Zatím asi moje nejlepší dílo... Pro více povídek najeďte na www.thefrozenonecompany.blog.cz Doufám že se vám bude líbit... je to trochu z romantiky, trochu z komedie, trochu z fantasy a hlavně hodně z vánoc. Enjoy :)
přidáno 25.12.2011
hodnoceno 3
čteno 627(8)
posláno 0
Kyberprase – Vánoční povídka

9:30 PM
„Veselé vánoce! Veselé… vánoce! Šťastné a veselé!“
A takhle to bylo každou noc. A konkrétně takhle každé vánoce. Celou noc slyšel jejich hlasy. Když nechtěl, přes den to mohl ovládat. Ale v noci je slyšel všechny. A nemohl tomu pomoct.
„Dobré ráno Andy! Veselé vánoce!“
„Veselé, veselé… jak pro koho…“ zabručel Andy. Ani se nestaral, kdo to na něj promluvil. Vyšlo to na stejno, kdyby to řekl plastový vánoční stromeček nebo stůl. Tohle se mu stávalo už od doby, co umřela jeho matka… nebyly mu ani tři a jeho matku zajelo auto. Ten řidič byl na mol a ani si nevšiml že zabil člověka… z místa nehody prostě ujel. Ale nakonec se mu to nevyplatilo. A dobře mu tak.
S účesem alá lví král napůl vylezl, napůl vypadl z postele a jal se hledat cestu do koupelny. Ne že by s tím byl problém, i kdyby se ztratil ve vlastním bytě, mohl se kdykoliv zeptat na cestu. Ale to nehrozilo. Před rokem ho pustili z dětského domova a od té doby měl tenhle byt. No problemo.
Otevřel pomalu dveře do koupelny a tiše, po špičkách vtápal dovnitř. Vážně nikoho nepotřeboval probudit.
„Andy! Ahoj! Dobré ráno! Krásné vánoc… mhhmhmhhhmm…“
„Pssst… Nebuď je!“ někdy si připadal jako debil, když mluvil se svým zubním kartáčkem, ale… Nijak mu to nevadilo. Možná byl jenom šílenec. Možná měl o kolečko víc. Ale tenhle svět mu taky vyhovoval.
„A když si budu čistit zuby, nemluv! Nezapomeň na etiku…“
„Nemluvit když tě má někdo v puse, já vím“ ušklíbl se zubní kartáček.
Ať dělal, co dělal, stejně vzbudil ještě zubní pastu, kelímek na vodu a pak i ručník. Ten začal křičet, když si do něj utíral obličej a vzbudil zbytek koupelny. Všichni po sobě začali pokřikovat a přát si veselé vánoce. Andy s povzdechem vypnul sedmý smysl a přenesl se zpět do předsíně. Neměl to srdce budit svoje nádobí, rozhodl se nasnídat v bistru přes ulici. Nasoukal se do plátěných džínů, košile, sebral z věšáku klíče a koženou bundu a zabouchl dveře od svého bytu.

10:00 PM
Popíjel už trochu vychlazenou kávu. S šálkem měl klidnou dohodu: šálek sebou přestane cukat a on v klidu dopije, nebude mu hryzat do okraje a pak odejde. Ostatní věci mohl v klidu nevnímat. Ale nemusel. Například lidi. Byli zajímaví, a často s nimi byla větší legrace než třeba s klíčenkou. Ale většina lidí si o něm myslela, že je blázen. V pořádku, on jim to nikdy nepopíral. Sám to o sobě tvrdil. Bohužel kvůli svojí schopnosti měl jenom málo kamarádů.

10:20 PM
Nikdy neposlouchal svoje jídlo. Zásadně. Bylo dost strašné, že slyšel zvířata svým šestým smyslem, jak trpí, když je zabíjejí, ale proboha, poslouchat palačinku když ji zrovna jí, to bylo na oprátku. Zkusil to naposledy v deseti letech… další dvě noci potom neusnul.
Cink. Zacinkal zvonek nad dveřmi, když opouštěl kantýnu. Teď totálně vypnul svoje vnitřní vnímání. Na ulici by bylo k nevydržení. Zvedl pohled, a za mlhou spatřil u svého domu matně postavu. Velice přitažlivou postavu. Hustě sněžilo, Andy si natáhl kapuci a vyrazil poklusem přes ulici.
Maria.
Stála u jeho zvonku a klepala se zimou. Vnitřním hlasem zakřičel na dveře, ať se otevřou a vpustí ji dovnitř.
„Mary! Padej dovnitř, zmrzneš!“
Maria se bezděčně ohlédla, a když spatřila jeho postavu, rozesmála se.
„Neblázni, já a zmrznout? To mě neznáš!“
Její roztomilý úsměv bylo to, co měl už na střední škole na světě nejraději. Drobná ústa vykružující půlměsíc, malá postava a krásný smích. Cítil, že potřebuje studenou sprchu.
„Jak tě asi můžu znát? V jednom kuse mě něčím překvapuješ!“
Mary na něj vyplázla jazyk.
„To jsem já no.“
„Co tady chceš?“ Andy k ní dorazil a opřel se o druhou stranu vstupního oblouku.
„No… rodiče jeli do Norska a já jsem letos na Vánoce sama. Jako ty, každý rok. Nechceš zajít ke mně? Že by jsme… oslavili spolu. No… pokud ti to nevadí.“
Andy se rozesmál. „Jasně že ne. Blázníš? Krásnej nápad.“
„Fajn…“ usmála se. „Tak já jenom musím skočit nakoupit, než půjdeme ke mně, nevadí ti to?“
„Jasně, pojďme. Všechno mám u sebe.“
„Fajn.“

10:35 PM
„Co kupuješ?“ zeptal se Andy, když vcházeli do místního nákupního centra.
„To je tajný.“
„Jak myslíš“ zasmál se.
Procházeli kolem obchodů, všude vánoční výprodeje. Poslední den, kdy bylo možné nakoupit na vánoce, bylo všude totálně narváno. Jeho nejoblíbenější obchod s hrami na konzole měl dokonce frontu ven z obchodu.
Procházeli obchod po obchodu. Občas se Mary zastavila a něco koupila, občas mu to neukázala.
Když zastavili u obchodu s oblečením, Mary chvíli stála a koukala na regál s dámským oblečením, pak ale zavrtěla hlavou a prohlížela regál vedle. Andy zapnul sedmý smysl a podíval se jí do hlavy. Vznášely se jí tam v hlavní části mozku dvě věci: Andy a bílá bunda s kožešinou na límci. Andy se začal prohrabovat mezi oblečením.
„Ani prd…“
Povzdechl si, znovu zapnul sedmý smysl a zašeptal do regálu: „Hej, hoši… hledám bílou bundu s kožešinovým límce. Neviděli jste ji tu někde?“
„To je ten chlápek nalevo myslím…“ zabručela kožená bunda.
„Jsem tady!“ ozval se tenký hlásek zleva.
„Kde?“
„Tady, tady, tady…“
Když se dostal na místo, odkud hlas slyšel, bunda mu sama skočila do ruky. Přesně ta co viděl v hlavě Mary. Usmál se a doběhl k pokladně. Fronta tady byla krátká a on ještě u pokladny vybral přívěšek s hlavou tygra na řetízku. Měla ráda šelmy. V pozadí mozku jí pobíhali neustále. Do mozku lidem viděl osmým smyslem.

11:30 PM
„Příští zastávka: Náměstí, konečná zastávka.“
„Co máš v tý tašce?“ vyzvídala Mary.
„Tajný“ usmál se Andy.
„Ale no ták…“
„Nenene, však třeba uvidíš!“
Ta na něj jenom vyplázla jazyk. Oba se rozesmáli. Kdyby se neznali tak dlouho, připadali by si trapně, ale Andy uviděl Mary poprvé ve školce. Když mu rozšlápla oblíbené autíčko… no, dlouho ji nesnášel, ale víme, jak takové věci dopadají. Nejlepší kamarádi na škole. Bratři jak se patří. Jako dva sourozenci.
„Takže… tvoji rodiče… co dělají v Norsku?“ otočil se na ni znovu.
„Táta je tam na služební cestě… měl jenom dvě místa. Tak vzal mámu. Mně to nevadí. Být sama doma je taky fajn. Ale připadám si občas osaměle. A zvlášť na vánoce nechci být sama…“ nervózně se usmála.
„To chápu…“
„Zastávka: Náměstí. Konečná zastávka. Prosíme cestující, aby vystoupili.“
„Pojď. Co sedíš?“
„No jo.“

00:25 AM
„Podrž mi dveře prosímtě… mám toho nějak moc… Pomůžeš mi?“
„No jo.“
„Díky, jsi zlato. Vezmi tyhle tašky nahoru. Opatrně, jsou tam vajíčka“ řekla Mary a odhrnula si pramen hustých černých vlasů z čela.
„A co Tyhle dvě tašky?“
„Nedám!“ zasmála se ona. „Běž napřed.“
„Nevím, kde bydlíš…“
„Třetí patro. Doprava a čtvrté dveře nalevo.“
„Fajn.“
Schody byly staré a omlácené. Omítka popraskaná, zábradlí narezlé. Než se Andy dopotácel do třetího patra, byl totálně grogy. Opřel se o dveře a zapnul sedmý smysl. Pohladil dveře, stoleté dřevo z dubu, sdělil jim, že není nepřítel a vnitřním hlasem na ně zašeptal, ať ho pustí dovnitř. Zámek tiše cvaknul a dveře povolily. Vklopýtal s nákupem, opřel tašky o kuchyňskou linku a posadil se na barovou stoličku u dřezu. Dveřmi viděl nazdobený vánoční stromeček.
„Hej! Jak ses dostal dovnitř?“ ozval se užaslý hlas ode dveří.
Andy se jenom zasmál. „Dej mi ty svoje tašky, hodím ti to do obýváku.“
„Ne, vážně! Jak?“
„To je ‘tajný‘ abys věděla. Prostě to umím.“ usmál se.
„Tak to počkej. Tohle z tebe vytáhnu!“

2:45 AM
„Takže jsi zloděj. Vykrádáš domácnosti a dneska jsi přišel pro mě. Vykradeš mi byt a znásilníš mě za rohem.“
„Jsi blízko. Ale nic moc story. Ta minulá byla zajímavější. Poutavější. Víc adrenalinu. Zkus to znova.“
„Blízko?“ rozesmála se. Sjela smíchy z gauče na zem vedle Andyho. „Tím chceš říct, že mě jenom okradeš, nebo jenom znásilníš?“
„Ehm… ani jedno.“
„Díky bohu. Fajn. Tak jo. Vrátíme se k úplným základům. Zapomněla jsem zamknout?“ ušklíbla se.
„Samá voda. Nemám v plánu ti říkat, jak jsem to dokázal. “
Mary ohrnula spodní ret, tak, že vypadala jako smutné kačátko. „Fňuk. Víš, jak mě to zajímá?“
„Asi hodně?“ zasmál se Andy. „Jak to, že ti nesvítí Vánoční stromeček?“
„Nevím. Měl by? Jsou tři hodiny. Ani ne. Času dost.“
„Ale no tak! Zapni to! Chci to vidět!“
„Nevyšiluj,“ zasmála se. „Fajn, zapnu.“
Andy se postavil, symbolicky oprášil a vykoukl z okna za gaučem. Město proudilo. Její byt byl obyčejný, ale útulný. Dokázal si představit, že by tady žil. Teoreticky. Jediný důvod proč tady nikdy nebyl, byl proto, že bydlela tak daleko. Byl rád, že na vánoce měl s kým být. Ale…
„Nefunguje to.“
„Cože?“
„Nefunguje. Elektřina v celým bytě. Skočím na chodbu podívat se jak je to s vedením v celém domě…. Počkej.“

2:55 AM
„Tak nic. Počkej tady. Nefunguje to v celém domě, skočím za domovnicí domluvit se…“
„Jojo, opatruj se.“
Dveře za ní zabouchly. Andy stál a tiše počítal do dvaceti, potom vyšel ze dveří bytu a došel ke skříni vedení. Položil na ni ruku a zapnul sedmý smysl.
„Co se stalo?“
„No… vlastně hlavní transformátor. Převařil se. To se samo nenahodí,“ odpovídal zmateně hlavní jistič. Stejně jako všechny věci když poprvé promluvily. Nebyly zvyklé myslet. Neměly s kým mluvit. Nikdo jim nenaslouchal.
„Ale vždyť vy to dokážete spravit. Nemám pravdu?“ šeptal Andy.
„No… když o tom tak přemýšlím… Ano. Dokážeme…“
„Tak šup.“ a zavřel skříň.
Zářivka nad ním zaprskala a rozsvítila se slabým žlutým světlem, které teple prozářilo v spolupráci s několika dalšími celou chodbu. Ohlédl se zpět ke dveřím. Mary tam stála a s pozdviženým obočím na něj koukala.
„Tak pán je elektrikář. Myslela jsem, že chodíme na obchodku, ne na mechanika.“ zasmála se.
„Táta byl,“ zalhal. „Asi jsem to po něm nějak zdědil. Zajímalo mě to.“
„Tak táta… myslela jsem, že jsi ho nikdy neviděl.“
„Pravda. To na tom ale nic nemění,“ usmál se.
„Myslíš? Pojď zpátky dovnitř. Je tady zima.“
Když se za nimi zabouchly dveře, Mary pověsila starou bundu na věšák a posadila se zpátky do svého gauče.
„Něco se mi na tobě nelíbí. Něčeho jsem si za celou tu dobu, co se známe, nevšimla. Straší mě to. A zároveň zajímá.“
„To toho chceš moc,“ ušklíbl se.
„Copak máš víc?“ zasmála se Mary.
„Já? Vždycky.“
„Tak to abych šla udělat něco k jídlu.“ zašeptala.
„Jak to souvisí?“
„Musí to souviset?“ oba se rozesmáli. Jako zpátky ve školce.

3:45 AM
„Na stole, pane!“
„Díky slečno,“ prohlásil Andy. „Co máme dobrého?“
„Pojďte a podívejte se, pane. Máte to přímo před čuňou.“
A tak celý den, pořád se jenom smáli a dělali blbosti. Mary se z něj pořád pokoušela dostat, jak se dostal do bytu a jak spravil elektřinu, kterou domovnice považovala za záležitost minimálně na dva tři dny. Venku nesněžilo. Sněhové vločky rezignovaly. Viděly, co se na zemi stalo s jejich sestřičkami, v jakou odpornou břečku se na silnicích města proměnily a radši zůstaly na obloze, kde byly. Ty méně chytré ještě zkoušely naposledy zbrzdit svůj pád tím, že různě kroužily a připomínali baletku při hodně pomalé choreografii spouštějící se pomalu dolů. V bytě bylo teplo, vánoční stromeček teple svítil a všechno bylo fajn. Pomalu se snášela noc.

5:20 AM
„No tak, už si uděláme Vánoce! Koukni jak je venku tma!“ hlásila nadšeně Mary.
„Uděláme vánoce? To se dá, jenom tak z fleku zorganizovat vánoce?“
„No jasně! Sleduj!“
Rozběhla se z kuchyně ke dveřím do obývacího pokoje.
„Zůstaň tady, jasný?“
Cilililililink!
Mary se vrátila do kuchyně. „Hele! Slyšel jsi to? Někdo zvonil! Co když to je Ježíšek?“
Andy se nahlas rozesmál a padl na záda.
„No co! Nemůžu mít taky svoje dětský sny?“ založila si ruce v bok.
„Běžíme tam!“ prohlásil Andy pořád se smíchem a jako první vyrazil poklusem do obýváku. Za běhu sebral ze stolu tašku se svými dárky a hodil je pod stromeček. Všiml si dvou, co už pod ním ležely.
„No páni, koukej a nechal tady dárky! Vsadil bych se že dva pro mě a dva pro tě!“ zakřičel Andy s teatrálním nadšením.
„No to si jenom myslíš! Zlobil jsi, nic nebude.“ zasmála se Mary opět. Vypadala nejlíp, jak ji viděl za několik posledních let.
„Ale no tak. Pojď, otevři ten svůj!“
Mary se po nich vrhla. První ten malý. Roztrhla obal. Vytáhla přívěšek s tygrem, dala si ho blíž k obličeji, až se jí oči zkřížily u kořene nosu a dlouze si ho prohlížela. Pak sklonila oči k Andymu.
„Proč se mračí?“ zeptala se zvědavě.
„Cože?“
„Podívej se na něj. Mračí se na mě. Ten tygr se vůbec neusmívá.“
„A co čekáš, že s tím udělám?“ rozesmál se.
„Ty to dokážeš, viď? Ty toho dokážeš. Ať se usměje!“
Andy si povzdechl a natáhl k ní ruku. Spustila mu do ní přívěšek a on ho zavřel do své dlaně. Zavřel oči, a se špatným pocitem zapnul sedmý smysl. Když svůj talent někomu ukázal, nikdy to nedopadalo dobře.
„Podívej, tahle hezká slečna tě od teď bude nosit tygříku. Nechceš jí udělat radost a usmát se pro ni trochu?“
„Wrau. To si piš, že chci.“ zavrčel tygr na přívěšku vnitřním hlasem a on cítil, jak se kov v jeho ruce rozpaluje a rychle zase chladne. Rozevřel ruku. Tygr měl teď výraz spokojené pokojové kočky, spíš než divoké šelmy, ale každopádně se usmíval. Jeho oči získaly oranžovou barvu, jako by hořely plamenem. Jako každý předmět s očima, který zjistil, k čemu jsou. Sakra. „Jestli na ni budeš koukat ve sprše,“ prohlásil Andy vnitřním hlasem, „osobně tě roztavím.“
Mary užasle koukala na tygra. Vzala ho do ruky a prohlížela si ho.
„Fajn. Tak teď jsi mě naprosto dostal. Jak to do háje děláš?“
„Budeš si o mně myslet, že jsem blázen.“
„Blázen? To si myslím stejně. No tak, řekni mi to!“ Rozesmála se.
„Fajn. Můžu mluvit s předměty. Někdy je i přinutit něco udělat, pokud ony samy chcou. A taky se zvířaty. Říkám tomu… šestý a sedmý smysl. Do toho, směj se.“ Rozhodl se neříkat jí o své schopnosti vidět lidem do hlavy, osmém smyslu. Možná až on sám z ní nebude tak zmatený.
Mary užasle zavrtěla hlavou. Koukala na ně s mírně pootočenou hlavou, pootevřenými ústy a na rtech jí povlával jemný úsměv.
„Můžeš říct… skříni aby se otevřela?“
„Jo, můžu. Ale pokud tady budu mluvit se všema věcma, za chvilku to tady bude vypadat jako u mě doma. Sám se tam neslyším. A neudělá to stejně, pokud ona sama nebude chtít.“
„No tak! Zkus to, prosím!“
Skříň za ní se rozletěla s prásknutím dokořán. Vyděšeně uskočila a rozesmála se.
„To je geniální!“
„Ta skříň si jenom hrozně přála se otevřít. Jenom tady nebyl nikdo, kdo by ji probudil.
„Chci to umět taky! Jak se to můžu naučit?“
„Tak to nevím. Umím to od smrti své matky. Od tří let.“
„Oh…“
„Víš, jak to auto s vrahem mojí matky spadlo o den později z útesu? Říkal jsem ti to, ne? To jsem tomu autu řekl já. Poprosil jsem jej, aby ho shodilo. Autu to bylo jedno. Předměty se nebojí smrti, nebo zničení.“
„Cože.“ Mary to konstatovala jako fakt, ne jako otázku.
„To je celé. Neřeš to. Nejlíp kdybys na to celé zapomněla, kapišto?“
„No… to asi nepůjde. Ale každopádně, rozbal si teď ten svůj! No tak.“
Strhl obal ze svého prvního dárku. Už na omak cítil malou pevnou krabičku, o rozměru zhruba A5 kartonu. Nějaká hra na konzoli PS3. Chtěl jí poděkovat. Potěšila. Mary ho vždycky znala nejlíp.
„Díky Mary. Potěšilas. Ty mě vždycky znáš nejlíp,“ usmál se.
Mary se usmála a vzala svůj druhý dárek. Když vyprostila bundu z balicího papíru, mihnul se jí v očích šok.
„A jak jsi TOHLE sakra věděl?“
„Ta bunda mi řekla, že ses o ni zajímala.“ To byla… pololež. Bunda mu to skutečně řekla, ale až dlouho potom co ji koupil.
„Aha, tak ona ti to řekla. Pane, vy jste samé překvapení,“ její roztomilý úsměv pokaždé Andyho šokoval. Ještě v životě nepotkal člověka, který by se s jeho talentem vyrovnal tak snadno.
„Ta bunda je krásná… Už nebudu jinou nosit.“
„Děvko!“ ozvalo se z předsíně. Její stará bunda se očividně právě kvalitně naštvala.
„Drž hubu!“ zařval Andy do předsíně. Mary se na něj podívala se zvednutým obočím. Andy zavrtěl hlavou a usmál se. Zvedl svůj druhý dárek. Měkký dárek, eh? Chvíli zápolil s mašlí a pak když strhl obal, uviděl růžovou plyš. Vybalil velké, růžové a velice plyšové prasátko. Spadl dozadu a chechal se.
„Co to sakra je?“ smál se.
„To ti přesně odpovídá! Byla jsem u tebe… takový svinčík po sobě nechali už jenom v Hirošimě. A to jenom někde.“ smála se s ním.
Andy se slzami smíchu v očích vzal prasátko do rukou, podíval se mu do očí a zakřičel na něj: „Volno!“ Prasátko padlo na všechny čtyři, rozhlédlo se a odběhlo s vystrašeným kvičením do kouta.
Mary se téměř přestala smát a s užaslým výrazem zírala na plyšovou hračku.
„Kouzelný…“
„Vůbec,“ smál se Andy. „Je to prase. Nemusí být kouzelný.“

7:00 AM
„Děkuju za krásnej večer Andy. Vážně už pojedeš domů?“
„No jistě. Už musím. Čeká na mě doma nějaká práce.“
„Škoda. Opatruj se.“
Objali se. Podezřele dlouho.
„Tak se měj Andy. Děkuju.“
„I já tobě. Ahoj.“

9:25 AM
Mary se umyla, oblékla do pyžama, a aniž by v obýváku uklidila, zalezla si rovnou do postele. Seděla a koukala do stěny s lehkým úsměvem.
Natáhla se po zhasínači a někdo ji chytil za ruku. Prudce otočila hlavou.
„Andy? Co tady ještě děláš?“
„No… víš… zapomněl jsem si tady svoje plyšový prasátko.“
„Vážně?“
„Jo,“ prohlásil Andy s kamennou tváří.
„A jak ses dostal dovnitř?“
„Mám svoje způsoby.“
Políbil ji, vypnul svoje smysly a zhasnul.
„Šťastný a veselý Mary.“
„Šťastný a veselý…“
přidáno 26.12.2011 - 23:48
Promiň, máš pravdu... :) Spravím to....
přidáno 26.12.2011 - 23:24
To je jedno...mě se to líbí...;)
přidáno 25.12.2011 - 19:15
hm, není náhodou AM dopoledne a PM odpoledne?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jedna vánoční, co mě jen tak napadla, aneb KYBERPRASE : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Alan_Noak, moonell
» narozeniny
NiKiTa [9], januve [12], petr richter [10]
» řekli o sobě
kajica řekla o Leluš :
supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee
eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer: -spisovatelka -žiačka -HLAVNE KAMOŠKAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAA (S LELUŠOU A LUCY SME BFF
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku