přidáno 29.02.2012
hodnoceno 5
čteno 719(12)
posláno 0
Byla noc a my jeli po dálnici k mým prarodičům z otcovy strany. Matka s nimi neměla hezký vztah, proto jsme je společně moc nenavštěvovali. Já ale ano, sama jsem tam jezdila často. Po nástupu na výšku už jsem toho času tolik neměla. Hlídala jsem dění na dálnici i přesto, že se mi chtělo strašně spát. Každou chvíli jsem zívala. Naštěstí dálnice byla touto dobou, v deset večer, skoro prázdná. K prarodičům to bylo něco málo přes dvě hodiny a my už byli hodinu na cestě. Victor vedle mě zařezával, a po mrknutí do zpětného zrcátka jsem zjistila, že ani Cathrine se nebudí. Otec mě kdysi učil nějaké chvaty ze sebeobrany, jak útočníka omráčit, což jsem použila na Cathrine.
Sledovala jsem míhající se světla lamp, která osvěcovala dálnici, z rádia hráli pomalé ploužáky, které mému stavu zrovna nepřispívaly. Alespoň jsem měla chvíli klid a mohla si vše ujasnit a promyslet. Málem jsem skončila na popravišti, chtěla jsem zabít sama sebe, a unesla jsem nejlepší kamarádku. Můj život se totálně hroutil, ale vycouvat jsem již nemohla. Přemýšlela jsem i nad tím, co povím Cathrine. Pravdu? To mi nikdy neuvěří, ale nechat ji tady nemůžu. Nechtěla jsem ji nechávat v možném dosahu Philipa. Určitě by ji využil, aby se k nám dostal.
Jak se to všechno semlelo. Původně jsem měla zachránit jen Victora a vrátit se, to byl můj plán. Ale nyní? Nemůžu couvnout, nejen kvůli Victorovi, ale i kvůli sobě. Philip by mě nenechal na pokoji, když jsem zjistila, co je zač. A navíc, mám medailon. Podívala jsem se na něj. Měla jsem ho neustále na krku. Jeho moc byla příliš silná, a jak jsem zjistila, i nebezpečná. Musela jsem pokračovat, abych zachránila sebe, Victora, a teď už i Cathrine, i když o tom ještě neví.
Čas mi rychle utíkal, při myšlenkách na to všechno. Ani jsem se nenadála, a už nám chybělo jen pár minut do cíle.
„Victore, vstávej, Victore,“budila jsem ho tichým hlasem, abych ho nevylekala.
„Co…co se děje?“ Brumlal rozespale a pomalu otevíral oči.
„Už jsme na místě,“špitla jsem a zastavila před rodinným domem mých prarodičů.
Vypnula jsem motor a světla. Než Victor vystoupil za auta, vzala jsem z kufru lano. Jakmile se Cathrine probudí, a bude chtít utéct.
Vyzvala jsem Victora, ať mi pomůže s Cathrine. Mezitím z domu vyšel Edward, můj dědeček.
„Agnes, zlatíčko, jsi to ty?“ Křikl do prázdna.
„Ano, dědo, jsem to já, se dvěma přáteli,“odvětila jsem a rozpačitě jsem se na ty dva podívala.
„Před mými prarodiči ani slovo,“upozornila jsem Victora. Pochopil a souhlasně pokýval hlavou.
Victor podepíral Cathrine a vešli jsme dovnitř. Victor položil Cathrine do křesla a sami jsme si sedli na pohovku.
„Agnes, zlatíčko, ráda tě vidím,“přivítala mě babička Stella..
„Babi, tohle je Victor,“představila jsem je. „A tohle je má kamarádka Cathrine, cestou usnula,“vymluvila jsem se.
Victor se galantně představil, jak je zvyklý. Babička se divila jeho galantním způsobům.
„Víš babi, my zrovna jedeme z maškarního, který byl tu nedaleko, a Victor se nestihl převléct,“objasňovala jsem situaci dřív, než se začnou vyptávat. Victor se na mě nechápavě podíval, ale mlčel. Já se na něj nejistě usmála.
„Musíte být unavení, vždyť je už po půlnoci,“ staral se Christopher. „Nahoře je velký pokoj, však víš, jděte se prospat, ráno si popovídáme,“vyzval nás.
Poděkovali jsme, vzali jsme Cathrine a vyšli po schodech nahoru. Cathrine jsme posadili do křesla a opatrně přivázali. Babi nám donesla večeři, a my byli rádi, že jsme konečně něco snědli. Po večeři jsme si unaveně lehli na postel, hlavami k sobě, každý z jiné strany.
„Uff…to byl zážitek,“pronesl Victor po večeři. Podívali jsme se na sebe a spustili hlasitý smích.
„Co budeme dělat?“ Otázal se mě po chvíli Victor.
„No, jak jsi říkal, vrátíme se, a zabráníme setkání vás a Anabell, a dál to domyslíme,“odvětila jsem.
„Ne, tohle jsem nemyslel. Co uděláme s ní?“ Upřesnil a pohlédl na Cathrine.
Posadila jsem se a zoufale vydechla. S výčitkami jsem ji z postele sledovala.
„Musí s námi, nemůžu ji tu nechat,“odpověděla jsem Victorovi. Přitulili jsme se k sobě a ještě chvíli jsme se o tom bavili. Zanedlouho nás však pohltil hluboký spánek.
Ráno nás vzbudil hlasitý křik. Polekaně jsme vyskočili z postele. Cathrine se probrala a křičela přes celý dům. Okamžitě jsem k ní přiběhla a zacpala ji rukou pusu.
„Cathrine, uklidni se, prosím, nekřič, já ti to všechno vysvětlím, jen přestaň křičet, ano, prosím!“ Snažila jsem se ji uklidnit a vystrašeně jsem se dívala do jejich, ještě více, vyděšených očí.
Victor stál naproti nám a zmateně, beze slova, nás sledoval.
Jakmile se trochu uklidnila, opatrně jsem dávala ruku pryč z jejich úst. Odplivla si.
„Co se to, sakra, děje?! Kde to jsem? Agnes, co to vyvádíš? Proč jsi mě praštila? Můžeš mi to vysvětlit?! Proč jsem přivázaná?! A kdo je tohle?!“ Křičela a snažila se vyprostit. Kladla mi spoustu otázek a já netušila, kterou začít.
„Já ti všechno vysvětlím, ale hlavně se uklidni,“chlácholila jsem ji tichým hlasem.
Pomalu se uklidňovala. S velkou nedůvěrou a strachem se dívala střídavě na mě a Victora.
„Vysvětluj, nebo začnu zase ječet!“
„Dobře, ehm..Cathrine, ze všeho nejdřív se omlouvám, že jsem tě praštila, ale musela jsem. Teď jsi u mých prarodičů, tady jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží,“snažila jsem se co nejvlídněji mluvit.
„No to už ti nevěřím, ale pokračuj.“
„Nedivím se, ale v pořádku. Tak tedy, tohle je Victor a on….,“otočila jsem se na Victora.
Podíval se na mě, jakoby chtěl říct: „Je to na tobě, co jí povíš.“
„On co?“ Zeptala se a prohlédla si ho od hlavy až k patě.
„On je z minulosti, a tohle…,“vytáhla jsem zpod trika medailon, „umožňuje cestovat v čase,“ dořekla jsem a s Victorem jsme napjatě očekávali její reakci.
Cathrine neřekla nic. Odtáhla se a s pootevřenou pusou pozorovala střídavě mě a Victora. Neudělala žádný pohyb, jen její oči se míhaly na nás.
„Ty jsi sjetá?“ Vypadlo z ní na konec. „Musíš být sjetá, to vše vysvětluje. Proč jsi mě praštila, a proč on je oblečený jako šašek,“dodala.
„Prosím?!“ Ohradil se Victor.
„Victore, klid, tím mi moc nepomáháš,“otočila jsem se a rukou pokynula, ať je v klidu.
Uraženě se zatvářil, ale nic neřekl.
„Agnes, jestli potřebuješ pomoc.....,“započala, ale skočila jsem ji do řeči.
„Ne, Cathrine, je to pravda! Nejsem sjetá, vše co ti říkám, je pravda, musíš mi věřit.“
„Agnes…ty jsi se zbláznila, ty potřebuješ pomoc.“
Vstala jsem a došla k Victorovi. Bezradně jsem si promnula oči. Nevěděla jsem, co dělat. Victor mě pohladil po rameně. Otočila jsem se zpátky na Cathrine. Ta se beze slova nechápavě dívala na nás a do prázdna. Nedokázala jsem si představit, v jakém je šoku.
„Agnes, nemůžeme ji vzít sebou,“řekl mi Victor, když jsme přemýšleli, co uděláme. Neodpověděla jsem. Nervózně jsem si začala kousat nehty stále se dívajíc na vyděšenou Cathrine. „Sama jsi říkala, že o tomhle místě Philip neví, necháme ji zde,“navrhl.
Jakmile toto Cathy zaslechla, spustila:
„Co? Nechat mě tady? Na to zapomeňte! Nemám „tucha“ co se tady děje, ale okamžitě mě, Agnes, odvez domů! A už mě konečně rozvaž!“
Přistoupila jsem k ní a pomalu rozvazovala.
„Slib mi, že nebudeš vyvádět, ano?“ Ujišťovala jsem se.
Slíbila, ale jakmile jsem ji rozvázala, vyběhla ze dveří a začala křičet o pomoc. Než jsem se stihla vzpamatovat, Victor se rozběhl za ní. Naštěstí ji doběhl včas, držel ji pevně v objetí a rukou ji zacpával pusu. Urputně se bránila, kopala a snažila se vyprostit. Zavřela jsem dveře a pomohla Victorovi ji zklidnit.
„Cathy, přestaň vyvádět, já ti nechci ublížit, to Philip chce, před ním tě chráníme, a jak jsi k nám přijela, nebyl čas ti to objasňovat. Musíš mi věřit. My ti nechceme ublížit!“ Zvýšila jsem hlas, když v tom na dveře zaklepala babi.
„Je vše v pořádku, Agnes? Slyšela jsem křik?!“
Pokynula jsem Victorovi, ať se, se stále vzpouzející se Cathrine, schová do koupelny.
„Ahoj babi, jo neboj…vše je v pořádku, já jen...proběhla tu myš a já se lekla.“ Vyhrkla jsem první, co mě napadlo, a nejistě se ošívala.
Ihned po tom, co babi odešla, vyšel Victor s Cathrine, která se snad už trochu zklidnila. Nenávistně se na nás dívala.
„Ty jsi zešílela, Agnes, co mi to tu povídáš? Proč by mi chtěl Philip ublížit?! To mám věřit na cestování časem? Ty něco bereš, Agnes? Co se to s tebou děje?!“ Křičela a soucitně na mě pohlédla. Povzdechla jsem si, ale rozhodnutí bylo na světě. Jde s námi. Tady ji nechat nemůžu.
„Cathrine, přestaň hysterčit! Sedni si a zmlkni!“ Přikázala jsem ji a hodila jsem ji do křesla. Zlostně jsem na ní pohlédla.
V jejích očích panoval strach, vyděšení a bázeň z ní jen vyzařovali. Po mém výstupu se Cathy schoulila do křesla, jak jsem ji nařídila. Beze slova se dívala do okna.
Já s Victorem jsme seděli naproti sobě u kulatého stolu a snídali jsme. Nikdo z nás se neopovážil ani hlesnout. Pociťovala jsem výčitky, ale nedávala jsem je na sobě znát. Nepozorovaně jsem se otáčela za Cathy. Seděla a třásla se jak klubíčko nervů. Bylo mi jí líto. Nevěděla jsem sama, co to do mě vjelo. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Victor nás obě mlčky sledoval.
„Běž za ní.“ Vyhrkl.
„Co?“
„Agnes, je to tvoje kamarádka, ne vězeň. Sedím naproti ní a nedokážu ignorovat, jak se na nás dívá, jak se dívá na to jídlo. Vždyť se bojí o něj říct.“
Položila jsem na talíř svůj, do půlky, snězený rohlík s marmeládou, a s hlubokým výdechem jsem se opřela. Styděla jsem se po mém výstupu jít za ní, ale Victor má pravdu.. Nejistě jsem se kousla do spodního rtu, a tikala pohledem. Victor mě pohladil po rukou, které jsem měla na stole. Pohledem mi naznačil, abych za ní šla.
Vzala jsem nový rohlík, namazala jej marmeládou a zamířila za Cathy. Nedokázala jsem se jí podívat do očí. Ta, jak mě spatřila, schoulila se ještě víc, byla připravená se bránit. Nevěděla jsem co říct. Pomalu jsem se k ní přibližovala, a opatrně ji nabízela snídani. Její postoj se změnil. Sundala nohy z křesla a natáhla ke mně ruku. Vzala ruku a kousla si.
„Díky.“ Špitla a cpala se.
Přisunula jsem si k ní taburet, a sedla si. Celý čas ze mě nespustila oči. Připadala jsem si jak štvaná zvěř, na kterou se chystá zaútočit.
„Cathy…ehm…omlouvám se. Já..nevím..co mě to popadlo. Nechci, aby ses mě bála. Nechtěla jsem být, tak hnusná,ale musíš mi věřit, Cathy. Vše, co jsem ti říkala, je pravda.Promiň.“ Mluvila jsem tiše a napjatě očekávala, její reakci. Vypadala, že se již trochu uklidnila. Dojedla poslední sousto. Pousmála se.
„Zapomenuto. Zase dobrý, jo?“
Odvětila a objaly jsme se. Všimla jsem si Victora, který se usmíval.
„Dobře, Agnes, a teď mi to všechno řekni. Znova. To mám fakt věřit na cestování časem? A i kdyby, což nedokážu nějak strávit, tak jak ses k tomu dostala?“ Vyptávala se, ale naštěstí pro mě zvědavě než bázlivě.
„Vidíš ho?“ Poukázala jsem na Victora. „Narodil se roku 1790, je z minulosti. Ve všem má prsty Philip, který není ten, za koho se vydával. Narodil se ve stejném roce, takže teď je mu nějak přes sto padesát let. Využíval mě, aby se dostal k tomuhle.“ Dořekla jsem a ukázala na medailon.
„Agnes, pochop, že pro mě to je všechno divný...“
„Cathy, já vím. Mě trvalo měsíc, než jsem se s tím dokázala smířit. Všechno ti to vysvětlím, jen mi musíš věřit, musíš mi věřit, Cath, ano?“
Ujišťovala jsem ji. Kývla na souhlas.
„Takže Philip, je ten zlý..jo..“snažila se to pochopit.
„On a mé zlé já v minulosti mě chce zabít, a získat tenhle medailon.“
„Aha…“špitla, ale nechápala nic, z toho co jí povídám. Zatvářila se nešťastně.
Naše povídání přerušil Victor, který stál u okna a díval se, přes záclonu ven.
„Agnes.“ Zavolal mě.
Otočila jsem se. Jeho hlas zněl neklidně.
„Ano? Co se děje?“ Vyhrkla jsem s obavami.
„Nerad ruším tvé vyprávění, ale máme problém. Říkala jsi, že Philip o tomto místě neví, že?“ Jeho hlas zněl čím dál tím víc rozrušeně. Vytřeštila jsem oči.
„Ano, pročpak?“ Pak mi to došlo. „Ne!“
Victor mě vyzval, ať se podívám z okna. Přiběhla jsem k němu a pohlédla na místo, které sledoval. Venku, před hlavním vchodem do domu stál Philip a bavil se s mými prarodiči.

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 16.07.2012 - 12:17
krásné
přidáno 01.03.2012 - 20:32
díky, jsem moc ráda, že se líbí, a s tím "vypjatým" koncem to dělám schválně :)
přidáno 01.03.2012 - 16:22
Úplny súhlas s Janou :) Veľmi dobre sa do toho začíta a v tom najlepšom to vždy skončí. Vždy trpezlivo čakám na ďalšiu časť.
přidáno 01.03.2012 - 00:46
Jo, netrpělivě budeme čekat, fakt to teď čtu tak ráda jako knížku co mam na nočnim stolku. A vyhovuje mi i jak nám to dávkuješ, protože od knížky se většinou nemůžu odtrhnout.
přidáno 29.02.2012 - 23:43
líbí rozjizdi se to ... a dal?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času XVI. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V zajetí času XVII.
Předchozí dílo autora : Volný jako pták

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Putri, štiler
» narozeniny
charogne [13], Teenka [7], *-_-* [8], Dutohlav [5], Scatta [6]
» řekli o sobě
lidus řekla o prostějanek :
Měsíc. Občas moje externí paměť ( :-) ). A člověk, co mě drží víceméně nohama na zemi. A tak :-)
TOPlist
Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku