Trochu delší, tak snad vás to neodradí :)
přidáno 15.03.2012
hodnoceno 7
čteno 753(11)
posláno 0
Cesta nám ubíhala velmi pomalu. Seděla jsem vedle Philipa, který řídil, a beze slova, se dívala z okna. Sledovala jsem míhající se přírodu a mraky, které se zatahovaly. Měli jsme namířeno na letiště, odkud poletíme přímo do Jižní Ameriky, kde je uschován další z pěti medailonů. Jak mi Philip objasnil, na začátku naši cesty, každý medailon je ukryt na jednom světadíle. I přesto, místo, kam jsme mířili, mi bylo ukradeno. Připadala jsem si bezmocná. Hlavu jsem odvracovala od Philipa, který se na mě, sem tam, mlčky podíval. Já jsem na něj ale nedokázala pohlédnout vůbec. Cítila jsem hlubokou nenávist, a zradu. Tiše jsem plakala. Philip nijak nereagoval, ale mého neustálého smrkání a utírání si očí, si musel všimnout. Pomyslela jsem na Victora a Cathrine. Doufala jsem, že alespoň oni jsou v pořádku. V hlavě mi vyvstaly otázky, zda-li je ještě někdy uvidím? Co se stane, až získáme medailon? Co se mnou Philip zamýšlí? Vrátím se ještě někdy domů? Tolik otázek, a tak veliký strach, se zeptat.
„Ne, nevrátím.“ Odpověděla jsem si sama.
Philip na mě pohlédl. Polekaně jsem mu pohled oplatila ale vzápětí se otočila jinam. Mého pohrdání si všiml. Cítila jsem se jak zvíře v kleci, které má strach se jen pohnout, aby mu nebylo ublíženo. Bála jsem se cokoliv říct. Netušila jsem, co mám od něj, po tom všem čekat. Philip si zhluboka oddechl a nervózně se kousl do spodního rtu. Očima jsem jej pozorovala, aniž bych potočila hlavou. Byl připraven něco říct, ale evidentně nevěděl co. Já s napětím očekávala, jestli z něj něco „vypadne.“
„Agnes,“oslovil mě mírným hlasem.
„Co chceš?“ Utřela jsem si slzy.
Bez odpovědi „hodil pravý blinkr“ a zastavil u okraje vozovky, aby nepřekážel. Vyděšeně jsem zpozorněla. Odepnula jsem si pás, a byla připravena utéct. Philip se ke mně otočil.
„Agnes,“zopakoval, a chtěl mě uchopit za ruku. Ucukla jsem
„Co chceš?!“ Zpřísnila jsem hlas.
Neměla jsem náladu si s ním povídat. Než jsem ale stihla pokračovat, všimla jsem si jeho výrazu.Smutný, utrápený. Takhle na začátku cesty nevypadal. Provinile se mi podíval do očí. Svůj pohled jsem zmírnila.
„Nechceš mi něco říct?“ Vyzvala jsem ho jemným hlasem, a soucitně jsem ho sledovala.
Zhluboka oddechoval a podíval se mimo. Váhal. Cítila jsem, že mi chce něco povědět, ale neměla jsem ponětí, proč to neudělá. Bezradně jsem pokývala a ušklíbla se.
„Tak snad abychom zase vyrazili.“ Řekla jsem a zahleděla se před sebe.
Philip se zpátky připoutal a naštvaně nastartoval. Nešlo si nevšimnout, že je naštvaný sám na sebe, ale proč? Ne, že by mě to nezajímalo, ale nechce mi to říct? Dobrá, respektuji to. Budeme se k sobě i nadále chovat, tak jako doposud. Zbytek naši cesty jsme opět promlčeli. Celých pět hodin, co nám trvala cesta na letiště do Londýna, jsme mlčeli. Jakmile jsme dojeli a zaparkovali, došli jsme na Terminal. Všude bylo plno civilních lidí, ale i policistů, a já vytušila příležitost k útěku. Philipovi to vytušil. Zůstali jsme stát u přepážek, ale ještě předtím mi Philip přikázal.
„Sedni si tady, a varuji tě!“ Naklonil se ke mně a bezcitně mi vtiskl do tváře. „O nic se nepokoušej, Agnes. Zkus to, a chystej rodičům pohřeb! Přeci jen jsem u nich dřív.“
Bylo mi do breku. Lidé kolem mne procházely a soucitně si mě prohlížely. Mých červených očí a ztrhaného výrazu si nešlo nevšimnout.
„Udělal bys to?“ Křikla jsem za ním, když šel koupit letenky. Všichni se za mnou otočili, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. „Opravdu bys toho byl schopný?!“ Vzlykla jsem.
Zastavil se, a zůstal stát na místě. Lidé se na nás nechápavě dívaly. Bylo mi jasné, že jsem ztropila scénu, a o to mi právě šlo. Otočil se a došel zpět ke mně. Vystrašeně jsem se krčila.
„Pojď se mnou.“ Špitl mi do ucha, vzal mě za ruku a vzápětí vše „objasnil“ davu. „Prochází těžkým obdobím. To víte, rozchod,“ a falešně se usmál.
Zklamaně jsme se zadívala do země. Nepokoušela jsem se utéct, stejně mě Philip neustále hlídal. Nenadála jsem se, a už jsme seděli v letadle. Letušky nás příjemně obsluhovaly, ale já jsem nic nevnímala. Philip se opět přetvařoval, a poté, co jsme vzlétli, řekl:
„Neboj Agnes, jakmile se ocitneme zpátky v minulosti, tak to všechno skončí.“
S hrůzou jsem na něj pohlédla. Jak tohle myslí?! Jak jako skončí?! Nemyslí spíš, „že já skončím“?! To mi stačilo. Sklesle jsem si opřela hlavu o miniaturní okýnko a sledovala postupné stoupání. Poté, co jsme se ocitli v oblacích, lidé na palubě se začaly procházet, a nahlas bavit mezi sebou. Jen já nehybně seděla, neustále koukala z okna, na „plující“ mraky a v rukách třímala mokrý kapesník od slz. Sebrala jsem odvahu, otočila se na Philipa a zeptala se.
„Proč tohle všechno děláš?“
Philipův překvapený výraz mluvil za vše. Evidentně nečekal, že vůbec začnu kdy mluvit. Olízl si rty, hluboce vydechl a odvětil.
„Protože mám s minulostí „nevyřízené účty“. S minulostí, o které ty zatím moc nevíš.“
Dotčeně jsem se ušklíbla.
„No, já myslím, že teď je vhodná příležitost, mi to objasnit,“odsekla jsem ironicky. Chtěla jsem dodat: „..když mám umřít,…,ale místo toho jsem řekla: „Máme dost času.“
Promnul si obličej, kousl se do spodního rtu, což dělává, když je nervózní, a odpověděl.
„No dobře, tak poslouchej. Já a Victor, my jsme byli nejlepší přátelé, odjakživa. Windstockovi se mě ujali, poté, co jsem přišel o rodiče. Zemřeli, když jsem byl ještě dítě. S Victorem jsme byli jako bratři, nikdy jsme se nehádali, nikdy jsme si nic nezáviděli, milovali jsme se jako sourozenci. Ani po tom, co jsme se stali strážci a získali medailon. Slíbili jsme si, že nás nic nerozdělí a budeme jej hlídat, a opatrovat. Každého, kdo se o něm dozvěděl a chtěl ho zneužít, jsme zabili,“podíval se mimo.
Já s napětím hltala každé slovo. Soucitně jsem ho poslouchala.
„Zní to strašně, vím, bylo to hrozné. Víš, zpočátku ti představa věčného života přijde skvělá, ale ty věci, co jsme prováděli, ty už tak skvělé nebyly. Složili jsme přísahu, a nemohli jsme jen tak přestat. Nejsem na to pyšný, Agnes, ale vždy se našel někdo, kdo chtěl medailon pro sebe. V každé době. S Victorem jsme si pomáhali a stáli při sobě, ale….,“odmlčel se.
„Ale co?“ Vyhrkla jsem.
Pohlédl na mě. Takový pohled jsem u něj neviděla. Sebezničující pohled, pln smutku a viny. Nedokázala jsem si představit, co prožil. Nechtěla jsem si to představit.
„Ale pak přišla Ona. Anabell. V roce 1825 a my se do ni oba zamilovali. Ona všechno změnila. Nás změnila. Byla jako droga. Droga, bez které nemůžeš být. A odsuď to začíná. Anabell naši lásky a oddanosti velmi dobře zneužívala, a my jsme jí byli posedlí. Dělali jsme vše, co chtěla. A ona se snažila nás rozdělit, znepřátelit. To se jí povedlo. Řekli jsme ji o medailonu a ona ho chtěla získat pro sebe. Hrála to na obě strany. Victorovi řekla, že se zbaví mě, a mě řekla opak, aby se stala strážcem. Victor byl moudřejší, vždycky byl. Včas rozpoznal její záměr, a chtěl se jí zbavit. A když říkám zbavit, ano, myslím tím zabít. Jako kohokoliv jiného, kdo věděl o medailonu. Jenže já…,“opět se odmlčel.
„Byl jsi proti, že?“ Dokončila jsem jeho větu.
„Nejen to, já ji prozradil, co má Victor v plánu,“špitl.
Zděsila jsem se. Šokovaně jsem na něj pohlédla.
„Ano Agnes, já můžu za to, že Anabell Victora zastřelila. Navrhla to, ale já byl na pochybách. Nic jsem ji na to neřekl. Victor nejspíš vytušil, že se nechám ovlivnit, a medailon ukryl. Nevěděli jsme to, ani já, ani Anabell. Takže směšné je, že ho vlastně zastřelila zbytečně. Medailon nikdy nezískala. Podezřívali mě, protože jsme se kvůli Anabell nenáviděli, a dávali to najevo. A já? Opustil Anabell a zmizel jsem. Bez medailonu. A dál to znáš.“
„Jakou úlohu v tom nyní hraji já?“
„Jakmile jsem tě poznal, a spatřil Victora, tak mi bylo jasné, že se do tebe, v prvé řadě zamiluje, a v druhé bude doufat, že ho zachráníš. Došlo mi, že to uděláš, tak jsem se tvé cestě snažil zabránit, ale byla´s rychlejší. Zabránila jsi Anabell v jejím činu. Mezitím, co jsi byla ve vězení, jsme se s Anabell domlouvali, co uděláme. Naneštěstí, jste ty a ona jedna osoba, ale věř mi, že jste si podobné jen fyzicky, a toho jsme využili. Já tě zachránil z vězení…dál pokračovat nemusím.“
„Chceš mě za ní vyměnit, že? Anabell se skrývá, protože je hledaná, a ty mě za ní vyměníš, popraví mě, a vy si budete užívat v budoucnosti, že?“ Vykoktala jsem ze sebe.
Philip odvrátil hlavu. „Phile, nenapadlo tě, že tě využívá? Jako kdysi?“
Nic mi neodpověděl. Neustále se díval na jedno místo, a mlčel. Vnitřně věděl, že mám pravdu, ale nepřiznal si to. Já mu to nezazlívala. Soucítila jsem s ním. Zradila ho Anabell, pak já, a teď ho využívá znova. Nechtěl tomu věřit. Ubližovali jsme si navzájem. Ale on mi ubližoval víc. Jak mu mám vůbec někdy říct, že ho mám nejspíš ráda, když on miluje nás obě…….

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 16.07.2012 - 12:36
Krása...Prostě skvost
přidáno 16.03.2012 - 15:34
taron: díky, kdybych znala konec, už by mě to nebavilo psát :)
přidáno 16.03.2012 - 14:11
Dobrý....líbí...hm...píšeš a nevíš konec? To slyším poprvé...tak to je ještě lepší :)
přidáno 16.03.2012 - 10:18
Yana: Nemáš zač :) to já děkuji, že to čtete, ano, psala jsem to, a je pravda, že mě múza nakopla a já vím, jak to bude pokračovat, aspoň na pár kapitol :)
přidáno 16.03.2012 - 10:16
Tak tenhle díl se ti nesmírně povedl, mám pocit že si jednou napsala že sama nevíš co bude dál, tak teď máš jasno a je to znát. Fakt hezké čtení., dík.
přidáno 16.03.2012 - 09:56
To je dobře, žes tu byl :) díky, dneska by mohla přjít další kapitola ale nic neslibuji :)
přidáno 15.03.2012 - 23:49
Byl jsem tu - hlavne pis

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času XVIII. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V zajetí času XIX.
Předchozí dílo autora : VŠ život

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Akaia
» narozeniny
malázlobilka [12], Wizard [11], terezK [11], Markett [10], jan.novaque [7], betty [7], Inugirl [7], terinak [6]
» řekli o sobě
Severka řekla o Erien, potulný bard :
Bard, se kterým si na toulkách životem ráda povídám...dělíme se o slova...ale i o světlo...děkuji za důvěru...i přátelství...;)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku