přidáno 07.03.2012
hodnoceno 6
čteno 731(14)
posláno 0
Opřela jsem se o zeď a vyděšeně pohlédla na Victora.
„Co budeme dělat?“
Victor se začal nervózně procházet po místnosti. Cathrine na nás hleděla, nechápajíc, co se děje.
„Musíme odsuď zmizet!“ Pronesl Victor a vzápětí dodal: „Za chvíli je tady.“
Pronesl těch pár slov, kterými otevíral portál a před námi se otevřela brána času. Cathrine vytřeštila oči, byla tak ohromená, že netušila, co říct. Opatrně kolem toho chodila a šokovaně si bránu prohlížela.
„Tys měla pravdu! Proboha.....,“,bylo jediné, na co se zmohla.
Tímto ve mně vyvolala příjemný pocit, že už, podle ní, nejedu v drogách.
„Pojďte, musíme jít!“ Vyzval nás Victor, ale mne zachvátily pochybnosti. Nemůžu se vrátit, když se vrátím, ještě víc, se do toho všeho zamotám, a proč? Všechno kvůli tomuhle. Podívala jsem se na medailon. Já zachránila Victora, teď je na něm, ať on změní minulost. Když se nevrátím, bude to tak lepší. Musím tady zůstat. Do minulosti se bez toho nedostanu, a Philip mi snad dá pokoj. Jsem zbabělá? Utíkám od toho, nebo je chráním? Všechno bylo tak zmatené, a já nevěděla, jaké rozhodnutí bude správné.
„Agnes, pojď!“ Vyzval mě.
Probrala jsem se ze svého přemýšlení a rozhodla se.
„Cathrine, běž s Victorem. Tady nemůžeš zůstat, s Philipem si v nebezpečí.“ Pobídla jsem Cathrine. „Tady máš moje šaty, Victor už ti všechno vysvětlí!“
„Počkat, jak aby šla se mnou, jak vysvětlím? Agnes…“křikl Victor a nechápavě na mě pohlédl.
Bylo mi těžko u srdce. Pokud teď nepůjdu, možná už jej nikdy neuvidím. Je to sobecké? Nemůžu přeci utíkat a chránit medailon, když mě chtějí popravit. Stěží jsem zadržovala slzy.
„Victore, nemůžu…, nemůžu se vrátit. Pochop…,“strčila jsem mu medailon do ruky, „bez tohohle pro ně nebudu nic platná, a nebudu se moct jak dostat do minulosti.“ Utřela jsem si slzy. Obrátila jsem se zpět na Cathy.
„Ag, ty s námi nejdeš?“ Zeptala se mě s obavami.
„Cathrine, věříš mi?“
Kývla na souhlas. V její tváři se značil zármutek.
„Běž s Victorem! Teď tady nemůžeš zůstat. Nemůžu tě chránit. Philip není dobrý člověk. Drž se Victora, ano?“ Ujišťovala jsem ji a s naději na ní pohlédla.
„Dobře! Drž se!“ Popřála a pevně mě objala.
Na chodbě jsem již slyšela hlasy mých prarodičů, jak vedou Philipa směrem do našeho pokoje. Pohlédla jsem zpět na Victora. Vzala jsem ho za ruce. Neřekl nic. Se zármutkem a zoufalstvím se na mě díval.
„Není čas! Victore, postarej se o Cathrine….“
„Bojím se o tebe Agnes, nechci tě tady nechávat!“ Strachoval se.
Trpce jsem se pousmála.
„My to zvládneme, Agnes, pojď s námi.“ Přemlouval mě, ale v hloubi duše věděl, že je to tak správně.
„Nemůžu, sám víš, že je to tak nejlepší. Tady mi Philip neublíží! Když nemám medailon, nepotřebuje mě. Victore, teď je to na tobě, změň minulost, a….,“nedopověděla jsem to. Políbil mne. Tak vášnivě a procítěně, jako by to mělo být naposled, jako bychom se měli navždy rozloučit. Cítila jsem jeho sametově hebkou tvář a užívala si jeho objetí, jako by mělo být poslední. Utřela jsem si slzy, které mi již kanuly po tváři.
„Vrátím se Agnes, nenechám tě tu! Já se pro tebe vrátím! Slibuji!“ Ujišťoval mě Victor v pevném objetí.
„Běžte!“ Vyzvala jsem je.
Victor vzal Cathrine za ruku a dívajíc se oba na mě, vstoupili do brány, která se za nimi ihned zavřela.
Sama. Zůstala jsem tu sama. Až nyní jsem si uvědomila, jak je tu bez nich prázdno a jak moc mi chybí. Z mého smutnění mě vytrhlo až prudké rozražení dveří. Lekla jsem se a otočila se k nim. Stál v nich Philip a díval se upřeně na mě. Smutek jsem skrývala. Nasadila jsem pyšný a hrdý výraz, odhodlaný ke všemu a připravený na vše. Beze slova jsem se dívala před sebe a čekala, co udělá. Zavřel dveře a došel ke mně.
„Co chceš?A jak jsi mě tady…,“pronesla jsem mezi zuby, aniž bych se na něj podívala, ale vzápětí dodala, „ehm..blbá otázka.“
Místo odpovědi jsem ucítila jeho pohled s posměšným úšklebkem, na mé šíji. Došlo mi, že marně hledá medailon. Arogantně jsem se ušklíbla.
„Tady není, i kdyby byl, ty bys byl ten poslední, kdo by ho získal.“
Předstírala jsem hrdinství a odhodlání, ale uvnitř jsem se klepala strachy.
Philip se posadil a započal si hrát s prsty.
„Zapletla jsi do toho i Cathrine. Nestydíš se? To jsi kamarádka?“ Vmetl m ironicky do tváře.
Až nyní jsem na něj pohlédla. Střetli jsme se pohledy. To co řekl, mě rozlítilo. Zhluboka jsem se nadechla a spustila:
„Kamarádka?!“ Uchichtla jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že mi tohle právě on řekl. „Mlč! Ty jsi ten poslední, co by mě měl kárat. Podívej se na sebe, vždyť ty ani netušíš, co je to přátelství.“ Odmlčela jsem se a snažila se uklidnit. Sedla jsem si vedle něj a mírnějším tónem pokračovala: „Proč Philipe?! Já ti věřila! Bezmezně jsem ti důvěřovala a ty se zachováš jako svině.“ Olízla jsem si rty a bezradně pohlédla na zem. „ To všechno kvůli ní?“
„Ne!“Křikl. „ Ne, kvůli ní.“ Odvětil tiše.
Pohlédla jsem zpět na něho. Jeho pohled se změnil. Z povýšeného výrazu, který po celou dobu pyšně vystavoval, se stával uzlíček nervů. Neustále si hrál s prsty a zmateně se díval kolem sebe. Styděl se. Snažil se, abych mu neviděla do tváře. Neustále uhýbal pohledem a nejistě si kousal rty. Uvědomila jsem si, že tohle jsem trochu přehnala. Opřela jsem se o stěnu a pohlédla na něj. Seděl vedle mě shrbený, odvracejíc ode mě hlavu. Nic neodpovídal, ale vnitřně jsem vycítila, že se s ním něco děje.
„Philipe, tak proč?“ Zopakovala jsem otázku a soucitně mu položila ruku na rameno.
Prudce vstal,a naštvaně vydechl. Stál zády ke mně a rukama si protáhl obličej.
„Co chceš slyšet? Jsem prostě hajzl, sama jsi něco podobného řekla.“ Vykrucoval se. I přes jeho sebe střetné a arogantní chování, jeho gestikulaci a výraz ve tváři jsem poznala, že lže. Lhal mi, a to mě bolelo víc, než způsob, jakým se mnou mluvil.
„To není pravda, ty takový nejsi. Znám tě. Phile, vím, že tohle hraješ...,“přerušil mě.
„Dost! Jsi naivní? Co čekáš? Že mě těmihle filosofickými kecy obměkčíš a já ti padnu k nohám? Nebo co? Proto tu nejsem. Jdeme!“ Křikl a silně mě uchopil za ruku.
Vyděšeně jsem sebou škubla, a vyvlékla se.
„Jak jdeme?! Kam jdeme?! Já ten medailon nemám! Už mě k ničemu nepotřebuješ!“ Křikla jsem na něj a dostávala jsem strach. Philip překřížil ruce na prsou a zvýšeným klidným hlasem odvětil:
„Ty jsi fakt naivní. Sis opravdu myslela, že jde jen o ten medailon? Víš,“řekl tiše a začal kolem mě chodit, „těch medailonů je na světě víc, ne jenom ten jeden. Je jich celkem pět, a já přesně vím, kde jsou, a kdo je má. Ano, i nás strážců je víc, každý medailon chrání dva strážci, takže nás je celkem deset, ale to je teď vedlejší Mě osobně už o ten medailon nejde…,“
„Tak o co ti jde?“ Skočila jsem mu do řeči ale vzápětí jsem se zarazila, „o ni?“
„Ty o minulosti ještě nic nevíš, potřebuji především tebe Agnes, a pak až medailon, takž tím, že jsi poslala Victora s Cathrine pryč, jsi mi to vlastně usnadnila. Teď jen zbývá získat někde medailon a tebe přemístit zpátky.“ Vmetl mi do mého, už tak vyděšeného výrazu.
„Ne,“bránila jsem se a pomalu od něj odstupovala, „já s tebou nikam nejdu!“
Philip ke mně došel, a chytil mě pevně za ramena. Byl u mě blízko, že jsme se až dotýkali špičkami nosu. Oba jsme zmlkli. Panovalo mezi námi zvláštní napětí. Hleděla jsem Philipovi upřeně do očí, a on se mi díval střídavě do očí a na rty. Beze slova a napjatě jsem čekala, co udělá. „Obklopovala“ nás vášeň, touha a chtíč, ale i nenávist, hrdost, a z mé strany především pohrdání. Sama jsem byla zmatená, a nevyznala jsem se v tom, co k němu cítím. Chtěla jsem se vyprostit ale mé tělo, jako by ztuhlo, nedokázala jsem se pohnout.
Tuto chvíli narušil Philip.
„Možná jsi zachránila Cathrine, ale dole máš prarodiče, a i tví rodiče mě mají celkem rádi. Určitě nechceš, aby se jim něco stalo.“ Vyhrožoval mi. Jeho tvář, jindy plná úsměvu, se měnila ve tvář všehoschopného muže.
„To bys neudělal?!“ Vyděšeně jsem vyhrkla a ucítila jsem v očích slzy. Vzápětí jsem se ale vzchopila. Olízla si rty a vzepřela se:. „Opovaž se jich dotknout!“ Vyprostila jsem se a bezcitně křikla. Po jeho slovech se ve mně“probouzela“ nečekaná odvaha a odhodlání.
„Tak pojď se mnou, a radím ti dobrovolně,“dodal se sarkastickým úsměvem.
Odvrátila jsem od něj zrak. Vzala jsem si osobní věci a vyšla z pokoje. Philp kráčel za mnou. Došli jsme k mému autu, já si sedla na místo řidiče a Philip vedle mě. Dívajíc se před sebe, zeptala jsem se:
„Tak kam?“

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 16.07.2012 - 12:27
Krásné....Bravo madam :DDD
přidáno 08.03.2012 - 20:50
Erik1131: děkuji :)
přidáno 08.03.2012 - 20:06
Prednedávnom som dočítal posledný diel odkazu dračích jazdcov- Inheritance a musím povedať, že sa mi nepáčil, ako som očakával. Som rád, že si môžem prečítať konečne niečo lepšie, teda aspoň mne sa to páči viac :)
přidáno 08.03.2012 - 15:33
děkuji za komentíky, a pro taron: především díky tobě, od někoho, kdo čte raději básně, mě tvůj komentář velice potěšil :)
přidáno 08.03.2012 - 13:17
Hm...přečetla jsem tento díl...hm..asi budu číst i další.., souhlasím s Yanou :)
přidáno 07.03.2012 - 22:31
Dík za pravidelnou dávku prózy. Vyvíjí se to zdárně, napětí je udržováno. Hezky si popsala tu chvilku jak stáli Agnes s Philem proti sobě, to vzrušení s nenávistí.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času XVII. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : VŠ život
Předchozí dílo autora : V zajetí času XVI. kapitola

Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku