přidáno 18.03.2012
hodnoceno 5
čteno 745(13)
posláno 0
Celý zbytek letu jsme opět promlčeli. Aby ne, když jsem usnula hned, jakmile jsem se dozvěděla pravdu. Nic jiného mi nezbývalo. Cítila jsem se, jak prase jdoucí na porážku. Měla jsem strach. Vymýšlela jsem plán, jak utéct, jak se zachránit. Marně jsem doufala v to, že si to Philip rozmyslí a vrátíme se, ale poté, co jsme přistáli na brazilském letišti v hlavním městě Brasilia, mé naděje selhaly. Philip mě uchopil za ruku, pro případ, že bych chtěla utéct a zamířili jsme k půjčovně aut. Bylo znát, že to tu Phil zná, přesně věděl, kam jít. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Chtěla jsem si to tu aspoň chvíli užít, když mám co nevidět umřít.
Došli jsme k půjčovně džípů, která byla nedaleko letiště. Philip oslovil španělsky prodavače, asi čtyřicetiletého Brazilčana, který se nás s úsměvem ujal. Philip odešel k němu do prodejny, ale ještě předtím se na mě podíval, aby se ujistil, že neuteču. Zůstala jsem sama. Kolem mě pobíhaly děti, a něco na mě španělsky žvatlaly. Nerozuměla jsem ani slovo, jen jsem se na ně usmívala a ony na mě. Vháněly mi slzy do očí.
Philip vyšel, a já poslušně ťapkala za ním. Nastoupili jsme do bílého terénního džípu, beze střechy, a Philip nastartoval.
„Phile, prosím. Ještě je čas…,“prosebným hlasem jsem na něj promluvila.
Philip se na mě, bez jakýchkoliv emocí, podíval a odsekl:
„Připoutej se!“
Bezradně jsem vydechla. Udělala jsem, co mi přikázal a opět jsme vyrazili.
Rozhodla jsem, že už nepromluvím. Je to zbytečné. Prohlížela jsem si krajinu, kterou jsme projížděli. Slunce mi příjemně hřálo na tvář, a jemný vánek z moře mi foukal do vlasů. Viděla jsem ráj, který jsem si nemohla ani užít.
Byla jsem hladová, a chtěla jsem se osprchovat, ale Philipovi jsem nic neřekla. Raději jsme tiše trpěla. Po tom, jak se ke mně chová, jsem se neodvážila nic dělat. Nijak se bránit. Jak říkal, přeci jen je u mých rodičů mnohem dřív, než já. Navíc nevím, jak bych se odsuď sama dostala, bez peněz. Cítila jsem takovou nenávist k Philipovi, že jsem si chtěla užít poslední chvíle života tím, že jej budu provokovat. A zároveň, že jej přinutím změnit názor.
„Miluje tě?“ Otázala jsem se, aniž bych se na něj podívala.
„Co?“
„No Anabell, když pro ni tohle děláš.“
Neodpověděl ni. Nemusela jsem se ani otočit, a vytušila jsem, že jsem našla slabé místo. Ironicky jsem se ušklíbla. Philip poté prudce zabrzdil, v půli cesty. Vypnul motor, a podíval se na mě. Otevíral naprázdno pusu, nevěděl, co říct.
„Do toho ti nic není, Agnes!“
To bylo moc. Má nahromaděná energie, nenávist a strach vyšli na povrch.
„Že mi do toho nic není?“ Vykřikla jsem. „Tak to se pleteš. Já jsem ona, Philipe, my jsme jedna a tatáž osoba. Tudíž chci vědět, v čem je jiná, než já, že ji máš rád, víc než mě?!“ Vyhrkla jsem na něj. Sama jsem se divila, že jsem tohle vypustila z úst. Philipův výraz se úplně změnil. Překvapeně na mě hleděl s pootevřenými ústy, a nebyl schopen jakkoliv reagovat. Svraštil čelo a opět provinilým pohledem se podíval před sebe. I nadále zarytě mlčel. Arogantně jsem se zasmála.a nechápavě zakývala hlavou.
„Ty mi to neřekneš. Prostě mě odvedeš zpátky a tím si to odbudeš. Fajn. Ale pamatuj, ať uděláš cokoliv, nevěřím, že tě miluje. Ona ne!“ Zdůraznila jsem a doplnila, „Tak jedem, ať to mám za sebou.“
Beze slova nastartoval a vyjeli jsme. Zanedlouho jsme zastavili u jednoho domu, v nedaleké vesnici. Philip zaklepal. Otevřel mu, asi stejně starý muž, snědé pleti a černých vlasech. Philip mu místo pozdravu, ukázal vypálený znak na levém předloktí, kteréý jsem nikdy předtím neviděla. Muž se podezřívavě podíval na mě. Naprázdno jsem polkla. Philip beze slova kývl na souhlas, a muž nás poté pozval dál. Vyzval nás, ať se posadíme a sám někam odešel. Nedalo mi, musela jsem se zeptat.
„Philipe…“
„Ano?“ Odvětil mírným, tichým hlasem.
„Co to máš na ruce?“
„Když tě někdo učiní strážcem, tak nejenže získáš okamžitě nesmrtelnost a možnost cestovat časem bez medailonu, ale tohle se ti samo objeví na levé ruce, vždy. Nebolí to, ani necítíš, že se ti rýsuje do kůže. Ty ani nevíš, že se stáváš strážcem, až poté, kdy se ti tohle objeví na ruce. Ten dotyčný s tebou nemusí ani být, ale ty se stáváš strážcem a on umírá, aniž bys to věděla.Je to jako hrozba, o které nevíš, kdy přijde.“ Vysvětlil mi.
„Takže ani nemusím vědět, že se jim stávám? Zjistím to, až budu mít na ruce tohle?“
Pokýval souhlasně. Než jsem stačila odpovědět, došel k nám ten muž, a v rukou držel stejnou šperkovnici, jakou mi ukazoval Victor ještě jako duch. Philip mu něco španělsky řekl. Nerozuměla jsem, ale jakmile muž vytáhl medailon, na chlup stejný, jak ten, se kterým jsem se již seznámila, a otevřel portál, došlo mi to. Já s Philipem jsme vstali. Ustoupila jsem. Vyděšeně jsem se dívala na Philipa a na portál, který přede mnou zářil.
„Běž Agnes,“vyzval mě Philip.
Marné prosby, marné sliby, kterých bych nyní použila. Jeho nic neobměkčí. Se vztyčenou hlavou jsem se postavila před portál. Když mám umřít, tak aspoň se cti.
„Tak jdeme,“pověděla jsem a nastavila k Philipovi ruku.
Philip se zastavil. Díval se na mě takovým pohledem, jakoby nevěřil, že se chci dobrovolně vrátit. Kousl se do rtu. Vyčkával.
„Váháš?“ Popíchla jsem ho.
Po těch slovech mě vzal za ruku a společně vstoupili dovnitř. Ocitli jsme se na nějaké louce a kolem nás byl les. Neměla jsem tušení, kde to jsem, ale Philip evidentně ano.
„Musíme se převléct,“řekl Philip a táhl mě pryč. Šli jsme do lesa, a z pod větví, které byly nahromaděné na kupě, vytáhl Phil kufr, ve kterém již byly připraveny mužské a dámské šaty. Nevěřícně jsem hleděla. Neřekla jsem nic. I bez otázek jsem vydedukovala, že si to Philip všechno perfektně naplánoval. Jakmile jsem se převlékli, Philip vytáhl ještě lano a otočil se s ním na mě. Vyděšeně jsem vyhrkla:
„Co to děláš? To nemyslíš vážně?!“
Místo odpovědi mi začal pevně svazovat ruce. Bránila jsem se.
„Agnes, můžu ti ty ruce svázat v klidu, nebo násilně, tak si vyber.“
Po těch slovech jsem se uklidnila. Pomyslela jsem si: „Však já už jsem zvyklá, na svazování rukou, tak si posluš.“
Táhl mě za sebou jako divou zvěř. Vyšli jsme z lesa, kde stál již připravený kočár. Začala jsem se smát. Vše měl tak připravené, že mi to přišlo až absurdní. Pomohl mi nastoupit a přikázal kočímu, ať jede státní věznice v Londýně.
Upřeně jsem se dívala Philipovi do očí. Toho můj pohled znervózňoval. Po chvíli to nevydržel a křikl:
„Co je?“
„Děláš chybu, Philipe. Ty mě tam nechceš odvést. Nechceš, aby mě popravili. Děláš to, jenom kvůli ní. Co si myslíš, že bude, až umřu? Že se ti Anabell vrhne do náruče? Tss….to určitě….“
„Mlč!“ Okřikl mě Philip.
Nevím, jak dlouho jsme byli na cestě, ale už jsem nic neřekla. Vjeli jsme do města. Spatřila jsem centrum Londýna v 19. století. Vykoukla jsem z okna a sledovala všechny ty lidi, kočáry, krásné dámy, doprovázené elegantními gentlemany. Viděla jsem tu šeď a pochmurnost starého Londýna. Temné uličky i krásné parky a náměstí.
Opřela jsem si zoufale hlavu o okýnko. Než jsem se nadála, zastavili jsme. Přede mnou se, na obrovské budově, postavené v antickém stylu, tkvěl nápis „Londýnská státní věznice.“
„Ne! Philipe, prosím. Ne!“ Zděsila jsem se.
Philip mě bezcitně vyhodil z kočárů, až jsem upadla na zem. Stál nade mnou, a arogantně se na mě díval. Nejen on, ale všichni kolemjdoucí. Okamžitě jak mě uzřeli, začali si něco špitat. Způsobili jsme rozruch. Krčila jsem se na zemi a po tváři mi kanuly slzy. Jako malé zvířátko jsem se vystrašeně koukala na lidi, kolem mne, ale marně doufala, že mi někdo z nich pomůže. Philip mě silně uchopil rameno a škubl se mnou. Postavila jsem se.
„Philipe, prosím. Prosím.“ Prosila jsem jej se slzami v očích a strachem v srdci.
Ten se na mne ani nepodíval. Táhl mě po schodech nahoru. Snažila jsem se vzpouzet, ale držel mě příliš pevně.
„Výborně, Sire DeNoair, my po té vražedkyni dlouho pátráme.“ Uslyšela jsem posměšný smích strážníků, hlídajíc vchod. Philip neodpověděl. Beze slova mě táhl dál.
„Vedu ji, inspektore.“ Řekl pojednou Philip.
Před námi stál zavalitý muž, vypadal směšně, plešatý s hnědým knírkem, ale jak promluvil, šel z něj strach.
„Sire DeNoair, jak jste ji chytl? Gratuluji,“dodal vítězně.
„Do toho Vám nic není,“odsekl Philip a předal mě. Strážník mě, k mé smůle, chytil za druhé rameno a pevně mě sevřel, až jsem zaúpěla bolestí. Než jsem se vzpamatovala, Philip odcházel a muž mne táhl pryč.
„Ne, Philipe, prosím, vrať se! Nedělej to! Phile, vrať se!“ Křičela jsem za ním, ale ani se neotočil. Byla jsem zoufalá, dehydrovaná, vyděšená. Strážník mě bezcitně vedl pryč. V hlavě mi vyvstala jediná otázka. Vrátí se?

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 03.11.2014 - 14:31
to jsou zvraty :-)
přidáno 16.07.2012 - 13:21
A de se dál krásné
přidáno 19.03.2012 - 21:04
dobrý...baví mě to...je tam napětí..takový pěkný dívčí román..:)))
Tady na Psancích člověk ochutná všehochuť.
přidáno 19.03.2012 - 15:38
Yana: Díky, opravdu se snažím, aby to nenudilo :)
přidáno 19.03.2012 - 13:49
No skvěle se to rozvíjí, fakt povedené čím dál víc.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času XIX. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Kolikrát?
Předchozí dílo autora : V zajetí času XVIII.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku