přidáno 01.03.2012
hodnoceno 4
čteno 726(10)
posláno 0
,, Sáro? Sáro?! Podívejte se na mě.“ Jeho klid v hlase mě doslova vytáčí. Asi si myslí, že jsem vážně tak hloupá, že nepoznám, že patří k nim. I když tenhle je jiný. Nemá plášť, nasnaží se mě zdrogovat a dokonce mi i rozepnul řemínky, kterými mě spoutali. Ale ne, mě neoblafne!
Zarytě mlčím.
,, Já Vám chci pomoct. Ale musíte mi říct, co se stalo.“
,, Nic vám neřeknu! I kdybyste mě měli zabít!“ zasyčím s pohledem upřeným na místo, kde u dveří bývá klika. Chybí tam. Je to jen kus bíle natřeného dřeva. Tak bílého jako jsou oni. Ne, smrt není černá. Je bílá, čistě bílá. Nic neříkající.
Najednou ucítím kouř. Jako když hoří sláma a vy stojíte moc blízko, dým vás štípe v očích a plíce máte plné toho nedýchatelného smradu. Zase přicházejí. A jsou blízko.
,, Sáro? Děje se něco?“ Zvědavost v jeho hlase je téměř uvěřitelná.
,, Já věděla, že je zavoláte! Já to věděla!! Ale ani oni mě nepřinutí!!“ křičím. Mám strach a nemám kam utéct! Tihle jsou horší než bílí. Oni mě přinutí, oni ví jak na to! V panice si zacpu uši. Nesmím je poslouchat! Aniž bych chtěla, pohlédnu mu do očí. Jsou jasně modré. Tak modré, jako je moře. Tak modré, jako jsou tátovy. Ach bože, co když tatínkovi taky ublíží?! ,, Já věděla, že patříte k nim!!“
V ten moment se rozrazí dveře a v nich stojí bílí a okamžitě mě vtlačí na postel.
,, Neeeee, prosím neeee!!“ Kopu, mlátím kolem sebe rukama. Musím utéct! Ale nemám šanci. Řemínky mě zase spojí s postelí a jemné štípnutí v loketním důlku mi dá najevo, že mých žilách bude zase kolovat ten jed, kterým mě napouštějí, abych musela bezhybně snášet ataky těch, co tak smrdí hořící slámou.
,, Sáro,“ zaskřípe pokojem jejich výsměšný hlas. ,, Budeme si hrát?“
Raději zavřu oči.

Všechno začalo asi před měsícem. Na nebi nebyl ani mráček, slunce dobarvovalo listy stromů a jemný vítr si pohrával s těmi spadlými. A já stála v černém, oči upřené na rakev, ve které ležela ona, Laura. Má nejlepší kamarádka už od dětství. Slzy v očích mi rozmazávaly okolní krajinu, ale On jakoby z té mlhy vyčníval. Stál na protější straně hřbitova s očima upřenýma přímo na mě. Vzbuzoval ve mně (ne, strach to nebyl) neklid. V jeho tmavých očích se lesky slzy. Ano, i na tu dálku jsem je viděla. Věděla jsem, že cítí tu samou bolest. Mou bolest. To bylo poprvé, co jsem jej zahlédla.
A pak byl všude. Pokaždé, když jsem měla chuť zničit svět, pokaždé, když jsem úzkostí a smutkem přestávala vnímat, jsem jej někde zahlédla. Nemluvil, jen stál a snášel mou bolest.
Pak nastala ta noc, kdy mě sen donutil znovu si prožít tu nehodu, kdy do našeho auta vrazil ten šílenec a já tam seděla s umírající Laurou a nedokázala jí pomoci; tu noc, kdy jsem myslela, že můj řev neztlumí ani polštář a že se slzy už nikdy nezastaví a budou mi z očí vytékat snad po zbytek života, pokud se v nich neutopím.
,, Musela zemřít.“
,, Neeee, ona ne! Ona NE!!“ křičela jsem s hlavou zabořenou do promáčeného polštáře.
,, Ale ano, Sáro, musela. Je jí třeba jinde.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten hlas neznám. Nepatřil otci, jak sem se domnívala. Slzy se zastavily a mé tělo zachvátila hrůza, ale i zvědavost.
Stál tam. Někde tam stál, byla jsem si jistá. Jeho přítomnost mi procházela každou buňkou, jen nemohla přijít na to, kde se ukrývá. Nevím, co to se mnou bylo. Měla bych křičet, měla bych být ochrnutá strachem, vždyť v mém bytě byl cizí člověk, ale děs se pomalu vytrácel. On přece bral mou bolest. On mi neublíží.
,, Kde?“ Kde je? Kdo jsi? Jak se jmenuješ? Jak jsi se sem dostal? Ukaž se mi!“ slova se ze mě nekontrolovatelně řítila, zahlédla jsem jeho stín a –
Pak jsem se probudila ve své posteli se slzami smáčeným polštářem a sama. Při vzpomínce na sen jsem se musela usmát.
Tradiční ranní kafe bez snídaně mi tentokrát žádný požitek nepřineslo. Ten neklid tu byl stále. Zdálo se mi to nebo tu skutečně byl? Znaveně sáhnu po novinách a –
CÍTÍM VAŠI BOLEST, vzkázal útočník manželce zavražděného Petra K., kterého…
NEŠLO TO JINAK, vzkazuje vláda demonstrantům…
SLEDUJTE ZNAČKY, radí obchodníci zákazníkům..
Bylo to jako vzkaz. Jak to říkal v noci? Musela zemřít. Hned jsem se té myšlence zasmála. Začínáš být paranoidní, Sáro! Normálně blázníš!

Pár dní jsem jej neviděla
- Sledujte značky, sledujte značky, sledujte značky! –
a přitom jsem tak potřebovala, aby někdo cítil mou bolest. Aby si ji vzal jako tenkrát v noci.
- Sledujte značky, sledujte značky, sledujte značky! –
Můj mozek byl neúnavný, neustále jsem myslela na ty novinové titulky. Dávaly smysl, samozřejmě, že dávaly smysl. A ne jen ten den. Jistě, že jsem byla v obchodě sledovat značky, ale nic jsem nevysledovala. Asi jsem se potřebovala k něčemu upnout, ať nemusím myslet na chroptění umírající Laury.
- Sledujte značky, sledujte značky, sledujte značky! –
Nešlo to vydržet. Opět jsem zamířila do obchodu, a -
Dopravní značky! Zaplavila mě vlna poznání. Teď už to dávalo smysl! Stopka – tam ne, musím vpravo; rovně svítí červená, musím doleva..
Šla jsem plná úžasu a očekávání. Byl tam. Seděl na lavičce v Malém parku a bral si mou bolest.
,, Trvalo ti to, Sáro.“ konstatoval a v jeho hlase nebyla sebemenší stopa po výčitce.
Mlčky jsem na něj zírala. Jeho temné oči jakoby mi dodávaly sílu, šimraly každý můj nerv.
,,Musíš hledat a pak to dokážeš.Jen ty to dokážeš.“
,, Nerozumím,“ špitla jsem.
,, Jsi Vyvolená.“
Neměla jsem mu věřit. Znělo to příliš bláznivě, nesmyslně. Jako pohádka pro malou Sáru před spaním. Ale já mu stejně uvěřila. Věděla jsem, že nelže. Vzal si přece mé utrpení.

Pak už to šlo samo. Byl pořád na blízku. Kdykoliv jsem jej potřebovala, aby si vzal bolest, aby mi poradil nebo aby mi jen tak dělal společnost na cestě k Poznání.
Vše začalo dávat smysl. Vždyť všude byla znamení, ale přes Zaslepenost jsem je dříve neviděla. Ukázal mi, jak je správně odhalit a číst. Během pár dnů jsem se dozvěděla, že patří mezi Zasvěcené, mezi ty, kteří mají Zaslepeným, tedy lidem, pomoci dojít k Poznání. Jenže Zaslepení je nevidí, neslyší. Jen já. Skrze mě můžou lidem ukázat správnou cestu.
Jenže pak přišel ten den, kdy nebe začalo být nesnesitelně oslepující. Tan pach hořící slámy mě oddělil od Zasvěcených.
,, Sáro, budeme si hrát?“ Vždy to začínalo stejně. Nesnesitelná muka. Jakoby mi tupým nožem řezaly v těle vše, na co přijdou. Za každou slzu ještě více bolesti! ,, Ty můžeš za to, že Laura zemřela. Nechala jsi ji umřít, Sáro. A ty to víš, viď!“ Bránila jsem se! Ale pak mě ta oslnivá běloba pohltila.

A teď jsem tady, připravená zemřít, protože oni se nikdy nesmí dozvědět tajemství. Pak by bylo Poznání zničeno. Já to vím.
Týrání skřípajících hlasů tentokrát netrvalo tak dlouho, asi pochopili, že jim nic nepovím, ale já jsem i přesto naprosto vyčerpaná , úzkost mi svírá hruď, v krku mám nepříjemně sucho (ale napít se nesmím, vím, že ta voda není čistá) a tváře mám rozpálené horkými slzami.
,, Máte návštěvu, Sáro“ usmějí se na mě jasně modré oči a do pokoje vstoupí máma s tátou.
Hrůza a lítost mi projedou celým tělem. Od shora až po paty a pak zase naopak. Mají mé rodiče! Oni chtějí zabít mé rodiče, aby ze mě dostali tajemství!
,, Mami! Tati! Rychle utečte! Oni nám ublíží, běžte rychle pryč!!“
Máminy oči se zalijí slzami. Určitě ví, co ji čeká! Ví, že se odtud nedostaneme.
,, Nechte je jít! Oni nic neví!! Nechte je odejít, vy hnusní parchanti!!!“ ječím na ty bílé.
,, Holčičko moje,“ zašeptá máma a silně mě k sobě přivine. ,, Neboj, všechno bude v pořádku.“
,, Mami, uteč, rychle! Oni tě zabíjí, chtějí tajemství!“ Hlas se mi chvěje.
,, Nezabijí, Sáro. Ani tebe ne. To je doktor Langmayer. Máš schizofrenii, holčičko moje.“
přidáno 21.01.2015 - 23:09
Opakoval bych ostatní.
přidáno 09.04.2012 - 19:02
Hmm skvělí,pěkně napsaný vtáhlo mě to do děje,taky by mě zajímalo jestli má schizofrenii nebo je to nějaká tajemná sekta ti v bílí a kdo je ten co ji vedl k poznání je jen v hlavě?asi to bude kousek z budoucí knihy jestli jo rád bych si ji koupil.
přidáno 05.03.2012 - 20:50
Jindruch: Mockrát děkuji za koment. Říkám - je to starší věc, teď bych to už pojala trošku jinak. Jen jsem nevěděla, zda má smysl se do toho vůbec pouštět. Tak ještě jednou děkuji :-)
přidáno 05.03.2012 - 20:02
Myslím, že to má cenu, četlo se mi to dobře, je to zajímavé téma, jen bych čtenáře nechal na vážkách, zda se jedná o schizofrenii nebo skutečný kontakt s něčím, co je mimo naše chápání. Četl jsem i ostatní dílka a je to dost dobré. Když to dopíšeš, dej vědět, koupím si to.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Má bolest : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : ...
Předchozí dílo autora : Kráska s rubínovými rty

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku