koncem.“

Nevěděl jsem, jak to dělá, ale s každým dalším slovem jsem měl nutkání se s ním bavit víc a víc. Nejspíš to bylo mým neklidem, který způsoboval, že jsem odhodil svoji typickou nepřístupnost a trochu se otevřel. Dost možná ale ten chlap naproti mně byl jedním z těch lidí, kterým se prostě nedá říct ne, a jakousi zvláštní silou si vždycky tu pozornost získají, ať už jste jakkoliv uzavření. I tak jsem ale nechtěl moc zabředávat do detailů mé návštěvy.

„Vás ale snad ten neslavný konec nečeká, když jste zrovna v téhle čekárně, ne?“ zeptal jsem se, abych odvedl pozornost ode mě a hlavou kývl směrem na plakáty o zraku. Chlápek se lehce zasmál.

„Nejsem tady kvůli očím,“ řekl a vypadalo to, že chce něco dodat. Místo toho se ale zadíval na ten plakát a opět se zasmál, tentokrát o něco výrazněji. Poté se ale přeci jen rozpovídal: „Ve skutečnosti ale jen nenávidím nemocnice. To vyšetření nebude kdovíjak příjemné, takže jsem popravdě vystoupil o pár pater dřív a chtěl si někde v tichosti užít poslední chvíle klidu, než se tenhle den zvrhne v sérii otravných vyšetření, které mě navíc úplně zničí na zbytek týdne. To je celý neslavný příběh.“ V ten moment jsem se naopak musel zasmát já.

„To je docela vtipná náhoda,“ pousmál jsem se a pokýval trochu nevěřícně hlavou. „Já se sem taky hodlal na chvíli schovat a užít si klid.“

„Vy se přece nemusíte schovávat. Jdete jen na návštěvu. A ať je ten člověk na tom jakkoliv, bude rád, že vás uvidí. Na tom nic nepříjemného přece není.“ Pomalu jsem nevěděl, jestli se začít hlasitě smát nebo jen tiše žasnout nad tím, jak každá jeho věta přesně pasovala na moji situaci. Náhoda je někdy opravdu větší blbec, než jsem si kdy myslel. Na pár vteřin jsem tak aspoň zdánlivě docílil kýženého uvolnění, které jsem celý den tak hledal. Bohužel se ale rozplynuly hned záhy, když jsem si opět uvědomil účel mé návštěvy.

„Přesně ta slova jsem si namlouval poslední dny taky. Někdy ale věci v životě nejsou tak jednoduché. Přál bych si, abych tam takhle lehce mohl nakráčet, ale to se nějak nedaří.“ Opět jsem začínal mít pocit, že prozrazuju až moc. Jednak jsem se nepoznával a taky bylo třeba se soustředit na jiné věci, než vyprávění příběhů se starým chlapem. Do hlavy se mi vrátily myšlenky na rychlý odchod z čekárny, ale můj nový známý opět prokázal sílu svých slov.

„Ale co ty víš o tom, jak je nebo není život jednoduchý. Nechci znít jako starý páprda a kecat do všeho, ale určitě to není tak nepřekonatelné, aby ses musel schovávat tady. Všechno se dá překonat.“ Jeho tón ztratil dost ze své přátelskosti a vypadalo to, že svoje připomínky myslí vážně. Hlavně jsem ale začínal mít nutkání mu jasně ukázat, že mám své důvody pro všechno.

„To zní zajímavě od někoho, kdo se zrovna přiznal, že se tady schovává před vyšetřením,“ odvětil jsem jízlivě. Dneska jsem nebyl v náladě, abych se dostával do nějakých sporů. Z uličky vedle se ozvalo otevření dveří a hlas dvou lékařů. Instinktivně jsme oba ztichli, abychom sem nelákali další lidi.

„Nejsme ve stejné situaci,“ řekl už opět klidným hlasem a pokračoval se smířlivějším tónem. „Je mi ale jasné, že byste se raději obešel bez celé téhle situace. Bohužel život ale přesně není tak jednoduchý, jak jste řekl. Jaký je teda ale ten váš problém?“ Opět se mi zadíval přímo do očí a tentokrát už mě doopravdy celá situace přemohla. Nemohl jsem už to dál držet v sobě.

„Já na rozdíl od vás pár pater zase úmyslně přejel,“ začal jsem váhavě. „Nesebral jsem odvahu vystoupit z toho výtahu, protože jsem se bál, co by se stalo, kdybych překročil ten práh v tom správném patře. Celé roky jsem se na tuhle chvíli těšil, ale když přišla, tak jsem se zničehonic zalekl neúspěchu nebo prostě jakékoliv možnosti, že by se věci nestaly tak, jak jsem si přál, aby se staly. Zní to nesmyslně a možná by se taky nestalo nic, ale když ten výtah zastavil, tak jsem ten krok nedokázal udělat a místo toho rychle naslepo zmáčkl nějaké tlačítko s jiným patrem. Raději jsem… prostě ujel.“

Bylo mi jasné, že mu moje poslední věty nedávaly pražádný smysl. Neznal souvislosti, ale já bohužel ano. I z výrazu ve tváři mi ale mohl vyčíst, že to nic banálního nebude. Lehce jsem se od něj odvrátil bokem a zahleděl do prázdna. Najednou jsem cítil ten pocit, kdy člověk vyřkne nebo slyší takovou zásadní věc, která ho donutí vypnout jakékoliv vnímání okolí a jen ve stavu zdánlivé nekonečnosti času si ve zlomku vteřiny uvědomí věci, které se mu ještě před malou chvílí zdály nepochopitelné nebo skryté. V tomhle zvláštním stavu jsem zde, v zapomenuté čekárně v neznámém patře nemocnice, začal vyprávět svůj příběh neznámému starému pánovi, který mě trpělivě poslouchal a i na nepohodlných křeslech a s nemocničním zápachem kolem sebe jsem měl pocit, že vše je tak, jak má být a vyprávět vše je správně…

Celý život jsem se doopravdy bál snad jen jediné věci – že mě dostihnou chyby minulosti a že i přes veškerou snahu mi je lidé v mém okolí nikdy neodpustí. Neměl jsem kdovíjak veselé dětství, což bylo způsobeno části poměry v rodině, ale větší mírou jsem k tomu přispěl já svým chováním. Do premianta i do slušňáka jsem měl stejně daleko a být hajzl bývalo stejně vždy nejjednodušší. Během dospívání moje okolí doufalo, že dostanu rozum, ale spíše jsem jej z ostatních vytloukal, než abych měl nutkání si nějaký vzít i pro sebe.

Prostě klasický příběh sígra jako z filmu – špatná parta, alkohol, drogy, drobná kriminalita a oplétačky s policií. Ani v takových chvílích mě ale překvapivě většina mých blízkých nezavrhovala. Nejspíše stále doufali, že ten filmový záporák bude mít i filmový happyend a třeba i zachrání princeznu. Na princezny jsem ale nevěřil, takže ženy pro mě byly spotřebním zbožím a jen příjemné zpestření dnů mezi krádežemi a fetováním. Tak samo jsem ale začal postupem času přistupovat ke všem lidem a nenechal jsem se nikdy moc dlouho přemlouvat, abych jim náležitě a v co možná nejsprostších výrazech a označeních dával najevo, že na ně shlížím hodně z vrchu. Svět byl pro mě plný zmetků a já byl jejich pánem. Sice jen v mojí choré mysli, ale na té přece záleželo nejvíc, takže vše dávalo perfektně zvrácený smysl.

O to tvrdší byl dopad na tvrdou zem věznice, když mě v mých sladkých 22 letech dostihl obušek zákona v podobě zátahu na kamarádovu vývařovnu pervitinu, kde jsem zrovna měl tou dobou něco jako trvalé bydliště. Přesný průběh onoho odpoledne si nepamatuju, ale jsem si jistý, že stříkačka v mé žíle mi při vysvětlování celé situace moc nepomohla. Celá situace by asi nebyla až tak odlišná od tisíců jiných feťáků, které jsem denně potkával a sdílel s nimi radosti, strasti a fetovací pomůcky drogového života, ale bohužel se tehdy chorá mysl projevila naplno a chopila se svérázným způsobem onoho známého hesla „když už jdu ke dnu, tak jich vezmu co nejvíc s sebou“. Svět plný zmetků jsem totiž měl za hlavního viníka celé situace a tak jsem si vymýšlel fiktivní příběhy o jinak bezúhonných lidech, kterak mi napomáhali v celé mé slavné drogové a kriminální kariéře.

Zde se bohužel spoustě lidem v mém okolí vymstila ona snaha mě nezavrhovat a tak měli své vlastní problémy se státními orgány i oni. Drogy jsem si bohužel u někoho schovávat občas musel a mé rodině například nikdy nepřišlo moc divné, že mám ve sklepě pět horských kol a troje lyže. Původní majitelé je ovšem brzy po mém zatčení vyvedli z omylu.

Pět let vězení bylo velkou fackou. Kromě zbavení závislosti a vystřízlivění ze všech bludů, kterými byla moje mysl zanesená, na mě dolehly i důsledky, které moje činy měly na ostatní lidi. Svým způsobem to pro mě byla škola. Klasickou školu jsem sice více obcházel, než navštěvoval, ale v tomhle ohledu pět let za mřížemi suplovalo alespoň část povinné školní docházky. Minimálně jsem se naučil základním způsobem jednat s lidmi a uvědomovat si pocity jako lítost, strach, přátelství a obecně významu blízkých lidí. Těch mi ovšem moc nezbylo. Abych byl přesnější, zbyli jen dva a i to se mi v jistých chvílích zdálo jako neuvěřitelně vysoký počet. Byl to můj děda a také má přítelkyně Sára.

Nejspíše nikdy naplno nepochopím, co je vedlo k tomu, že nade mnou onu pomyslnou hůl nezlomili, ale moje vděčnost k nim bude díky tomu vždy nekonečná. Děda byl jediný člověk v rodině, u kterého jsem si myslel, že je na mě občas alespoň trochu pyšný. Nevím, jestli to bylo způsobené jeho neutuchající dobrotou a víru v lidské pokolení, anebo jen neznal všechny detaily o mých eskapádách, ale i když všichni ostatní se odvraceli zády ke mně, on měl stále víru v to, že se jednou změním a špatné činy budou zapomenuty. A tuto víru neztrácel ani při opakovaných zklamáních, které jsem mu působil. Mé sliby o nápravě se totiž převelice lehce rozpouštěly v různých chemikáliích, které jsem si proháněl tělem. Ve vězení mě ale právě jeho víra, návštěvy a dopisy držely nad vodou a každým dnem, který za mřížemi ubíhal, jsem si víc a víc věřil, že měl skutečně pravdu a já z toho přeci jen vyjdu napravený.

V mnoha ohledech stejnou víru do mě vkládala i Sára. Stejnou v tom smyslu, že byla pro mě stejně slepá, stejně nepochopitelná a stejně spasitelská jako ta dědova. V lecčem ale ta její možná ještě překonává tu dědovu. Ještě než jsem si byl schopný konečně zapamatovat její jméno, hrála Sára několik větších či menších rolí v mém životě jako milenka, půjčovatelka peněz, dobrovolná i nedobrovolná dárkyně peněz, kuchařka, uklízečka a bůhvíco ještě. Tehdy to pro mě ještě byla jen další holka, ke které jsem se choval někdy doslova jako ke kusu hadru, ale když věci nabraly strmý směr směrem do sraček a lidé mě opouštěli stejným tempem, jako jsem si já střílel dávky, tak jsem si uvědomil, že ona se jakýmsi záhadným způsobem stále drží při mém boku. Dělával jsem z ní kvůli tomu občas legraci, že se kolem mě motala jako háravá fena, postupem času jsem si uvědomil, že věrností překonává i toho nejoddanějšího psa. A byl jsem za to sakra rád. Byť, jak jsem řekl, to bylo pro mě absolutně nepochopitelné.

Díky těmto dvěma lidem se pět let pekla ve vězení změnilo do podoby pěti let čekání na ráj, který jsem si ve snech maloval do až naivních podob. Chvílemi byly ty představy až tak ideální, až jsem se obával, že ve mně doznívají nějaké abstinenční příznaky, které mi ovlivňují představivost. Stinnou stránkou byl i svazující pocit, že budu muset sakra hodně makat, abych se z absolutního dna vyhrabal aspoň na úroveň bahna a špíny. Okolo mé osoby bylo velké očekávání a to přinášelo velkou zodpovědnost, což byla vlastnost, kterou jsem nikdy moc neoplýval a od spoluvězňů jsem ani neočekával, že bych ji mohl získat. Během výkonu trestu se tak střídaly dny absolutní naivity, které svou snovostí překonávaly i ty nejmilejší pohádky, s dny, kdy se jsem kvůli oné svazující zodpovědnosti nemohl spát týden v kuse. Fyzických aktivit během těch pěti let moc nebylo, ale duševní pochody to vynahrazovaly vrchovatě a kolikrát jsem se na konci dne cítil vyčerpanější, než kdyby mě nasadili do nějakého vězeňského kamenolomu.

Den propuštění se ale naštěstí nesl v duchu ráje a naivity. Děda se Sárou mě čekali před věznicí a krásný březnový den mi dával naději, že mé pochybnosti a obavy byly jen dočasnou slabostí. Když však přišla zima a sníh, všechny naděje byly zasypány a zdálo se, že i nadobro pohřbeny. Zmíněných tři čtvrtě roku ale byly to nejkrásnější, co jsem do té chvíle v životě zažil. Děda nás se Sárou vzal k sobě domů a i přes to, že ho to stálo odsouzení a odloučení ze strany rodiny, tak toho nikdy nelitoval a my mu ani nedávali důvod. Našel jsem si práci, začal splácet dluhy a už se pomalu zdálo, že i jiní lidé by se nade mnou mohli slitovat a já bych tak mohl svůj okruh blízkých osob rozšířit třeba tak, že by na jejich spočítání bylo třeba více než jen prstů jedné ruky.

Mnozí s oblibou tvrdí, že „lidi se nemění“. Kdykoliv jsem se snažil na svoji situaci dívat z pohledu jiných osob, tak jsem docela chápal, odkud vítr tohohle úsloví vane. Já osobně jsem ale z pochopitelných důvodů rád doufal, že by to nemuselo platit vždy a víra v to, že bych dokázal být ten, kdo se změní, mě hnala kupředu. Někdy ovšem ani nejčistší víra a nejoddanější činy nestačí k pokoření temných chapadel minulosti, které číhají, aby člověka stáhly zpět. Každý člověk nejspíše vždy bude mít tu v lepším případě jen jednu temnou věc, která jej bez obtíží přemůže kdykoliv o ní padne byť jen slovní zmínka. Nejspíše se jim nelze vyhnout a projít si životem bez nich, ale ať už to však jsou obavy, traumata, litované činy nebo jiné nezdary jeho předchozích let, člověk by si je měl uvědomovat a naučit se je ovládat natolik, aby, když už vyvstanou a začnou jej samotného drancovat a stahovat ke dnu, tak aby zároveň nestáhli i další lidi. Já jsem se ale bohužel opět ukázal jako někdo, kdo nabízené pomocné ruky nevyužívá k pohybu směrem nahoru.

S první opravdovou sněhovou nadílkou toho roku totiž do našeho skromného příbytku dorazila i na první pohled radostná novina očekávaného dítěte. Sára byla štěstím bez sebe a děda to viděl jako další stvrzení našeho nového života. Co víc si přát pod stromeček, než ono nejsvětější požehnání potomka, že ano? Já jsem si ale celé týdny od onoho oznámení nedokázal přát nic jiného než více vůle a rozumu. Do hlavy se mi totiž vrátily staré vězeňské pocity zodpovědnosti, která mě začala až přílišně svazovat. Jak dny postupovaly, a sníh za oknem se kupil, tak samo se ve mně kupil pocit, že je toho najednou příliš. Ukázalo se, jak křehkou rovnováhu jsme si během posledních měsíců našli a že samotný první rok po propuštění byl dost náročný i bez takovéhle starosti navíc. Skutečně jsem na to očekávané dítě nedokázal nahlížet jinak než na starost, zatímco děda se Sárou skloňovali slovo radost denně ve stovkách oslavných vět. Moje řešení bylo jednoduché, účinné a naprosto devastující – útěk.

„Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ tvrdí jedno z nejznámějších přísloví všech dob. U mě platilo vrchovatě. Hned první den jsem se uchýlil k mým bývalým drogovým kumpánům, kteří byli taky relativně čerstvě na svobodě, ale ti se ani nepokoušeli o nějaký normální život. Měl jsem s nimi pocit, jako bych se vrátil o šest roků nazpět. Vinou drog jsme sice všichni zestárli dvojnásobně, ale každodenní aktivity zůstávaly stejné – účelem bylo co možná největší část dne si nepamatovat a strávit pod vlivem. Činnosti sice zůstávaly stejné, ale moje pocity byly jiné. Asi po dvou měsících jsem si sám od sebe uvědomoval, že dělám nejhorší chybu v mém životě. A byla o to větší, že jsem z ní tentokrát už vůbec neviděl cesty zpět.

Jakmile začal roztávat sníh i moje náhlé pobláznění, začal jsem usilovně vymýšlet způsob, jak z toho celého ven. Potíž byl ale v tom, že tentokrát to nešlo. Nebylo kam se vrátit, nyní jsem už neměl vůbec nikoho. Vrátit se podruhé k Sáře a dědovi bylo nemožné, protože podívat se jim do očí po druhém nezdaru mi přišlo absolutně nemožné a já hlavně věděl, že bych nejspíše nebyl dost silný, abych se udržel a neudělal to potřetí. Kdysi jsem zvládal opakovaně zklamávat lidi kolem sebe, ale nyní přišla chvíle, kdy už to doopravdy nešlo. Rozhodl jsem se, že je načase se spolehnout jen sám na sebe. Bylo na čase doopravdy zjistit, jestli jejich víra ve mě byla oprávněná anebo to byli vždy oni, kdo mě z toho ve skutečnosti tahali. Na začátku jara jsem se proto sbalil a odjel do zahraničí. Udělal jsem to i přesto, že se ke mně pár dní před plánovaným odjezdem dostal dopis od dědy a Sáry, kde mi slibovali, že ať už jsem udělal cokoliv, nijak to nezmění jejich lásku a víru ve mě. Já byl ale slepě rozhodnutý a i když jsem to notně obrečel, dnes toho nelituji. Dopis jsem si sbalil s sebou a každý den před spaním si jej četl.

Zahraničí byla zkušenost, která mě nejspíš definitivně zachránila. Říká se, že samota a odkázání na sebe dělá z kluků muže. Kdysi tuhle funkci asi plnila válka a vojna, dneska jsou však nepřátelé rafinovanější a skrývají se ve výdobytcích moderní doby. Největším nepřítelem pro člověka je ale vždy on samotný. Překonat sebe samotného mi sice trvalo závratných 28 let, ale někteří to nezvládnou za celý svůj život a budou si stále klást překážky před sebe. Bolelo to sice neuvěřitelným způsobem fyzicky i psychicky, ale pro mě osobně to za to stálo. Daní za to bohužel ale bylo utrpení ostatních. Ze zahraničí jsem měl vždycky v úmyslu se vrátit, až bude pravý čas, ale osud to zařídil tak, že se tomu tak stalo předčasně už po něco málo po roce od odjezdu. Před dvěma týdny jsem se totiž dověděl, že dědovo zdraví se po mém odjezdu rapidně zhoršilo a lékaři mu už nedávali moc času. V tu chvíli jsem si opět vše začal klást za vinu a litoval jsem, že jsem alespoň nenapsal, že jsem v pořádku. Oni dva by to snad chápali.

„To je ale kdyby…“ dodal jsem smutně na starého pána, který se během vyprávění přesunul na křeslo hned vedle mě. „Teď to celé víte a tajně doufám, že mě za to hned neodsoudíte. Není mi to po tom vyprávění sice o nic líp, ale aspoň je to venku. Proto jsem tady – jedu navštívit dědu, který zde leží a celá rodina je zde bohužel taky.“ Starý pán, který během vyprávění ani hlásku nevydal, se nejdřív zamyšleně zadíval do země a pak mi dal tu nejneočekávanější reakci, jakou mohl – úsměv.

„To je dost možná ten nejúžasnější životní příběh, jaký jsem kdy slyšel,“ řekl hlasem, který sice zněl obdivně, ale já dost dobře nechápal důvody, proč by mě měl obdivovat.

„Nechtěl jste říct nejhorší? Nebo příběh o největším ztroskotanci? Jsem chodící pohroma pro všechny v mém okolí.“

Starý pán se na mě významně otočil, opět si tím svým pronikavým pohledem vyžádal pozornost a řekl: „Víte, něco vám povím. Jste naopak důkazem toho, že váš děda i vaše přítelkyně měli celou dobu pravdu. I když nikdo jiný na světě už ve vás tu víru neměl, oni si ji drželi a vytrvali až do samého konce. A ten je doopravdy šťastný, protože vy jste tady a dostal jste se z toho opravdu sám.“

„Ale to tak nemůžete brát,“ zamítavě jsem zavrtěl hlavou, „ta cena za to byla až příliš vysoká. Moje malé vítězství nad sebou stálo většinu lidí kolem mě zdraví, peníze a zklamané naděje, které jim už nikdo nevrátí. Výhra jednoho hajzla je prohrou desítek dalších.“

„Jakmile vás ale všichni teď uvidí, věřte, že to až tak černě brát nebudou. Budou opravdu rádi, že jste se ze všeho dostal.“ Ten chlap byl pro mě nepochopitelný. A to takovou nepochopitelností, kterou jsem v minulých letech vídal vrchovatě u jiných lidí.

„Povězte mi,“ začal jsem, „vy jste se možná až hodně chytil těch nadějí mého dědy a Sáry. Vy snad chápete, proč se mě celou dobu tak drželi? Protože to je snad jediná věc, která mi pořád uniká.“ Opět se hned vzápětí usmál. Začínal jsem jej upřímně nechápat.

„Myslíte si, že jste udělal velké chyby? Že to stále nad vámi bude viset jako nepřekonatelné chyby?“ Zrovna otázku jsem sice nečekal, ale rozhodl jsem se hrát jeho hru.

„Ano, myslím,“ odpověděl jsem. „Vždycky mi to budou věci a lidi kolem mě připomínat. Tomu se asi už nadosmrti nevyhnu. Budu se s těmi chybami asi muset naučit žít.“ Bylo těžké to takhle soukat ze sebe a skutečně si před cizím člověkem přiznávat, že asi navždy budu navzdory snahám jen ten hajzl, který se sice snažil, ale ve výsledku to asi moc nezměnilo.

„A přesně tady se asi rozcházíme,“ odvětil mi na to jak jinak než s úsměvem. „Chyba je to totiž, když člověk opakovaně selhává a nikdy svou chybu nenapraví, zatímco pokud se z toho člověk poučí, pak to nebyly chyby, ale lekce.“

„Ale já svoje chyby nenapravil!“ skočil jsem mu do řeči. „Nic se nezměnilo, ani nejspíš nezmění. Minulost nevrátím zpět.“

„Vy je přece opakovat nebudete. Naučil jste se toho tolik, že právě díky tomu můžete všechno napravovat. To jsou ty lekce. Už nebudete šířit chyby jako kdysi.“ Musel jsem uznat, že by to za jiných okolností dávalo smysl, ale stále to bylo málo na moji situaci. Ani jeho klidný přesvědčivý hlas nedokázal odehnat pochybnosti.

„Ale já se snad ani doopravdy nepoučil,“ pronesl jsem trochu rezignovaně. „Vždyť i dneska jsem ujel výtahem místo, abych se tomu postavil čelem a vystoupil za dědou. Jako vždycky jsem prostě utekl před problémem, než abych ho řešil. Zmocnila se mě panika a nejjednodušší bylo prostě couvnout.“

„Cesta k cíly málokdy bývá přímá. A teď jste tady a vykládáte mi celý svůj příběh, jako bych snad měl spásné řešení. Neříkal jste snad, že už míníte věci řešit sám? Proč si myslíte, že jste vůbec celý váš příběh poslouchal a nechal vás tak dlouho mluvit?“ Na chvíli jsem se zarazil, protože na mě při jeho otázkách dolehla lehká absurdita celé situace. Moje odhodlání a změnu jsem zahodil jedním tlačítkem ve výtahu a dojel si o pár pater výš pro radu k úplně neznámému člověkovi.

„Musím přiznat, že nemám zrovna po ruce dobré odpovědi.“ Sklopil jsem zrak.

„Neposlouchal jsem proto, abych vám spasil život zázračným slovíčkem, kterým vás nakopnu k činům nebo abych vás poplácal po ramenou a politoval, jak to máte těžké. Musím se přiznat, že to není poprvé, kdy jsem takhle nechal někoho vyprávět o sobě, protože i když mám příběhy rád, nedělám to kvůli poslechu.

Lidi totiž až moc dají na názory ostatních a mají málo víry v sebe sama. Pořád jste mluvil o víře dědy a vaší přítelkyně a předtím i jiných lidí, že se mi z toho nějak vytratila víra v sebe sama, že sám dokážete věci. Sice jste za tím účelem odjel ven, ale jak tak koukám, tak jste tam hodně věcí zapomněl přibalit na cestu. A i když je váš příběh fascinující, tak nenechal jsem vás ho vyprávět, abych ho slyšel já nebo abyste ho vyprávěl milionkrát rodině, přátelům nebo v televizní talkshow, ale abyste si ho řekl nahlas a uslyšel sám. Abyste si skutečně nezastřeně a upřímně řekl nahlas, co se stalo, co jste udělal, co jste zvoral, co jste napravil a co ještě chcete napravit. A věřte mi, bylo toho všeho sakra hodně!

Omílal jste dokola zodpovědnost, ale tu nemáte vůči rodině, ani dědovi, ani přítelkyni a už vůbec ne vůči mně. Zodpovídáte se jen jedinému člověku a to jste vy sám. Věřím, že kdysi jste se asi nedokázal podívat do zrcadla a takhle nahlas si tohle všechno říct. Dneska jste to ale udělal a to je pro mě zodpovědnost. Být si vědom vlastních úspěchů i neúspěchů, chyb i životních lekcí, dobrých i špatných vlastností. Jedině tak si totiž doopravdy budete moct říct, že jste se fakt někam dostal jako člověk.“

Nebyl jsem schopný říct ani slovo, protože nic podobného jsem nikdy od nikoho neslyšel. Měl ale ve všem pravdu, bylo třeba opravdu ukázat, co ve mně je. Zvedl jsem se a on se s úsměvem zvedl také.

„Nevím, jak to děláte, ale děkuji vám.“ Tentokrát jsem byl já ten, kdo se upřeně podíval druhému do očí a byl to příjemný pocit.
Vydali jsme se k výtahu, kde jsem při čekání znovu nechápavě zavrtěl hlavou.

„Představte si, že já bych to třeba býval doopravdy celé zahodil. Znovu bych dneska utekl nebýt vás. Není to depresivní?“ Znovu se mi do hlavy lehce vkrádala obava, že by se všechno mohlo znovu pokazit, ale starý pán měl znovu po ruce uklidňující slova.

„Myslím, že byste to neudělal. Že byste si i beze mě nakonec uvědomil, že utíkat teď by bylo hloupé. Když totiž chce člověk něco po delší době vzdát, tak by si měl vzpomenout, proč vlastně do téhle chvíli pořád pokračoval a snažil se.“ Přijel výtah a já přemýšlel při nástupu nad jeho poslední větou.

„Kvůli dědovi a Sáře. Kvůli nim jsem se pořád snažil a snažit budu,“ řekl jsem jasným hlasem, když jsem se na něj díval z kabiny výtahu. „Jsou to přece ti jediní dva lidé, kteří mi kdy doopravdy věřili.“

„Můžete si po dnešku připsat třetího,“ odvětil a opět se usmál.

Stiskl jsem správné tlačítko, dveře se pomalu zavíraly a já ještě řekl: „Děkuju vám. Toho si opravdu cením.“

Připadal jsem si jako ve snu. Těch pár pater jízdy výtahem se mi zdálo jako celá věčnost. V hlavě se mi překotně přehrávaly události poslední dvaceti let a já se nemohl ubránit slzám v očích. Všemi vzpomínkami se mi totiž prolínaly ony dvě osoby, kvůli kterým tu dnes jsem a které mě vždy držely nad vodou. A po dnešku přibyla třetí.

Cinknutí zvonku mi tentokrát přišlo jako slavností uvedení do ráje. Nesnažil jsem se o žádný výraz, prostě jsem překročil práh výtahové kabiny a vydal se za svým cílem.

Filmový happyend, ve který kdysi tolik lidí doufalo, se ovšem bohužel nekonal. Mé snění o novém začátku se rozplynulo hned za tři dny, kdy děda umřel. Možná jsem si přál až neskutečně moc, ale spíše jsem toho neskutečně moc pokazil, abych si teď zasloužil dobrý konec. Zprvu jsem cítil více viny než smutku, což i zbytek rodiny dával náležitě najevo, ale v těch chvílích mě uklidňovala dědova radost z mého návratu. Jeho radostný pohled, když jsem vkročil do jeho pokoje, ve výsledku stál za všechny životní útrapy. Tvrdil mi, že i těch pár dnů mu bohatě vynahradilo všechny ty roky. Ani slovem se nezmínil o chybách nebo zklamáních, které jsem způsobil a já jej za to do jeho posledních chvil nepřestával obdivovat. Vzal si svoji neutuchající víru ve mně s sebou do hrobu, byť jsem si víc než cokoliv jiného přál, aby tady s ní ještě chvíli zůstal.

Na konci filmů se často stává, že se muž a žena dají láskyplně dohromady a dají divákovi doufat, že to bude šťastně až do smrti. Doufání bylo však to jediné, co jsem mohl dělat. Následující dny po dědově smrti jsem se ujal Sáry a poznal svého malého syna. Počáteční pocit idylky však brzo vystřídalo vědomí, že je to jen začátek nové dlouhé a těžké cesty. Tentokrát jsem však věděl, že z ní nesejdu. Dědova víra sice nyní spočívala s ním, ale už jsem měl svou vlastní.

Pár týdnů nato jsem si však vzpomněl na starého pána z čekárny. Byla to ta pomyslná poslední tečka, která si v celém mém příběhu zasloužila i svůj šťastný konec. Vydal jsem se proto zpět do nemocnice a začal shánět informace. Bez jeho jména a účelu návštěvy to sice bylo složité, ale byl jsem odhodlaný jej dopátrat a oplatit mu to, jak to jen šlo, když už mi on tak nezištně v rozhodný okamžik pomohl.

Ukázalo se však, že nemocnice pro něj tehdy skutečně byla konečnou stanicí a jeho neslavný konec se odehrál ve stejný den, kdy děda umřel. Bylo těžké si připustit, že rovnou dva tak důležití lidí byli najednou pryč. Starý pán nikdy nic nežádal a pro úplného cizince se vydal ze všech sil, aby jej dokopal k poslednímu kroku. Možná to byl skutečně takový dobrák anebo možná to byl jen osamělý pán, který věděl, že z konečné stanice se nikam nepřestupuje a tak chtěl na tomhle světě ještě aspoň na chvíli vložit svoji víru v někoho jiného. Doufal jsem, že tomu tak bylo a že stejně jako děda umíral s vědomím, že jsem tentokrát udělal všechno správně. I jemu i dědovi jsem byl nyní dlužen a byl jsem rozhodnutý, že tentokrát už nebudu opakovat chyby, ale ukážu, že jsem se ze všech lekcí poučil.

S odstupem doby bylo jasné, že mě nečekají a nikdy nečekaly filmové konce. Ty se dějí skutečně jen postavám na plátně a v reálném světě jen velmi šťastným lidem. Ani k jedné skupině jsem však nikdy nepatřil a tak pro mě tu byla jen každodenní dřina a snaha o to, abych pro sebe a svoji rodinu vybudoval něco podobného dobrému konci. Budovat si v tomhle světě vzdušné zámky je totiž cesta do pekel. Nástrahy číhají na každém rohu a až se jednou taky ocitnu na smrtelné posteli, tak budu neskutečně rád, že jsem dosáhl alespoň části toho, co jsem si přál. A nemusí to být princezna a půl království k tomu. Na samém konci budu možná i rád, že můj neslavný příběh pomohl jinému člověku s jeho vlastním. Anebo že jsem tímhle vším ještě na poslední chvíli stihl zajistit, že dva staří pánové jednou umírali s klidným vědomím, že se jim jejich snaha taky oplatila a víra v někoho nevyšla vniveč.
přidáno 02.05.2012 - 16:31
Je to zajímavý námět, dobře napsaná povídka, o snech, obavách a nejistotách. Anotace v úvodu plně vystihuje její smysl. Líbila se mi.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Čtyři : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Černá a bílá

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku