Můžu snad žít v krabici?
přidáno 27.01.2012
hodnoceno 4
čteno 834(10)
posláno 0
Nikdy jsem nebyla nešťastnější, zmatenější, ztracenější. Nemůžu dýchat, dusím se. Jsem chycená v kleci, všechno vypadá jako vnitřek jedné velké, papírové krabice. Můžu snad žít v krabici?

Vždyť už je ráno, jsem celá zpocená, musím do práce… Vypadal můj pokoj vždycky takhle? Skoro se až zdá, že je každým dnem menší a temnější. Když nad tím tak přemýšlím, ani nevím co je za den, snad úterý. Možná pátek… určitě není víkend, když jdu do práce.
Matka řekla, že jí mám dnes koupit květiny, jenže k čemu květiny? Nebyly by užitečnější třeba známky? Je to asi stejná hloupost, ale alespoň se říká, že budou mít hodnotu, větší něž třeba zlato nebo cenný papíry… Co s hodnotou, ta nijak nevypadá a podržet v ruce si jí taky nemůžeš. Zato kytky jo.
„Dobré ráno, slečno!“… co to bylo? Řekl někdo dobré ráno? Nebo jsem to snad řekla já? Proč bych přála sama sobě dobré ráno?! Někdo to musel říct. Možná bych měla odpovědět. Proč nepozdravit, když už si někdo dává tu práci přát mi dobré ráno.
„Dobrý den.“ Zní to trošku přidušeně, jako bych už ani nemohla dýchat. Asi je to tím dusnem nebo smogem.
Možná jsem neměla odpovídat… měla, je to přeci slušnost. Není ale také slušnost ukázat se, když s někým mluvím?
„ Kdo jsi?“ ptám se. Možná že mi není přes to bušení srdce rozumět. Kdo ví, třeba je dotyčný neviditelný, když není vidět, třeba taky neslyší…
Jak asi vypadá? Možná je to nějaký starý kouzelník a zrovna vymyslel trik, jak co nejrychleji zmizet. Nebo třeba nevyrostl a je menší než trpaslík, není vidět, protože je moc malinký. Co když na něj šlápnu?
Radši se koukám pod nohy a na zem. Všude kolem šátrám rukama a nacházím jenom knoflík a nějaké smetí. Doufám, že to nemluvilo to smetí. Jak by mohlo smetí mluvit a knoflík to být také nemohl, má akorát čtyři díry a tudy by hlas určitě neprošel.
Náhle jsem uslyšela znovu ten hlas. Asi mi přeci jen nakonec rozumněl.
„Jsem tím, kým mě budeš chtít mít. Můžu být vrahem a můžu být zlodějem. Čarodějem nebo i králem, když si to budeš přát. Dokonce knězem, někdy snad doktorem či umělcem, ale jediná osoba, kterou se nemohu stát, jsi ty. Řekni jen, jak mě vidíš.“
„Jak ho vidím? Asi nijak, když ho celou dobu nevidím,“ myslím si v duchu.
„Stojím před tebou, musíš jenom otevřít oči.“ Měla jsem za to, že jsem oči nechala celou dobu otevřené, najednou ale jakoby se rozevřely dokořán.
„Vypadáš jako král,“ říkám. „Mám tedy na hlavě korunu?“ ptá se. Ani nevím, jestli se tomu dá říkat koruna. Spíš to vypadalo jako spletený ostnatý drát s rozcupovanými hadry na špičkách. Nebyla jsem si ale jistá tím, že to ví, radši jsem mu tedy odpověděla, že ano. „Výborně a mám i žezlo?“ Žezlo? Měl v ruce obyčejný klacek, na konci rozšířený a trochu vyřezaný. S pořádnou dávkou fantazie by se tomu asi i mohlo říkat žezlo. Nejspíš si myslel, kdoví jaký není král, určitě si představoval drahý mušelín s hermelínovým límcem a krásnou zlatou korunou posázenou diamanty a drahokamy. Těžké, zlaté žezlo, snad i trůn. Vypadal spíš ale jako strašák.
„No samozřejmě, máte krásné žezlo. Také plášť a dokonce i trůn.“ zalhala jsem. Tvářil se trochu přihlouple, skoro jako by byl pyšný na tu smyšlenou nádheru. Možná že byl i docela šťastný, že ho někdo vidí v takovémhle světle. Na vteřinku se však jeho výraz změnil, až mě zamrazilo. Byl podlý? Vypočítavý? Asi jsem si to zase jen představila, protože v tom šeru mu stejně nebylo moc vidět do tváře. Zdálo se mi to, nebo se opravdu stmívalo? Je ještě ráno? Těžko.
Už to tu nevydržím, musím na vzduch, musím se projít, běžet daleko odtud, dokázat si, že ještě stále žiju. Žiju vůbec ještě? Jsem pořád naživu? Dýchám, tluče mi srdce? Ano, vypadá to tak. Za chvíli to tak třeba nebude, nebo taky bude, to přeci nikdo neví. Potřebuju prostor, nutně. Musím jít, vstát, nadechnout se. Vysává mě tahle místnost, tenhle dům i tohle město. Už ani nevím, jak to vypadalo před tím, než dny začaly temnět. Nevzpomínám si. Zdá se mi to, možná je to doopravdy tak. Už ani nevidím okny ven. Kde jsou okna, nebyla tu vždycky dvě okna s výhledem na zahradu? Král jako by nic neviděl, neslyšel, jako by ani nebyl. Možná už tu skutečně není. Jsem jako chycená v kleci, všechno vypadá jako vnitřek jedné velké, papírové krabice. Proč je tu taková tma? Co se to kolem děje? Kde to jsem?
„Přece v krabici,“ odpověděl král.
přidáno 05.08.2012 - 06:17
Fascinující!
přidáno 27.01.2012 - 16:18
Moc hezke - vítej mezi nas
přidáno 27.01.2012 - 15:54
Úžasná metafora, nebo propuknutí psychiatrické diagnózy. Obě formy jsem schopna pojmout a proto tleskám!
přidáno 27.01.2012 - 14:51
Nádhera!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Krabice : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Za zrcadlem

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Ammes, Mlčeti Zlato
» nováčci
Ammes
» narozeniny
loner [10], medvědBrtník [13], Eleanthir [8], HulaHoops [8], NightFall [4]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o pocitová :
slecna pocitova. :) jedna mejch oblibenejch basnirek. hlavne pro tu poezii zivota, o ktery pisee. proste clovek moji dimenze. FREEDOM peAce LOVE
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku